Prezidentské volby v Polsku se kvapem blíží a s postupem času se množí i jména již představených kandidátů. Rozšiřující se plejáda možných i již potvrzených kandidátů však tentokrát příliš nezavdává ke spekulacím ohledně šancí jednotlivých adeptů a průzkumy voličských preferencí nesignalizují nové a nové tendence z hlediska poměru mezi nimi.

Drtivá většina z těchto průzkumů má jeden jasný výstup: stávající prezident a téměř se stoprocentní jistotou oficiální kandidát vládní Občanské platformy Bronisław Komorowski obhájí mandát již v prvním kole, a to možná do konce se ziskem přesahujícím hranici 60 %.

Dobrý král Bronisław

Čím si vysvětlovat tak bezprecedentní podporu jednoho stranického kandidáta? Stávající prezident má v sobě něco, co žádný z jeho předchůdců (dokonce ani postkomunista Aleksander Kwaśniewski, jenž roku 2000 obhájil mandát rovněž v prvním kole) k dispozici neměl — je prototypem ideálního prezidenta v parlamentním systému vládnutí, tzn. nevystupuje na veřejnosti nijak aktivisticky, nepolarizuje vztahy s ostatními ústavními institucemi a politickými aktéry, do každodenních politických zápasů se prakticky vůbec nezapojuje a především na veřejnosti nevyjadřuje nahlas svoje sympatie vůči partikulárním politickým aktérům.

Přesto je prezident trvalým předmětem soustavné kritiky především předáků nejsilnější opoziční strany Právo a spravedlnost. Ti si jsou dobře vědomi, že prezidentu Komorowskému v masivní míře vyjadřují sympatie jejich vlastní voliči, a proto musí najít způsob, jakým prezidenta v očích těchto voličů oslabit. Paradoxně však nejúčinnější způsob, jakým by toho mohli dosáhnout, vůbec nevyužívají.

Předáci PiS v čele s Jarosławem Kaczyńským atakují prezidenta za jeho údajně přehnanou míru submisivity vůči vládám v čele s jeho stranou, tedy bývalým vládám Donalda Tuska i současné vládě Ewy Kopacz. V očích voličů PO je však důležité vysvětlit pohnutky k této poddajnosti a slabé vůli prezidenta občas vystoupit s alternativními řešeními, než jaké předkládá vláda.

Pokud by totiž podobný zdrženlivý přístup byl výsadou prezidenta vůči jakékoliv vládě, nemusí voličům PiS prezident Komorowski příliš vadit, jelikož by potenciální vládnutí jejich strany nijak svým „opozičním“ prezidentským aktivismem výrazněji nekomplikoval. Pokud si prezident Komorowski udrží image dobrotivého monarchy a ceremoniální figury, vystupující toliko při výjimečných příležitostech coby „ztělesnění státu“, lze předpokládat, že si vysoký potenciál podpory i mezi voliči PiS bez problémů udrží.

Naopak velký problém by byla pro vládu PiS změna přístupu prezidenta k výkonu své funkce v případě kohabitace s jeho vládou a výraznější aktivismus ve směru polarizace vztahů mezi vládou a prezidentem.

Podobný scénář by mohlo voliče Kaczyńského strany přesvědčit, že stávající prezident opravdu není ta nejlepší varianta obsazení postu hlavy státu pro období potenciální vlády jejich strany. Bohužel pro ně, předáci PiS nemají k dispozici jedinou relevantní indicii, že by se tak mělo stát a do prezidentských voleb už to voličům nebudou moci ukázat, jelikož prezidentské volby časově předcházejí ty parlamentní.

Zahřívací kolo parlamentních voleb

Tím se dostáváme k druhé, a zcela zásadní charakteristice nadcházejícího prezidentského klání, představující další unikátní rozměr letošních očekávání. V Polsku se po roce 1989 vždy konaly prezidentské volby buď ve zcela jiném termínu než volby parlamentní (časový rozdíl mezi nimi představoval alespoň rok) nebo se obě volby (jako v roce 2005) konaly v podstatě současně.

Specifikum těch letošních je fakt, že prezidentské volby se uskuteční ani ne půl roku před těmi parlamentními. A že v parlamentních volbách jde na rozdíl od těch prezidentských o hodně asi vůbec není třeba připomínat.

Polské prezidentské volby na jaře 2015 tak podle dosavadních signálů nebudou mít jen charakter formálního stvrzení již neformálně přijatého přesvědčení většiny Poláků o tom, že stávající prezident by měl ve funkci setrvat, ale především se stávají svého druhu předkolem podzimního parlamentního klání, a nejen jeho! Významně totiž obrážejí i vnitřní vývojové tendence (najmě v oblasti personálií) v relevantních politických stranách.

Abychom tuto tezi blíže pochopili, musíme se zaměřit na již představené i hypotetické kandidáty dalších formací. Lze je rozdělit do dvou skupin: kandidáti ostatních parlamentních stran a kandidáti mimoparlamentních subjektů.

Duda, Ogórek, Jarubas

Již představeným a široce prezentovaným oficiálním kandidátem nejsilnější opoziční strany PiS je Andrzej Duda, letos třiačtyřicetiletý právník, poslanec Evropského parlamentu a bývalý vicesekretář kanceláře prezidenta Lecha Kaczyńského. Výběr tohoto relativně mladého, energického politika z Krakova byl pro mnohé pozorovatele velkým překvapením. Duda je totiž více než adeptem na pozici prezidenta-sjednotitele neformálním „korunním princem“ ve vlastní straně a možným nástupcem Jarosława Kaczyńského na pozici předsedy PiS.

Jakkoliv tato Dudova pozice rozhodně není samozřejmá a v řadách vlastní strany má jistě mnohou výraznou konkurenci (např. v postavě předsedy poslaneckého klubu PiS Mariusze Blasczaka), je možné spekulovat o tom, nakolik jeho nominace nepředstavuje především vhodný prostředek (sebe)prezentace před možnou výměnou na pozici lídra nejsilnější opoziční strany.

PiS se tak má skrze větší zviditelnění mladých, vzdělaných a perspektivních politiků Dudova formátu zbavit image strany, reprezentující konzervativní vrstvy polské společnosti, skládající se především ze starších voličů, s nižším vzděláním a sociálním statusem, v polském kontextu neodmyslitelně spojené se silnou religiozitou.

Jedinou neznámou tak zůstává, zda tato ambice a její sledování nominací Andrzeje Dudy do prezidentských voleb je zcela po vůli Jarosława Kaczyńského a v souladu s jeho intencí včas najít vhodného nástupce, či spíše signalizuje latentně oslabující vliv posledního z dvojčat-zakladatelů PiS… Dudovy preference sice atakují 20 %, což lze označit za slušný základ, avšak jejich výraznější růst se zdá být dnes spíše nepravděpodobný.

Podobnou strategii jako PiS zvolila do prezidentských voleb i kdysi nejsilnější strana v zemi, která se však dnes voličskými preferencemi podobá spíše malé straně trvalé menšiny. Touto stranou je postkomunistická SLD. Ta na pozici hlavy státu nominovala mladou historičku Magdalenu Ogórek.

Tato dcera horníka z Horního Slezska může být pro českého pozorovatele pozoruhodným úkazem především proto, že např. podle české ústavy by na prezidentku kandidovat nemohla. Ogórek teprve v loňském roce dovršila věkovou hranici třicet pět let, tedy dle polské ústavy minimální věk pro možnost prezidentské kandidatury.