Indiáni z And, kteří v evropských městech hrají na své tradiční nástroje hudbu peruánských nebo ekvádorských dálav, nejspíše sázejí na to, že v představivosti chodců přesycených metropolí vyvolají kontrastní obraz nedozírných hor a nespoutané přírody svého kontinentu. Pokud se však vůbec narodili na venkově a ne například v Limě, pak často alespoň prožili mnoho let ve městech, která jsou městy v přísnějším slova smyslu a takříkajíc vědoměji, než je tomu v případě Prahy, Paříže nebo Londýna.

Pro mnohé z těchto Indiánů a pro miliony dalších (Latino)američanů jsou domovem americká města. Škodlivá synekdocha, na jejímž základě jsme si zvykli pod pojmem Amerika rozumět pouze Spojené státy americké, by nám neměla zastírat skutečnost, že první americká města stavěli conquistadoři ve středních a jižních částech kontinentu.

Na těchto amerických městech vystavěných již v koloniální éře — ať se jedná o některé provinční sídlo v bolivijském altiplanu, nebo naopak o metropole v čele s Limou a Ciudad de México — upoutá jejich jednotné a pravidelné uspořádání: stačí několik měst, a záhy pojímáme podezření, že všechna tato města s pravoúhlou sítí ulic vybíhajících z rohů centrálního náměstí s radnicí a katedrálou byla stavěna podle jednoho vzoru.

První mapa Caracasu, 1578. In: Graziano Gasparini: Caracas, la ciudad colonial y guzmancista.

Z Montevidea, jednoho z těchto pravoúhlých měst, byť zdaleka ještě ne nejpravoúhlejšího, pocházel uruguayský učenec Ángel Rama (1926—1983), povolaný teoretický průvodce po latinskoamerických městech, autor knihy La ciudad letrada (Hanover, New Hampshire : Ediciones del Norte, 1984), vydané bohužel teprve posmrtně. Americká ciudades — města — jsou letradas: toto slovo znamená zároveň gramotný/vzdělaný a zároveň popsaný/označený písmeny, znaky. Už takto zvolený název dává tušit, že hlavním teoretickým východiskem zde bude myšlení Michela Foucaulta, širším rámcem pak takzvaná cultural studies. Zejména první kapitola knihy zkoumá epistemické podmínky vzniku latinskoamerické urbánní kultury, která byla v těchto zemích po většinu jejich novodobých dějin — na úkor původních amerických kultur — ztotožňována s kulturou vůbec.

„Conquistadoři nereprodukovali model měst z metropole, odkud vyjeli,“ píše Rama; to by totiž museli kopírovat „organický“ a do značné míry nahodilý růst, který lze vysledovat u většiny velkých evropských měst. Správci nových území španělské Koruny však při ustanovování mocenských center na nezměrném území mezi Kalifornií a Patagonií nevycházeli z měst reálných, nýbrž z ideálních, předem racionálně a plánovitě vypracovaných, která při dobytí území převáděli ve skutečnost. Americké državy tak byly od počátku spravovány v hierarchizovaném urbánním řádu, kde řádně založené, stabilní a skripturální město mělo „civilizovat“ převážně orální a domorodý venkov a čelit jeho živelnosti a „barbarství“.

Městům od Mexika po studený jih Jižní Ameriky tím byl dán rigidní, nezrušitelný řád, k němuž se mnohá ze starodávných evropských měst snažila teprve zpětně dobrat, a to přes nemalé obtíže a ztráty. Příkladem je Haussmannova přestavba Paříže za druhého císařství, tedy po počátku druhé poloviny 19. století; teprve tehdy se Paříž dočkala uspořádané sítě bulvárů, a přesto zůstala daleko za ideálem dokonale geometrické sítě ulic. Říká se, že vedle hygieny bylo skutečným cílem haussmannizace znemožnit stavbu barikád, které tak snadno rostly v úzkých uličkách, a také usnadnit přesuny vojsk. Paříž se tedy teprve tři století po Limě, Caracasu nebo Santiagu přiblížila řádu, který mají tato města vepsána v rodném listě: „Řád musí být ustanoven ještě před tím, než město existuje, aby se zabránilo veškerému příštímu nepořádku,“ píše uruguayský badatel; barokní (pro Foucaulta „klasická“) epocha staví na „jedinečné schopnosti znaků zůstávat neměnné v čase a držet vládu nad proměnlivým životem věcí ve striktních mezích.“

Výřez z mapy Paříže, okolo roku 1575. Repro OldMapsOfParis.com.