Když před pár lety Matěj Stropnický říkal, že v politice je důležité stoupat po krůčcích, nejdřív městská část, pak Praha, poté parlament…, reagovala jsem, že nic proti, ale pražská politika bude těžko zajímat kohokoli mimo metropoli, natož třeba na severní Moravě. „Bude zajímat i lidi v Ostravě, i ti se o ní dozvědí,“ nedal se.

Zpětně uznávám, že měl recht - když ho nejprve zbavovali kompetencí a později odvolali z pozice náměstka hlavního města, postavili se za něj nejen Pražáci. Ukázal, že zájmy lidí hájit umí, a tak jsme si ho před měsícem zvolili do čela Strany zelených.

Nenálepkovat, oslovovat

Hlas jsem mu dala především proto, že se vždy snaží jít ke kořenům, zjistit příčinu problému a tu řešit. Řídí se přesně dle hesla „mysli globálně, jednej lokálně“ a jsou za ním výsledky. V Praze 3 po dvou letech místostarostování vyhrála kandidátka pod jeho vedením volby, řešil totiž to, co lidi trápí: především bydlení.

V pražské koalici lezl na nervy všem těm, kteří by zastavěli každý kousek volné plochy. Pravicová opozice mu zase nemohla odpustit jeho představy o sociální politice — chytl se s ní třeba ohledně fondu sociálního bydlení, který koalice prosadila a kam jdou výnosy z privatizace.

Když byl odvoláván, spojil — obrazně řečeno — nejen Prahu s Ostravou, ale i lidi napříč politickým spektrem. Někteří z nich o něm přitom ještě donedávna tvrdili, že je „floutek z dobré rodiny“. Poté, co měl možnost ukázat, co v něm je, získal si respekt. Je však třeba říci, že tuto možnost měl především díky někdejší komunální práci v opozici a následně ve vedení radnice třetí městské části.

Nyní vede zelené. V rozhovorech, které poskytuje, jasně říká, že zelení vždy stojí na straně slabších, ať už se jedná o lidi nebo o přírodu. Abych ale jen nechválila — ne vše se mu v rozhovorech povedlo. Zvlášť některá nemístná přirovnání, která se mi nechce ani opakovat. Věřím, že už je nebude opakovat ani on. Má co říci bez nich!

Matěj Stropnický je člověk, který vyvolává emoce a kontroverzní reakce, málokomu je jedno. Pro některé je modlou radikálních zelených, pro jiné sólovým hráčem, pro další salonním levičákem. Já v něm ale vidím především člověka, který se vždy snaží pochopit příčinu problému, konkrétní potíže lidí.

Vidět je to třeba na tom, jak mluví o tématu uprchlíků. Zdůrazňuje solidaritu, i to, že je třeba, aby vláda jasně řekla, jaké máme možnosti. Nenálepkuje názorové oponenty a i mnozí z nich mu věří, protože vědí, že slabé nerozděluje a věnuje se i problémům našinců.

Hodně se diskutuje o jeho vztahu k prezidentu Miloši Zemanovi — jedni mu vyčítají, že ho volil a občas se za něj postavil, druhým se nelíbí, že ho v souvislosti s jeho prohlášeními k uprchlíkům začal kritizovat. Já mám za to, že k prezidentovi přistupuje bez předsudků a emocí — když souhlasí, neváhá to říci, když nesouhlasí, tak také. Ani kritika pro kritiku, ani odkývání všeho. I to už někteří ocenili.

Když jsem loni četla, že Matěj Stropnický navštívil severomoravskou Osoblahu, kam vyjma současného prezidenta žádný politik nezavítal, byla jsem zvědavá na reakce místních. Svěřili se mu s problémy, které je tíží, politici by je měli řešit, ale neřeší, protože o nich mnohdy ani nevědí.

Vzpomněla jsem si na jeho článek z minulých let Hlas pro Šluknovské. Se skupinou zelených a dalších aktivistů jsme tehdy na sever Čech jeli bránit romské rodiny před mítinkem pořádaným Dělnickou stranou. Matěj Stropnický se zajímal o podstatu — proč místní na mítink jdou. Nenálepkoval je, šel se jich zeptat, šel jim naslouchat. Dostalo se mu odpovědi, že mítinky v městě párkrát uspořádali jen politici krajní pravice, nikdo jiný, přitom problémy se hromadí…

Vybavila jsem si to, když jsem byla pracovně na Žatecku — mluvila jsem se srdečnými a upracovanými lidmi, když mě najednou do očí bouchla vlajka DSSS, kterou měl jeden usměvavý mladý muž viditelně vystavenou na dvoře. Aniž bych na to šla zpříma, dozvěděla jsem se, že politici kašlou na tamní problémy, místní zámeček, ještě před dvaceti sedmi lety skvost, chátrá, lidé marně shánějí práci, obec sužuje kriminalita, ve vzduchu visí hrozba exekucí…

A tak tomu je i na mnoha jiných místech. Lidé nemají dovolání a není nic jednoduššího, než někoho označit jako nepřítele a volat po vládě tvrdé ruky. O tom, že na jejich problémy jednoduchá řešení nezafungují, je ale mnozí politici nemohou přesvědčit, protože si tam ani nenajdou cestu.

Lidé musejí vědět, že je nechceme poučovat, co a jak si mají myslet, ale zajímá nás příčina jejich potíží, protože řešit jen důsledek nestačí. Věřím, že s Matějem Stropnickým je přesvědčíme a pomůžeme!