Malé konspirace

Tomáš Tichák

„Snažil jsem se představit si, jak zapalují vlastní domy, vybíjejí si dobytek a pak s předstíraným zoufalstvím vyrážejí za lepším životem. Vyloučit nelze nic. Vidět na vlastní oči neznamená přece nutně vidět skutečnost!“

„Tak nám odstartovalo jaro!“ chtělo by se zvolat poté, co televizní Události oznámily: „Princ George, ač ještě nechodí, už odstartoval první zahraniční cestu.“ Ale umím to jen archaicky: Příroda procitla předčasně, snad že spánek měla lehký.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

A chtělo by se mi zvolat něco o pupencích, okvětích a prvním čmelákovi, který zabloudil sem do podkroví... Ale může se člověk radovat, vzpomene-li, jak radostně je v Simferopolu —Netataru ovšem, tedy Rusu? A jak v Čechu vyrašil názor na ukrajinské jaro, aniž by předtím jakkoli nazíral na jiné tamní doby? A jak všem názorům jsou společné rezolutnost a znalecký přednes? Bují političtí geografové, jejichž profesi jsem si dosud diletantsky spojoval se zakreslováním politických map (na rozdíl od geografů fyzických).

I já mám na Ukrajinu názor jasný, snažím se jej však ověřovat otázkami, zda v něm není takříkajíc zrada. Ty otázky kladou jiní, vlastně jsou to malé konspirační teorie: co když je to a to ve skutečnosti jinak, anebo se to a to děje podle plánu, připraveného předem kýmsi úplně jiným, než bychom si mysleli? Co když jsou události, které pozorujeme, jen umná kamufláž?

Například v Kosovu, o němž bývá řeč, jsem — krátce —pobýval. Za bombardování a hned po něm. Viděl jsem hořet srbský dům, srbské nájemníky ukryté ve sklepě paneláku. Ale taky — dvě — vypálené albánské vesnice, rozvaliny posprejované nápisy v azbuce, odstřelenou mešitu, školu zničenou bazukou. Čerstvé hroby na muslimském hřbitově. A desetitisíce uprchlých rodin ve sběrných táborech v Makedonii. A jistá naturalizovaná Češka ze Skopje nás varovala: „Pozor, nevěřte jim, všechno si vymýšlejí!“ A pro větší názornost dodala: „Oni jsou něco jako u nás Cikáni.“

Snažil jsem se představit si, jak zapalují vlastní domy, vybíjejí si dobytek a pak s předstíraným zoufalstvím vyrážejí za lepším životem. Vyloučit nelze nic. Vidět na vlastní oči neznamená přece nutně vidět skutečnost! Co když Srbové vůbec nehodlali Kosovce utiskovat, vyhánět, natož vraždit? A všechno bylo spunktováno kýmsi jen proto, aby se pod záminkou, že je třeba zabránit opakování Srebrenice a Sarajeva, mohlo bombardovat Srbsko.

Naivní občané Západu — my — jsme tu lest neprohlédli. Že se mi to na místě jevilo jinak, přece mohlo být předpojatostí: viděl jsem to, co jsem vidět chtěl. Pro Srby je Kosovo přece něco jako pro Čechy hora Říp s bojištěm u Lipan dohromady. To se mají smířit se ztrátou posvátného území?

Záběry agresivních zakuklenců v Sevastopolu a tanků valících se Krymem oživují v Češích a Slovácích úzkost a rozhořčení ze srpna 1968. Proč by ale v někom s jinou zkušeností nemohly vyvolávat národní hrdost a uspokojení nad chrabrostí osvoboditelů?

To už nejsou spiklenecké hypotézy, jen relativizace. Je myslím dobré brát je v úvahu, nechceme-li ztratit soudnost. Ale důležité jsou i konspirační teorie — ty ukryté zrady. Zradit znamená zklamat důvěru, spiklenecké teorie nás přesvědčují o zradě toho, v co věříme.

Budeme-li třeba vážně vyčítat filmu o Lechu Wałęsovi, že nevzal v úvahu možné hrdinovo konfidentství — jak se stalo nedávno v televizním pořadu Josefa Chuchmy —, může to prohloubit pochyby, zda vůbec někdy někdo něco činí upřímně a nezištně a není kýmsi úkolován. A zda existuje vůbec pravda, kterou má smysl hledat. Jestli mají smysl dějiny.

I když se bojovníci proti smyšleným konspiracím občas ocitají v úzkých a nepomáhají ani odkazy na příslovečnou Occamovu břitvu, zůstává jim ještě jeden argument: že se totiž vzdor všem spiklencům, tajným spolkům, podezřelým okolnostem a cynikům svět vyvíjí přece jen k lepšímu. Pokud ovšem za dobro pokládáme takové banality jako delší život, úbytek vraždění, rovnoprávnost žen a menšin nebo svobodu slova a pohybu.

Ale to už jsem se dostal moc daleko. Možná, že nezřízený optimismus ve mně vyvolaly spiklenecké geny dávných Slovanů, uctívačů Vesny, pohanské bohyně, jež s pomocí Peruna znovu a znovu vítězí nad sestřičkou Moranou.

Článek vyšel v Listech 2/2014. V DR vychází v rámci spolupráce obou redakcí.

    Diskuse