Rozdělená země, konec éry bratrů Kaczyńských, úspěch moderního, proreformního kandidáta. Těmito slovy hodnotí výsledek druhého kola polských prezidentských voleb masmédia. Novou hlavou Polské republiky se stane maršálek Sejmu a kandidát vládní Občanské platformy Bronislaw Komorowski, který porazil Jaroslawa Kaczyńského, předsedu Práva a spravedlnosti, nominanta konzervativního tábora a bratra prezidenta, zahynuvšího při dubnové havárii ve Smolensku.

Média hlavního proudu mají do značné míry pravdu: města, západ a sever volily jasně Komorowského, venkov, východ a jih Kaczyńského. Komorowski byl opravdu ne-tolik-konzervativní kandidát a k vládní reformám se staví mnohem vstřícněji, než jeho soupeř. To ale není všechno a v posledku to nemusí znamenat téměř nic. Význam letošních polských voleb je třeba hledat v širších souvislostech.

Proč vyhrál?

V souboji Komorowského s Kaczyńským se střetly zejména dvě stylizace. Na jedné straně příslušník tradiční polské elity, klidný muž, člověk dohody a svobodomyslný konzervativec, težící z poměrné obliby kabinetu svojí strany, na straně druhé bojovník, patriot, tradicionalista ve všech ohledech a obhájce zájmů obyčejných lidí.

Bronislaw Komorowski měl původně kandidovat proti mladšímu z bratrů Kaczyńských, méně obratnému Lechovi. Ten ale zahynul 10. dubna v troskách letadla. Jaroslaw Kaczyński tak obohatil svoji politickou image o roli truchlícího člena rodiny a vše bylo rázem jinak. Jestliže na počátku jara platilo, že Komorowski zvítězí jednoznačně už v prvním kole, v průběhu května se ukázalo, že klání bude napínavé.

Kaczyński dal do boje všechno: emoce, argumenty, historické nároky i vlastenecké vášně. Profil rozhodného (a osudem stiženého) vůdce, jež Polsko uchrání rusko-německých hrozeb, doplnil sliby zastavit bezhlavé šetření, privatizace státního majetku a sociální škrty. Ve snaze získat před druhým kolem volby postkomunistické voliče dokonce pochválil normalizačního prezidenta Edwarda Giereka. Komorowski si naproti tomu držel image střízlivého člověka, jež vede neformální kampaň, umí naslouchat a slibuje pouze to, co je rozumné.

I mezi polskými novináři se jen málokdo zastavoval u skutečností, že za osobní, jaksi neformální kampaní stojí ohromná mašinérie, že předvolební štáby obou kandidátů čítají stovky lidí (a desítky autobusů), nebo že příslušní uchazeči nenavrhují žádnou originální vizí a spíš jen představují vzájemné protivy. Hlavní námitky směřovaly k emotivnímu populismu a zneužívání rodinné tragédie (u Kaczyńského), nebo k nedostatečně projevovanému vlastenectví, případně k laxnosti během jarních záplav (u Komorowského, který po 10. dubnu působil jako prozatímní prezident). Jak liberální, tak konzervativní publicistika stylizaci uchazečů podlehla.