Nejprodávanější knihou v největším internetovém obchodě světa, v Amazonu, jsou omalovánky pro dospělé. Opravdu. Není to Hra o trůny, Padesát odstínů šedi, skandinávská detektivka ba ani anglická verze „Vaříme levně a nechutně“ s Laďou Hruškou, „Chceme být úspěšní, bohatí a šťastní“ s Alešem Kalinou nebo „Deset kroků k založení úspěšného start-upu“.

Skotská ilustrátorka Johanna Basfordová vyplnila devadesát šest stránek knihy s názvem Secret Garden (Tajná zahrada) detailními linkami zvířat a rostlin a předložila je „čtenářově“ fantazii. Respektive jeho pastelkám a barvičkám. Nápad se nečekaně ujal. Knihy se prodalo už skoro jeden a půl milionu výtisků ve dvaadvaceti jazycích (překladatelé se nejspíš neunavili a ani nezbohatli).

Johanna Basfordová ale není jediná, kdo ponoukl dospělé lidi, aby vzali do ruky pastelky a nechali proudit fantazii. Ve Velké Británii aktuálně boduje také kniha Art Therapy Colouring Book (Arteterapeutické omalovánky) s podtitulem Use your creativity to distress (Využijte svou fantazii k eliminaci stresu). Existují i všelijaké omalovánkové knihy s antistresovými mandalami.

Že by jeden z příznaků únavy z digitální doby? Internet a chytrá udělátka nám — alespoň reklamy to říkají — vše usnadnily. Jedna krabička, a najdete v ní úplně vše, co si vysníte. Stačí jen přejíždět prstíkem po hladké plošce a dělat ťuk sem ťuk tam… a nechat se unášet, buďme upřímní, často nepodstatnými informacemi.

Když jsem chodila na základní školu, poznaly se školní lavice žáků vyšších tříd (těch, co už se přiblížili k období mladické revolty) tak, že v nich byly propiskami vyrytá jména oblíbených kapel, sprosťačinky, obrázky i všelijaká moudra.

Na gymnáziu jsme přece jen pojali trošičku zodpovědnosti a lavice si na začátku roku přelepili balicím papírem. I na nich se hromadily obrázky, nálepky, texty oblíbených písniček, čmáranice, punková či jiná subkulturní hesla. A mezi nimi, samozřejmě, měkkou tužkou, taháčky. Byly to krásné časy a dnes mám za to, že se ty naše výtvory měly archivovat jako paměť doby.

Taky si pamatuji, že mě hrozně bavilo kreslit si během hodin propiskou tváře spolužáků. Že jsem nedávala pozor? Naopak. Bezmyšlenkovité čmrkání jde náhodou s výukou pěkně dohromady. Jsem si jistá, že rozptyluje méně, než spousta jiných činností (třeba nakukování do smart phonu).

Marketing nového trendu omalovánek pro dospělé je jednoduchý: vybarvování je relaxace a zbavuje stresu. Ale ať už je to touha po zklidnění, trénink koncentrace nebo třeba zbytky dětství v každém z nás, zdá se mi to prostě a jednoduše hezké.

Šťastní majitelé Tajné zahrady a dalších podobných knih se dnes samozřejmě podělují o fotky svých vybarvených výtvorů na sociálních sítích. Někde — snad v Austrálii — se prý lidé dokonce scházejí v jakési obdobě čtenářských spolků, sedí, povídají si a vybarvují.

Proč ne. Doba si o to evidentně říká. V okamžiku, kdy píšu tento text, sedím v kavárně. Otevírají se dveře a vchází mladá žena, kamarádka zdejší paní kavárnice, a namísto pozdravu křičí: Upekla jsem chleba!

Ve škole (vždyť říkám, že jsem dávala pozor) nám sice tvrdili, že patříme k druhu Homo sapiens, tedy člověk moudrý. To ale evidentně neznamená, že jsme pro naše mozky zahodili ruce. Homo habilis, člověk zručný, v nás žije dál. Ruce chtějí pracovat a běhání prstů po klávesnici jim evidentně nestačí.