Kdo bude americkým prezidentem?

Antonín Rašek

Evropa by navzdory nepřebernému množství vlastních krizí neměla zapomínat na západního hegemona. Ve Spojených státech se schyluje k prezidentské volbě, a výsledek je zatím těžko předvídat.

Ne snad že by o ty minulé americké prezidentské volby zájem nebyl. Zvláště Evropa teď čelí nejvážnější situaci od druhé světové války. Kontinent operuje na třech frontách: čelí ukrajinské krizi, migraci a vnitřnímu napětí jako jejich důsledku; v těchto dnech hrozí i rozpad eurozóny.

Evropská unie si se situací rady příliš neví, a tak se i čeká (anachronicky jako za první, druhé a studené války) na pomoc ze zámoří.

Od Obamy to čekat nelze — kdo ví, má-li vůbec ještě vládu pořádně v rukou. Jakkoli s jeho příchodem bylo spojováno nemírné očekávání. Vzpomeňme jeho dvě famózní vystoupení v Praze a iniciativy k zákazu jaderných zbraní a skončení s ozbrojenými konflikty. Dostal za to Nobelovu cenu míru. Podle některých komentátorů předčasnou, nyní podle jiných zcela neoprávněnou. Určitě ale za propagaci míru. Ještě hůř to dopadlo s resetem ve vztahu k Rusku.

Zas tak moc mu ale vyčítat nelze — konflikty se zastavit snažil, dědictví po Bushovi mladším bylo však jen těžko napravitelné. Navíc ho pohltila finanční a ekonomická krize. A tak působí americká zahraniční politika dost rozháraně.

To vše otřáslo i americkou představou světového vůdcovství. Vyžaduje enormní finanční a lidské zdroje, kterými USA při dluhu 17,31 biliónu dolarů disponují stále méně. Přitom je pro Američany nepředstavitelné, že by se leadershipu vzdali. Mají už jej v genech, stejně jako onen slavný mýtus o americkém snu. Jak se s tím jsou prezidentští kandidáti schopni popasovat?

Lze namítnout, že spekulovat o amerických prezidentských volbách je příliš brzy. I čtyři měsíce před tím, než voliči půjdou k urnám, nebude nikdo, jak ukazuje zkušenost, moci s určitostí označit vítěze. Průzkumy volebních preferencí jsou zatím nespolehlivé. Není zřejmé, jaká budou v roce 2016 hlavní volební témata. Politické koalice jsou uzavírány anebo měněny podle nálady a momentálních zájmů voličů ovlivněných médii.

V roce 2000 byly hlavními tématy vzdělání, těžba ropy na Aljašce a sociální problémy. V roce 2002 šlo o zahraniční politiku a války. To způsobilo přímo tektonické změny v koalicích obou stran. Americká politika je volatilní a nepředvídatelná. Tím spíše se již nyní o ně Evropa musí zajímat.

Druhá z Clintonů, třetí z Bushů

Do voleb v listopadu 2016 chce za demokratickou stranu jít bývalá ministryně zahraničí, osmašedesátiletá Hillary Clintonová. Usilovala o to už proti Obamovi. Její nominaci zatím nic neohrožuje.

Je sympatické, když to Američané po afroamerickém prezidentovi chtějí zkusit i s historicky první ženou. Ale jde-li o politiku, i když překvapeni můžeme být vždy, má předpoklady lišit se od Barracka Obamy či od svého manžela? Komentátoři ji přitom nejednou považují i za favoritku voleb.

O prezidentský post se pokouší třetí Bush, pro změnu dvaašedesátiletý Jeb, bývalý floridský guvernér. Ten to s nominací tak jasné nemá. I když se jeho rodinní předchůdci v lecčems lišili (Bush starší byl proti mladšímu prozíravější), těžko můžeme Jeba Bushe vymknout z rodinných a politických pout — republikánský tep je u něho nepopiratelný.

Dvaašedesátiletý Jeb Bush je bývalým floridským guvernérem. Jeho jméno často rezonuje na republikánské straně barikády. Foto Gage Skidmore, flickr.com

Protikandidáti mu budou připomínat, že oba Bushové odcházeli z funkce nepříliš slavně. Jeb Bush chce svou kampaň postavit na úspěšném výkonu funkce guvernéra a na slibu „udělat z Ameriky báječnou zemi“.

Má proti sobě zatím třináctku soupeřů a stejný počet dalších politiků o kandidatuře uvažuje. Ve srovnání s nimi je favoritem. Nejvíc by ho mohli ohrozit třiapadesátiletý guvernér New Jersey Chris Christie, osmačtyřicetiletý guvernér Wisconsinu Scott Walker, šedesátiletý radikální senátor za Jižní Karolinu Lindsey Graham a čtyřiačtyřicetiletý senátor za Floridu Marco Rubio — ten je spojencem Jeba Bushe a chce vlast přivést do nového amerického století.

Nadějemi nikdo z nich nešetří. Bude-li se Americe hospodářský dařit, Bush není bez šance. Má větší předpoklady leadership udržet, nebo se o to alespoň snažit. Jako vždy se může objevit nezávislý kandidát, třeba Donald Trump. Ti však obvykle nemívají šanci.

Málo se pak hovoří o izolacionistickém křídlu republikánů. Zatím jej reprezentuje jako kandidát dvaapadesátiletý Randall „Rand“ Paul, spojený s hnutím Tea Party. No a ten by asi Evropě zamotal hlavu nejvíc.