Umučení. Tak se mluví o smrti Rodolfa Gonzáleze, který spáchal sebevraždu v noci na pátek 13. března ve věznici venezuelské tajné služby. Třiašedesátiletý muž obviněný z podněcování násilí na loňských únorových demonstracích si měl vzít život kvůli neřešeným zdravotním problémům a ze strachu před nebezpečnými spoluvězni v běžné věznici, kam měl být přemístěn po více než roce zadržování bez začátku procesu; venezuelské věznice jsou i na jihoamerické poměry proslulé svou přelidněností (pátá nejvyšší na světě) a násilností.

González patřil mezi desítky lidí zadržených během krvavých demonstrací z února 2014, při kterých zemřelo třiačtyřicet lidí. Řada tehdejších protestujících je stále ve vězení, včetně několika prominentních opozičních vůdců, jako je Leopoldo Lopéz, aniž by jejich případ postoupil z vyšetřovací fáze. V reakci na Gonzálezovu sebevraždu sice soud nařídil propustit na kauci čtyři vězněné, ale zřejmě je brzy nahradí další představitelé opozice.

Před měsícem zadržela tajná policie caracaského starostu Antonia Ledezmu a více než polovina opozičních starostů čelí široké řádce obvinění. Klid mají zatím jen poslanci, které chrání imunita, ale jejich jména jsou veřejně zmiňována v souvislosti s připravováním převratu a spoluprací s úhlavními nepřáteli Venezuely, tedy se Spojenými státy a Kolumbií.

Nešťastná smrt Rodolfa Gonzáleze upozornila jen na jeden z mnoha problematických rysů současného venezuelského režimu, tedy na evidentní věznění politických protivníků, jejichž zadržování kromě lidskoprávních organizací jako Amnesty International kritizoval nedávno také Evropský parlament, žádající jejich propuštění; rezoluci poslanci EP schválili drtivou většinou jediný den před Gonzálezovou sebevraždou.

Paradoxem je, že zatímco ve vězeních zůstává mnoho řadových i prominentních demonstrantů ze strany opozice obviněných z podněcování násilností, úřady nikdy nevyšetřily okolnosti smrti oněch třiačtyřiceti lidí ani obvinění z mučení v tomto období.

Oněch problematických rysů je víc. V zemi se systematicky buduje paranoidní atmosféra. Například minulý týden venezuelská armáda vyhlásila masivní desetidenní vojenské cvičení, jehož cílem má být ochrana Venezuely před hrozbou ze strany Spojených států a Kolumbie. Ta už není prezentovaná jen ve formě nezpochybnitelné podpory opozice a v diskutabilní přípravě puče, nejedná se už ani o údajnou koordinaci narušování dodávek základního zboží a elektřiny, kvůli kterým došlo k obsazení několika velkých řetězců nebo zatčení více než stovky majitelů obchodů. Tentokrát mají Spojené státy připravovat přímou vojenskou invazi, jak o tom v bizarně vypjatém stylu píší vládě nakloněná média a donekonečna omílají příklad Afghánistánu, Iráku a studenoválečných intervencí ve Střední Americe a Karibiku.

Barack Obama je ve Venezuele prezentován jako slaboch ve vleku amerických generálů toužících po válce a místních surovinách, což víc než cokoli jiného připomíná internetové diskuze. Přítomnost armády v ulicích je nyní bezprecedentní a její loajální část za Madurovy vlády získává dosud neviděnou moc.

Nutno dodat, že záminkou pro dohady o údajné vojenské intervenci je podobně bizarní Obamův krok, když prezident Spojených států označil Venezuelu za hrozbu pro bezpečnost Spojených států, rozšířil sankce na větší množství představitelů režimu a mimo jiné nařídil zmrazení majetků sedmi z nich a zakázal jim vstup do země. Každému ovšem musí být jasné, že do venezuelského vojenského dobrodružství se Obama za žádných okolností nepustí.

Prezidentské dekrety

Dalším velmi diskutabilním krokem venezuelského prezidenta Madura je schválení zvláštních pravomocí prostřednictvím takzvaného anti-imperialistického zmocňujícího zákona pro mír; ten mu umožňuje vládu pomocí dekretů v oblastech „svobody, rovnosti, zákona a mezinárodního míru, nezávislosti, suverenity, imunity, teritoriální integrity a národního sebeurčení“, což se dá vztáhnout v zásadě na cokoli. A to vše v zájmu „ochrany proti zasahování dalších států do vnitřních záležitostí republiky“.

V krátké době je to přitom už podruhé, co Maduro využívá podobného obcházení zvoleného parlamentu, kde mimochodem při schvalování zvláštních pravomocí probíhala velmi vzrušená debata. Například opoziční poslanec Ángel Medina zmocňující zákon označil za „zbraň do Madurových rukou proti jeho odpůrcům“ a pozastavil se nad jeho šíří.

Také Madurův předchůdce Hugo Chávez celkem čtyřikrát vládl pomocí podobných dekretů, za něj se ovšem země nikdy nedostala do tak hluboké ekonomické a společenské krize. Očekává se, že současný prezident využije své nově nabyté pravomoci právě a především k boji s ekonomickými problémy. V rámci něj se ale zároveň čeká například zásadní omezení možností emigrace nebo práce v zahraničí, protože Venezuela prožívá masivní exodus nejmladší generace.

Dekret umožňuje Madurovi prakticky neomezenou vládu nad zemí až do 31. prosince, tedy během podzimních parlamentních voleb, a také několik měsíců po nich, bez ohledu na složení nového parlamentu.

Právě nadcházející parlamentní volby do značné míry rozhodnou o tom, kolik demokracie ve Venezuele zůstane. Prezidentova popularita je rekordně nízká (pohybuje se okolo dvaceti procent) a nikdy nehrozila tak vážná šance, že by mohla jeho strana volby prohrát a ztratit kontrolu nad parlamentem. Budou se volby vůbec pořádat, pokud se do té doby popularita Madura výrazně nezvýší? A pokud ano, za jakých podmínek? Kolik kandidátů opozice bude moci kandidovat a kolik z nich se ještě dostane do vězení? To všechno se ukáže v příštích měsících, kdy bude venezuelský prezident disponovat svou neomezenou mocí. Možná ji využije k efektivnímu řešení série krizí, ve kterých se země nachází. Ale zatím spíš zděděný „bolívarský sen“ posouvá stále blíž k prachobyčejné diktatuře.