„Tak nám odstartovalo jaro!“ chtělo by se zvolat poté, co televizní Události oznámily: „Princ George, ač ještě nechodí, už odstartoval první zahraniční cestu.“ Ale umím to jen archaicky: Příroda procitla předčasně, snad že spánek měla lehký.

A chtělo by se mi zvolat něco o pupencích, okvětích a prvním čmelákovi, který zabloudil sem do podkroví... Ale může se člověk radovat, vzpomene-li, jak radostně je v Simferopolu —Netataru ovšem, tedy Rusu? A jak v Čechu vyrašil názor na ukrajinské jaro, aniž by předtím jakkoli nazíral na jiné tamní doby? A jak všem názorům jsou společné rezolutnost a znalecký přednes? Bují političtí geografové, jejichž profesi jsem si dosud diletantsky spojoval se zakreslováním politických map (na rozdíl od geografů fyzických).

I já mám na Ukrajinu názor jasný, snažím se jej však ověřovat otázkami, zda v něm není takříkajíc zrada. Ty otázky kladou jiní, vlastně jsou to malé konspirační teorie: co když je to a to ve skutečnosti jinak, anebo se to a to děje podle plánu, připraveného předem kýmsi úplně jiným, než bychom si mysleli? Co když jsou události, které pozorujeme, jen umná kamufláž?

Například v Kosovu, o němž bývá řeč, jsem — krátce —pobýval. Za bombardování a hned po něm. Viděl jsem hořet srbský dům, srbské nájemníky ukryté ve sklepě paneláku. Ale taky — dvě — vypálené albánské vesnice, rozvaliny posprejované nápisy v azbuce, odstřelenou mešitu, školu zničenou bazukou. Čerstvé hroby na muslimském hřbitově. A desetitisíce uprchlých rodin ve sběrných táborech v Makedonii. A jistá naturalizovaná Češka ze Skopje nás varovala: „Pozor, nevěřte jim, všechno si vymýšlejí!“ A pro větší názornost dodala: „Oni jsou něco jako u nás Cikáni.“

Snažil jsem se představit si, jak zapalují vlastní domy, vybíjejí si dobytek a pak s předstíraným zoufalstvím vyrážejí za lepším životem. Vyloučit nelze nic. Vidět na vlastní oči neznamená přece nutně vidět skutečnost! Co když Srbové vůbec nehodlali Kosovce utiskovat, vyhánět, natož vraždit? A všechno bylo spunktováno kýmsi jen proto, aby se pod záminkou, že je třeba zabránit opakování Srebrenice a Sarajeva, mohlo bombardovat Srbsko.

Naivní občané Západu — my — jsme tu lest neprohlédli. Že se mi to na místě jevilo jinak, přece mohlo být předpojatostí: viděl jsem to, co jsem vidět chtěl. Pro Srby je Kosovo přece něco jako pro Čechy hora Říp s bojištěm u Lipan dohromady. To se mají smířit se ztrátou posvátného území?

Záběry agresivních zakuklenců v Sevastopolu a tanků valících se Krymem oživují v Češích a Slovácích úzkost a rozhořčení ze srpna 1968. Proč by ale v někom s jinou zkušeností nemohly vyvolávat národní hrdost a uspokojení nad chrabrostí osvoboditelů?

To už nejsou spiklenecké hypotézy, jen relativizace. Je myslím dobré brát je v úvahu, nechceme-li ztratit soudnost. Ale důležité jsou i konspirační teorie — ty ukryté zrady. Zradit znamená zklamat důvěru, spiklenecké teorie nás přesvědčují o zradě toho, v co věříme.

Budeme-li třeba vážně vyčítat filmu o Lechu Wałęsovi, že nevzal v úvahu možné hrdinovo konfidentství — jak se stalo nedávno v televizním pořadu Josefa Chuchmy —, může to prohloubit pochyby, zda vůbec někdy někdo něco činí upřímně a nezištně a není kýmsi úkolován. A zda existuje vůbec pravda, kterou má smysl hledat. Jestli mají smysl dějiny.

I když se bojovníci proti smyšleným konspiracím občas ocitají v úzkých a nepomáhají ani odkazy na příslovečnou Occamovu břitvu, zůstává jim ještě jeden argument: že se totiž vzdor všem spiklencům, tajným spolkům, podezřelým okolnostem a cynikům svět vyvíjí přece jen k lepšímu. Pokud ovšem za dobro pokládáme takové banality jako delší život, úbytek vraždění, rovnoprávnost žen a menšin nebo svobodu slova a pohybu.

Ale to už jsem se dostal moc daleko. Možná, že nezřízený optimismus ve mně vyvolaly spiklenecké geny dávných Slovanů, uctívačů Vesny, pohanské bohyně, jež s pomocí Peruna znovu a znovu vítězí nad sestřičkou Moranou.

Článek vyšel v Listech 2/2014. V DR vychází v rámci spolupráce obou redakcí.