Rozdělená země, konec éry bratrů Kaczyńských, úspěch moderního, proreformního kandidáta. Těmito slovy hodnotí výsledek druhého kola polských prezidentských voleb masmédia. Novou hlavou Polské republiky se stane maršálek Sejmu a kandidát vládní Občanské platformy Bronislaw Komorowski, který porazil Jaroslawa Kaczyńského, předsedu Práva a spravedlnosti, nominanta konzervativního tábora a bratra prezidenta, zahynuvšího při dubnové havárii ve Smolensku.

Média hlavního proudu mají do značné míry pravdu: města, západ a sever volily jasně Komorowského, venkov, východ a jih Kaczyńského. Komorowski byl opravdu ne-tolik-konzervativní kandidát a k vládní reformám se staví mnohem vstřícněji, než jeho soupeř. To ale není všechno a v posledku to nemusí znamenat téměř nic. Význam letošních polských voleb je třeba hledat v širších souvislostech.

Proč vyhrál?

V souboji Komorowského s Kaczyńským se střetly zejména dvě stylizace. Na jedné straně příslušník tradiční polské elity, klidný muž, člověk dohody a svobodomyslný konzervativec, težící z poměrné obliby kabinetu svojí strany, na straně druhé bojovník, patriot, tradicionalista ve všech ohledech a obhájce zájmů obyčejných lidí.

Bronislaw Komorowski měl původně kandidovat proti mladšímu z bratrů Kaczyńských, méně obratnému Lechovi. Ten ale zahynul 10. dubna v troskách letadla. Jaroslaw Kaczyński tak obohatil svoji politickou image o roli truchlícího člena rodiny a vše bylo rázem jinak. Jestliže na počátku jara platilo, že Komorowski zvítězí jednoznačně už v prvním kole, v průběhu května se ukázalo, že klání bude napínavé.

Kaczyński dal do boje všechno: emoce, argumenty, historické nároky i vlastenecké vášně. Profil rozhodného (a osudem stiženého) vůdce, jež Polsko uchrání rusko-německých hrozeb, doplnil sliby zastavit bezhlavé šetření, privatizace státního majetku a sociální škrty. Ve snaze získat před druhým kolem volby postkomunistické voliče dokonce pochválil normalizačního prezidenta Edwarda Giereka. Komorowski si naproti tomu držel image střízlivého člověka, jež vede neformální kampaň, umí naslouchat a slibuje pouze to, co je rozumné.

I mezi polskými novináři se jen málokdo zastavoval u skutečností, že za osobní, jaksi neformální kampaní stojí ohromná mašinérie, že předvolební štáby obou kandidátů čítají stovky lidí (a desítky autobusů), nebo že příslušní uchazeči nenavrhují žádnou originální vizí a spíš jen představují vzájemné protivy. Hlavní námitky směřovaly k emotivnímu populismu a zneužívání rodinné tragédie (u Kaczyńského), nebo k nedostatečně projevovanému vlastenectví, případně k laxnosti během jarních záplav (u Komorowského, který po 10. dubnu působil jako prozatímní prezident). Jak liberální, tak konzervativní publicistika stylizaci uchazečů podlehla.

Jaroslawovi Kaczyńskému se nakonec podařilo zmobilizovat celý konzervativní elektorát. Jeho výsledných 46,99 procent hlasů je více než dvojnásobek podpory, jíž přisuzovaly volební modely jeho bratrovi. Nezískal ale hlasy celé levice a mnoho lidí navíc vystrašil. Bronislaw Komorowski uspěl se ziskem 53,01 procent při sedmapadesáti procentní účasti. Vítězného kandidáta podrželi v posledku zvláště obyvatelé měst, kteří v obavě z úspěchu Jaroslawa Kaczyńského odložili dovolené a přišli hlasovat.

Co to znamená?

Zjevnou skutečností je, že volby Polsko rozdělily. Nejedná se však o nic nového. Už řadu let má v této zemi větší význam ideový střet hodnotových liberálů s konzervativci, než pravo-levé dělení. Volby jev jen znovu potvrdily. Rozdíl mezi procentuálním ziskem obou kandidátů se ostatně téměř shoduje s výsledkem druhého kola prezidentských voleb z roku 2005, ve kterém Lech Kaczyński porazil Donalda Tuska v porměru 54:46.

