Nikdo neočekával nic jiného. S napětím diváka brutální němé grotesky, kde si komik co chvíli o něco narazí palici, sok ho společensky znemožní či něžná dívka romanticky potupí, jsme u televizních přijímačů číhali na momenty, které nám zkřiví výraz do poučeného úšklebku: teď, teď to bude blbý!

No to snad není možný! Vidíš to taky? Tscha, že to dostane tenhle? Je to horší, než jsem myslel! I signál vypadl, typicky český způsob veřejnoprávního bojkotu, chá chá!

A ono to podle všeho, co se dá o předávání státních vyznamenání dočíst, takové snad i bylo. Nebo že by nebylo?

Úvodem je třeba přiznat, že jsem člověkem, který sní, že jednou bude moci se zatajeným dechem — možná je v tom něco postmonarchistického, romantického nebo úplně naivního — přihlížet ceremoniálu, jehož se účastní výhradně obdivuhodní lidé, důstojní názoroví oponenti i neotřelí buřiči. Třeba v neoprénu, když na to přijde.