Na Kollwitzplatzu, který leží nedaleko vodárny na Prenzlauer Bergu, běžně žádné náměstí není, ačkoli by se to tak mohlo podle názvu zdát. Ve čtvrti, kde jsou široké ulice s množstvím pohostinských zahrádek, je to poměrně překvapivé. Každá týden ve čtvrtek se tam ale konají ekologické trhy a z uzavřené ulice se stává opravdové náměstí.

Tento čtvrtek (9. 10.) se trh změnil na festival podzimu — Herbstfest. Rozdíl nebyl nějak zásadní. K trhu přibyla aparatura pro hudebníky a řečníky. Také stánek pořádající organizace Grüne Liga Berlin se rozrostl.

Tématem festivalu byla jablka, a tak se návštěvníci u dalších stolů mohli připojit k činnostem, které s jablky souvisí. Městští obyvatelé a jejich děti mohli s pomologem (odborníkem na jablka) poznávat jablečné odrůdy, nebo pocítit kolik úsilí je potřeba k vytlačení moštu z jablek. Také si mohli „zbastlit“ vlastní malý sušák na jablka, nebo ze zbytků od moštování vyrábět papír.

Jablka jako téma společně s popsanými aktivitami nevypadají příliš velkolepě. Jenže proč by měl být každý festival obrovský? Malé je milé, jak píše v názvu své knihy E. F. Schumacher. Milé jsou také věci obyčejné, jako je například střídání ročních období. K podzimu se váže dozrávání plodů, přičemž pro člověka ve městě není jednoduché se dostat k jejich sklízení a využívání. Aspoň při podobných událostech může přijít do kontaktu s tokem času v přírodě, jakkoli to je kontakt jen letmý a zprostředkovaný.

Popisovat ekologický jarmark asi není potřeba. Na Kollwitzplatzu byli ale zajímaví lidé jak prodávající, tak navštěvující. Prenzlauer Berg je jedna z klidnějších čtvrtí Berlína, relativně blízko centru města. Divokou kreativitu už má zřejmě za sebou, nyní žije klidem vysokých nájmů a dražších obchodů a restaurací. Návštěvníci trhu tak odráží obraz čtvrti.

Jsou to krásní bohatí rodiče, uvědomělí spotřebitelé střední a vyšší třídy. I když se mezi návštěvníky vyskytli i jíní, bylo zřejmé, kdo je hlavní kupní silou. Na tuto skupinu ovšem nepořádají hony nenasytní podnikavci. Rád bych se zmínil jenom o některých prodávajících, kteří mi přišli nejvíce zajímaví.

Veganský fastfood vedla paní středního věku. Její drobná motorová rikša byla celým stánkem, kam by se k ní nikdo další nevešel. Na zadní stěně měla napsané jméno její kavárny. Když jsem se zeptal kde sídlí její podnik, odpověděla, že už žádný nemá. Předtím, než se rozhodla prodávat pouze po festivalech, trávila většinu času ve své kavárně v Neuköllnu. Jenže nemohla být podobně náročná i na další spolupracovníky, a protože nájem je větší než za motorovou rikšu, kavárnu už neprovozuje.

Podobný samorost je i Piotr. Ve svém malém stánku prodává všechno, co zrovna vypěstuje nebo vyrobí. Kromě ovoce a zeleniny prodává i doma vyrobený kozí sýr. Ten je jeho specialitou, kterou má na stánku v několika variantách, tvrdých i měkkých. Protože je jeho hospodářství není velké, je pro něj trh ideální možností, jak se může dostat přímo k zákazníkům.

U aparatury se mezitím střídali hudebníci. Živý hudebník je zásadně rozdílný od neutrálních melodií v supermarketech, které povzbuzují utrácející náladu. Hudebníci z Herbstfestivalu jsou s prodávajícími na stejné lodi. Buskeři jsou také podobně nezávislí a podobné hraní před větším množstvím lidí jim umožňuje si nezávislost udržet i dál.

Kvůli těmto a dalším podobným má smysl trhy navštěvovat. Líbí se mi potkávat podobné typy lidí, kteří dělají dobro po malých dávkách, zato po dlouhou dobu. Po dlouhou dobu se totiž pravidelně každý týden na Kollwitzplatzu ekologický trh koná. Už od devadesátých let jej organizuje Elisabeth Westphal, energická starší paní, která je na prostoru trhu nezastavitelná.

Dlouhodobě fungující ekologický trh je ostatně velmi dobrá reklama pro samotnou organizaci Grüne Liga Berlin. Je hmatatelnou událostí s reálným dopadem minimálně pro lidi, kteří díky tomuto trhu můžou pokračovat v dělání malého dobra. A také umožňuje získávat podporu pro činnosti abstraktnější, ale zato s větším dopadem.