Relativní novinkou ovšem zůstává, že se Komorowski rozhodl příslušné rozdíly tlumit. Podobně jako Lech Kaczyńsky, Donald Tusk, nebo i Alexandr Kwaśniewski se rovněž Komorowski v kampani z tohoto hlediska vymezil (předvolební strašení konzervativci v Polsku lze dobře srovnat se strašením Řeckem před volbami u nás), hned po oznámení výsledků ovšem věnoval větší část projevu výzvě k usmíření.

Teprve časem se ukáže, do jaké míry si bude za touto výzvou stát, a nakolik šlo o první krok další kampaně, tentokrát před podzimními volbami do místních samospráv. Není totiž úplně pravdou, že éra Kaczyńských skončila. Jaroslaw sice nevyhrál. Svůj tábor ale sjednotil a stal se neformálním vůdcem opozice. Vláda Donalda Tuska musí v nadcházejícím roce a půl předložit důchodovou a zdravotní reformu. Podle dostupných indicií připraví obojí podle slovenského — tedy neoliberálního — vzoru. Podaří-li se Jaroslawu Kaczyńskému udržet pevnou opoziční vazbu mezi konzervativci a postkomunisty, může s kritikou těchto konceptů znovu prorazit.

Proti perspektivám prezidenta a jeho strany působí také hospodářská krize. První vlna se Polsku do značné míry vyhnula. Země žije z velkého vnitřního trhu, stabilního bankovnictví a tradiční neochoty lidí k zadlužování a riskantním investicím. I přes globální recesi se v Polsku podařilo udržet hospodářský růst. Komorowski byl ale zvolen jako kandidát byznysu. Kromě neoliberálních reforem plánuje Tuskova vláda také privatizace státního majetku, škrty a výhledově zavedení eura a nový prezident toto vše v předvolebních debatách podpořil. Dojde-li proto v budoucnu k poklesu životní úrovně, bude to on, koho opozice spolu s vládou obviní.

Konec éry?

Jestliže pozorovatel současně uváží i fakt, že „hodnotově liberální“ znamená v polské politice něco jiného, než v politice západu Evropy — tedy že polská liberální vláda s prezidentem z téže strany žádné liberální reformy typu registrovaného partnerství nechystá —, zjistí, že nová garnitura může ztratit také u mladých svobodomyslných voličů.

Komorowski přinese vnější zlepšení vztahů Varšavy s Bruselem, Berlínem i Moskvou. Bude zván na všechny summity, schůze a setkání a nikdo se nebude bát, že shodu evropských států v této či oné oblasti naprosto zmaří. Pro vývoj polské společnosti však jeho zvolení žádnou revoluci neznamená, spíše naopak. Konsensuálnímu polskému prezidentovi se může podařit Poláky sjednotit. Pokrokovější ideové proudy však zůstanou dále na společenském okraji.

Jistý bod ohybu však volby přeci jen odhalují. Nekončí sice éra Kaczyńckých, nejspíše definitivně ale skončila doba národoveckého a fašizujícího populismu nejhrubšího stylu — takového, jaký reprezentovaly od druhé půli devadesátých let Roman Giertych z Ligy polských rodin či Andrzej Lepper a jeho Sebeobrana.

Obě strany odešly z parlamentu už v roce 2007 a nyní se pokusily opět zaujmout. Podpora, kterou získali jejich kandidáti v prvním kole, se nedá nazvat ani symbolickou. Ze stínu silného, konzervativního a zkušeného lídra opozice, kterýžto post si Jaroslaw Kaczyński ve volbách získal, již téměř jistě znovu neprorazí.

Další informace:

Volební speciál Polského rozhlasu (v angličtině)

Volební speciál Gazety Wyborczy (liberální deník - v polštině)

Volební speciál Rczeczipospolité (konzervativní deník - v polštině)

Kompletní záznam z hlavní předvolební debaty - část 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7