Prahou projela největší cyklojízda v její historii
Vratislav DostálPřes pět tisíc lidí se zúčastnilo čtvrteční pražské cyklojízdy. Dav dlouhý několik kilometrů naznačil, kolik lidí by se po Praze rádo dopravovalo na kole, kdyby se na místních komunikacích cítili bezpečněji.
Na náměstí Jiřího z Poděbrad se po roce opět sešli příznivci dvou duší poháněných vlastní silou. Tentokrát se sem ani nemohli vtěsnat a další stále proudili z přilehlých ulic — jen na facebookové události bylo přihlášeno přes 5000 lidí, nakonec se jich zúčastnilo ještě víc.
Důvodem vysokého počtu účastníků byli nejspíš také zvědavci, které letos přilákal předem avizovaný průjezd tunelem Blanka, na jehož problematiku dlouhodobě upozorňuje pořadatel cyklojízdy, sdružení Auto*Mat.
Každá cyklojízda má také své hlavní téma — tím letošním bylo zveřejnění výzvy pro přijetí doprovodných opatření k tunelu Blanka. Jejím podepsáním dávali účastnící jízdy najevo, že jim dopravní situace v Praze po otevření Blanky není lhostejná. Bez přijetí těchto opatření totiž v centru Prahy přibude aut.
Obrovské množství cyklistů v ulicích způsobilo, že cyklojízda jela první polovinu trasy spíše krokem. Naopak při náhlém sešupu do tunelu cyklisté šlápli do pedálů a od té doby se jelo podle organizátorů svižně. Do cíle v Holešovické tržnici se dorazilo už za tmy. Následovala tu afterparty a koncerty až do ranních hodin.
Za umožnění průjezdu Blankou organizátoři akce děkují především náměstku pro oblast dopravy Petru Dolínkovi, jenž tento nápad zaštítil. Povolení museli sehnat i od Metrostavu, ČKD a pražského magistrátu.
Počasí se vydařilo, s jízdou samotnou to místy bylo horší.
Hned na začátku dělalo problémy dostat všechny účastníky na silnici a skupinu do pohybu. Určitě by prospělo, kdyby kolem náměstí Jiřího z Poděbrad nepřekážela zaparkovaná auta. Možná by rozjezd cyklojízdy urychlilo i zastavit auta v protisměru a uvolnit pro cyklojízdu celou silnici, ale spíš se skupina rozjížděla krokem kvůli potížím se zastavováním automobilového provozu na křižovatkách.
Někdo trefně poznamenal, že když se v Praze běží maraton, zablokují kvůli němu na půl dne veškerou dopravu v půlce města, ale nejméně týden předem se o něm mluví v rozhlase i televizi, aby motoristé věděli, že mají počítat s omezeními a trase maratonu se vyhnout.
Trhaný pohyb vpřed, většinou krokem, mi dal mnoho příležitostí plně si vychutnat dým z cigaret některých sportovců, kteří si zapalují jednu od druhé kdykoliv, kdekoliv a při čemkoliv. Jízdu na kole, jak jsem si všiml, někteří borci zvládají i s cigaretou v jedné ruce a plechovkou piva ve druhé.
Zatímco na minulých cyklojízdách jsem si užíval projížďky po uzavřené Magistrále, tentokrát někdo vymyslel, že kvůli cyklojízdě se dálniční průjezd Prahou zastavovat nebude, cyklisté dostali jeden pruh a v dalších dvou se podél nás valila auta a autobusy nás oblažovaly výfukovými plyny. To jsem si tedy užil!
Navíc jsme se po Magistrále pohybovali plížením přískoky. Na sjezdu u Těšnova se ukázalo proč: několik řidičů tam svedlo heroický souboj s pořadateli cyklojízdy, nejspíš se snažili objet špuntaře, a když neprorazili, aspoň zablokovali cestu cyklistům. Nevyznám se v autech, ale to nejhorší, kolem čeho jsme se museli protáhnout po jednom, bych hádal na dvojici bílých Hummerů; jejich posádky pokuřovaly vedle svých vozů a pobaveně nás pozorovaly, zjevně zcela lhostejné k tomu, že kdyby nás nechaly nerušeně projet, mohli jsme být mnohem rychleji pryč, takže jejich zásluhou musí řada řidičů za nimi čekat mnohonásobně déle, než bylo nezbytně nutné.
Přestože na náměstí Jiřího z Poděbrad se kromě pořadatelů pohybovali v reflexních vestách i policisté a tu a tam upozornili nějakého cyklistu, aby na chodníku nepopojížděl, ale kolo vedl, u Těšnova jsem žádného nezahlédl. Nevím, kam se všichni ztratili; až když jsem vyjel z Těšnovského tunelu a pokračoval k Čechovu mostu, prohnal se jeden větší policejní vůz s houkáním v protisměru, těžko říct zda řešit dopravní situaci.
Na nábřeží Edvarda Beneše kupodivu stály i tramvaje. Při demonstracích, když si Úřad vlády zahradí prostor před budovou, aby demonstranti padali do silnice, policie tak vstřícná nebývá a pouští kolem jak tramvaje, tak auta. Chotkovou a Badeniho vzhůru ovšem už tramvaje jezdily a u izraelského velvyslanectví tlačily cyklisty do hodně úzkého prostoru, respektive na trávu do parku. To možná nicméně nebyl důvod, proč jsme se tam zase zastavili a zůstali nadlouho trčet, pohyb nějak vázl u vjezdu do tunelu Blanka.
V Blance jsme nejspíš doplatili hlavně na to, že ne všichni účastníci cyklojízdy dbali důsledně na pokyny pořadatelů. Když jsem se konečně dostal dovnitř, zrovna jel v protisměru jeden z pořadatelů a upozorňoval nás, že dole v tunelu se někdo zranil. Měl jsem z toho dojem, že máme uvolnit cestu pro sanitku, ale nevěděl jsem, jestli teprve přijede zpoza mne, anebo bude v protisměru vyjíždět. Nakonec kolem mne neprojela ani v jednom směru, ale skupina přede mnou se rozjela a cestou jsme sanitku a záchranáře, ošetřující někoho sedícího na zemi a zabaleného do deky proti šoku, míjeli.
Několikrát se z reproduktorů v tunelu ozvalo upozornění, ať jedeme pomaleji, aby nedošlo k dalšímu úrazu. Všiml jsem si, že jak sjíždíme tunelem z Letné k Vltavě, kolo nabírá rychlost samo, a když mám kolem sebe jen stěny tunelu místo krajiny a nepředjíždím ostatní, nevšimnu si, jak rychle jedu, dokud nepřeředím na nejtvrdší převod, neopřu se do pedálů a neucítím, jak se protáčejí volně. Několik lidí mě předjelo rychlostí, které bych se bál i bez varování, a než jsem se dostal k ústí tunelu, ozvalo se z reproduktorů upozornění na druhou sanitku, která do tunelu vjíždí.
U Nádraží Holešovice jsem shledal, že mám právě čas seběhnout s kolem do metra a odjet na vlak, proto nevím, jestli se v poslední části cyklojízdy přihodilo ještě něco.
V noci přišel déšť a krev smyl.