17. únor 2010 je datem, které se významným způsobem zapsalo do dějin samostatné České republiky — Nejvyšší správní soud poprvé rozhodl o tom, že bude rozpuštěna politická strana a tím rozpoutal debatu, která bude přítomná ve veřejném diskursu ještě i dlouho po tomto datu.

Rozsudek „Dělnická strana II“ tak v tuto chvíli představuje téma, o kterém kdekdo mluví a kdekdo má naléhavou potřebu vymezování se k tomuto soudnímu rozhodnutí, pohříchu se však většinová diskuse nese v rovině abstraktní výměny názorů bez přímé znalosti konkrétního rozhodnutí — málokdo totiž více jak sto dvacet stran soudního rozhodnutí četl.

V celkovém rámci debaty jsme pak svědky různých prohlášení a názorů, které jsou více či méně přímo v rozporu s tvrzeními a argumentací soudu. Ta je ovšem pohříchu velmi srozumitelná a přístupná — celý rozsudek je psán jazykem a stylem, který má daleko do kostrbatých a samoúčelných právnicko-terminologických exhibicí, naopak je velmi čtivý a snadno pochopitelný, čímž ovšem vůbec netrpí kvalita právní argumentace v něm obsažená.

Pokud čtenář někdy přišel do styku s judikaturou českých soudů, chová k jejich čtení a srozumitelnosti oprávněnou nedůvěru — ani pro zběhlého profesionála často není jednoduché pochopit myšlenku soudcovu i po několikátém přečtení.