Polské prezidentské předkolo
Vladimír HanáčekSpecifikum letošních prezidentských voleb v Polsku je, že se uskuteční ani ne půl roku před těmi parlamentními. Volba hlavy státu na jaře se stane svého druhu předkolem podzimního parlamentního klání.
Prezidentské volby v Polsku se kvapem blíží a s postupem času se množí i jména již představených kandidátů. Rozšiřující se plejáda možných i již potvrzených kandidátů však tentokrát příliš nezavdává ke spekulacím ohledně šancí jednotlivých adeptů a průzkumy voličských preferencí nesignalizují nové a nové tendence z hlediska poměru mezi nimi.
Drtivá většina z těchto průzkumů má jeden jasný výstup: stávající prezident a téměř se stoprocentní jistotou oficiální kandidát vládní Občanské platformy Bronisław Komorowski obhájí mandát již v prvním kole, a to možná do konce se ziskem přesahujícím hranici 60 %.
Dobrý král Bronisław
Čím si vysvětlovat tak bezprecedentní podporu jednoho stranického kandidáta? Stávající prezident má v sobě něco, co žádný z jeho předchůdců (dokonce ani postkomunista Aleksander Kwaśniewski, jenž roku 2000 obhájil mandát rovněž v prvním kole) k dispozici neměl — je prototypem ideálního prezidenta v parlamentním systému vládnutí, tzn. nevystupuje na veřejnosti nijak aktivisticky, nepolarizuje vztahy s ostatními ústavními institucemi a politickými aktéry, do každodenních politických zápasů se prakticky vůbec nezapojuje a především na veřejnosti nevyjadřuje nahlas svoje sympatie vůči partikulárním politickým aktérům.
Přesto je prezident trvalým předmětem soustavné kritiky především předáků nejsilnější opoziční strany Právo a spravedlnost. Ti si jsou dobře vědomi, že prezidentu Komorowskému v masivní míře vyjadřují sympatie jejich vlastní voliči, a proto musí najít způsob, jakým prezidenta v očích těchto voličů oslabit. Paradoxně však nejúčinnější způsob, jakým by toho mohli dosáhnout, vůbec nevyužívají.
Předáci PiS v čele s Jarosławem Kaczyńským atakují prezidenta za jeho údajně přehnanou míru submisivity vůči vládám v čele s jeho stranou, tedy bývalým vládám Donalda Tuska i současné vládě Ewy Kopacz. V očích voličů PO je však důležité vysvětlit pohnutky k této poddajnosti a slabé vůli prezidenta občas vystoupit s alternativními řešeními, než jaké předkládá vláda.
Pokud by totiž podobný zdrženlivý přístup byl výsadou prezidenta vůči jakékoliv vládě, nemusí voličům PiS prezident Komorowski příliš vadit, jelikož by potenciální vládnutí jejich strany nijak svým „opozičním“ prezidentským aktivismem výrazněji nekomplikoval. Pokud si prezident Komorowski udrží image dobrotivého monarchy a ceremoniální figury, vystupující toliko při výjimečných příležitostech coby „ztělesnění státu“, lze předpokládat, že si vysoký potenciál podpory i mezi voliči PiS bez problémů udrží.
Naopak velký problém by byla pro vládu PiS změna přístupu prezidenta k výkonu své funkce v případě kohabitace s jeho vládou a výraznější aktivismus ve směru polarizace vztahů mezi vládou a prezidentem.
Podobný scénář by mohlo voliče Kaczyńského strany přesvědčit, že stávající prezident opravdu není ta nejlepší varianta obsazení postu hlavy státu pro období potenciální vlády jejich strany. Bohužel pro ně, předáci PiS nemají k dispozici jedinou relevantní indicii, že by se tak mělo stát a do prezidentských voleb už to voličům nebudou moci ukázat, jelikož prezidentské volby časově předcházejí ty parlamentní.