O těchto prázdninách neuteče před Karlem Gottem nikdo. Z televizních obrazovek zpívá jako o život, zpravodajství nemohlo pominout jeho pětasedmdesáté narozeniny, bulvár přihodil drby, historky, blahopřání a fenomén Gott muselo rozebrat i pár intelektuálů.

Soudit hudební vkus druhých jsem si dávno zapověděl. Ostatně jedna z mých prvních vzpomínek je na rok 1977: seděl jsem na stole vedle starého gramorádia a Slavík pěl, že je Konec ptačích árií. Později jsem si našel jiné oblíbence, ale i tak mi něco říká, že nás Mistr všechny přežije a přezpívá.

Respekt k muži, který ve svém oboru dosáhl špičkové profesionality, si rád chvílemi zředím ironizováním jeho názorů na politiku. Vážně se brát nesmí. Gott je v řadě ohledů velké dítě — slušně vychované, ochotné, galantní, ale naivní. Známá je jeho fotka s Kmotrem Mrázkem v počátcích jednoho charitativního projektu. Na počátku devadesátých let přispěl k veřejné diskusi několika konspiračními teoriemi o uspořádání a ovlivňování společnosti. Tuším, že pěkná slova našel i pro lídra krajně pravicového Sdružení pro republiku — Republikánské strany Československa Miroslava Sládka, snad aby ukázal svoji podporu stranické pluralitě, jež si nezasloužila redukovat jen na Občanské fórum či komunisty.

Opravdu alergický jsem ale na hlubokomyslné úvahy o tom, jak Karel Gott zaštiťoval a legitimizoval komunistickou normalizaci v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ne snad, že by to tak nebylo. Jedná se ale jen o dílek pravdy, na který bychom měli pohlížet pohromadě s dalšími.

V půlce července tuto pózu zopakoval jindy velmi bystrý a inspirativní Pavel Klusák v příloze Orientace Lidových novin. Opřel se o poznámku Milana Kundery, v níž glosoval spojení „prezidenta zapomnění“ (Gustáva Husáka) s „idiotem hudby“ (Karlem Gottem). Klusák se domnívá, že „každý zpěvák nemusí být rebel. Ale zpíváme-li o tom, že všechno je v pořádku, připravujeme se o drama. A tím víc pak záleží na tom, co je nad našimi písněmi: jaký pořádek jimi opěvujeme. Alibistické abstraktní krásno Gottovo, mnohem spíš fikce a konstrukce než něco skutečně transcendentního, je slabý fundament. Proto koneckonců v porevolučních časech, kdy zpěvák hlavně připomíná, čímbyl dřív, nemá příliš k čemu poukazovat: doba, které stačila úniková maska, je pryč.“

Roztrpčení Milana Kundery lze pochopit, byť i on si prošel různými fázemi společenské angažovanosti. V Knize smíchu a zapomnění píše: „Když jsem šel s tatínkem asi rok před jeho smrtí na obvyklou procházku kolem bloku domů, z každého rohu zněly písně. Oč byli lidé smutnější, o to víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života. Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco velice důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co měl na mysli, a pak pomalu a s námahou říkal: „Blbost hudby." Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám… Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga. Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“

Já se však domnívám, že mohli. Vždyť Gott nesloužil jen Husákovi. Osmašedesátý rok se v jeho tvorbě odrazil například skladbou Hej, páni konšelé. A písně s podobným vyzněním, jaké mu jsou předhazovány z normalizace, interpretoval i za prezidentů Havla, Klause a Zemana, v poměrech svobodných. Drží svou laťku — pro někoho proklatě nízko, pro jiného tak akorát. Komunistický režim legitimizoval stejně jako ten demokratický. 

Není náhodou, že byl v listopadu 1989 přizván na balkon pražského Melantrichu, aby z něj na celé Václavské náměstí zpíval spolu s Karlem Krylem československou hymnu. Podívejte, jde s námi i Gott!, mělo tím být řečeno. I dnes, pořád dál a dál, se počítá s tím, že bude šířit svým fanouškům radost a nechá je zapomenout na problémy. Vždyť „melodie, ta svádí až k závrati“, jak zpívá. Jakkoliv si lidé stěžují na drahotu, úroveň politiků či atmosféru ve společnosti, Slavík je stále s nimi, v dobrém i zlém. Ze svého pohledu dělá pořád jen svoji práci, zkrátka co umí. Z pohledu společenských stratégů a tvůrců veřejného mínění plní stabilizační a integrační roli.

„Dovedu si představit režim, který by ho ignoroval, ale obávám se, že v takovém případě by se tento režim přiblížil svému pádu,“ uvedl na Gottovu adresu prezident Miloš Zeman, který nezahodil příležitost poskytnout u příležitosti narozenin „pokladu národa“ rozhovor bulvárnímu Blesku.

Gottův soukromý mejdan se pak konal na Babišově farmě Čapí hnízdo. Šéf hnutí ANO se na stará kolena stal Gottovým fanouškem a bezmála přítelem. Proč asi? Kvůli snaze vyvolávat duchy normalizace stěží.

Režimy prostě přicházejí a odcházejí, zatímco stálice Gott zůstává. To je ta krutá pravda, s níž se musíme naučit žít. Pokud nám uleví, když mu čas od času nasadíme psí hlavu, budiž. Ovšem svádět někdejší selhání celé společnosti na jeden univerzální symbol, na zpěváka, kterého naopak dnešní patnáctiletí mohou pokládat za ztělesnění přízemní kapitalistické komerce, by bylo až příliš jednoduché a okaté. Mistr si takovou oslavu vskutku nezaslouží.