O těchto prázdninách neuteče před Karlem Gottem nikdo. Z televizních obrazovek zpívá jako o život, zpravodajství nemohlo pominout jeho pětasedmdesáté narozeniny, bulvár přihodil drby, historky, blahopřání a fenomén Gott muselo rozebrat i pár intelektuálů.

Soudit hudební vkus druhých jsem si dávno zapověděl. Ostatně jedna z mých prvních vzpomínek je na rok 1977: seděl jsem na stole vedle starého gramorádia a Slavík pěl, že je Konec ptačích árií. Později jsem si našel jiné oblíbence, ale i tak mi něco říká, že nás Mistr všechny přežije a přezpívá.

Respekt k muži, který ve svém oboru dosáhl špičkové profesionality, si rád chvílemi zředím ironizováním jeho názorů na politiku. Vážně se brát nesmí. Gott je v řadě ohledů velké dítě — slušně vychované, ochotné, galantní, ale naivní. Známá je jeho fotka s Kmotrem Mrázkem v počátcích jednoho charitativního projektu. Na počátku devadesátých let přispěl k veřejné diskusi několika konspiračními teoriemi o uspořádání a ovlivňování společnosti. Tuším, že pěkná slova našel i pro lídra krajně pravicového Sdružení pro republiku — Republikánské strany Československa Miroslava Sládka, snad aby ukázal svoji podporu stranické pluralitě, jež si nezasloužila redukovat jen na Občanské fórum či komunisty.