Ne snad že by o ty minulé americké prezidentské volby zájem nebyl. Zvláště Evropa teď čelí nejvážnější situaci od druhé světové války. Kontinent operuje na třech frontách: čelí ukrajinské krizi, migraci a vnitřnímu napětí jako jejich důsledku; v těchto dnech hrozí i rozpad eurozóny.

Evropská unie si se situací rady příliš neví, a tak se i čeká (anachronicky jako za první, druhé a studené války) na pomoc ze zámoří.

Od Obamy to čekat nelze — kdo ví, má-li vůbec ještě vládu pořádně v rukou. Jakkoli s jeho příchodem bylo spojováno nemírné očekávání. Vzpomeňme jeho dvě famózní vystoupení v Praze a iniciativy k zákazu jaderných zbraní a skončení s ozbrojenými konflikty. Dostal za to Nobelovu cenu míru. Podle některých komentátorů předčasnou, nyní podle jiných zcela neoprávněnou. Určitě ale za propagaci míru. Ještě hůř to dopadlo s resetem ve vztahu k Rusku.

Zas tak moc mu ale vyčítat nelze — konflikty se zastavit snažil, dědictví po Bushovi mladším bylo však jen těžko napravitelné. Navíc ho pohltila finanční a ekonomická krize. A tak působí americká zahraniční politika dost rozháraně.