V tramvaji člověk zaslechne leccos. Už jsem se setkal s lidmi, kteří tvrdili, že viděli Mesiáše na stěně mayského kostela, s osobami „popálenými radiací“ a s opravdu slušným množstvím čtenářů Padesáti odstínů šedi, což je určitě nejsmutnější varianta. Také zatím poslední rozhovor mě inspiroval.

„Prostě mě posadili do autobusu a odvezli pryč. Jako nějakou krávu,“ komentovala asi pětadvacetiletá žena situaci, jež se vzápětí ukázala být překotným opuštěním turistického resortu v Egyptě z důvodu zvýšené bezpečnostní hrozby. „Přitom tam bylo tak krásně! Ráj na zemi. Chtěli mě jenom okrást o peníze.“

Že jsou některá místa „rájem na zemi“ je názor, který slyším často. Při poslechu zmíněné konverzace jsem si vzpomněl, že tak nazývali i Fortalezu, do které jsem se před pár týdny vypravil. Hlavní město brazilského státu Ceará leží čtyři tisíce kilometrů na sever od Ria a má pověst místa téměř nezkaženého člověkem. Místa s panenskými plážemi, neuvěřitelnou přírodou a věčně příznivým mořem.

Fortaleza, jakou jsem poznal já, byla jiná. Byla špinavá, chudá, zapomenutá. Bylo to město, kde byl jeden z mých přátel okraden patnáctkrát za posledních pět let a kde několik příbuzných dalšího zemřelo při ozbrojeném přepadení. Hlavní město zločinu, říkají mu na severu země. Nechápal jsem, kde je ten „ráj“, protože jsem bydlel ve favele a viděl, jak město vypadá zevnitř.

Pochopil jsem teprve při procházce po turistické třídě Beira Mar. Loga mnohapatrových, nablýskaných hotelů zářily do noci. Na ulici se hemžily tisíce turistů a další tisíce těch, kteří dělali kulisy; nosičů obřích kokosů, zpěváků, pouličních malířů. Na pláži hrály volejbal přesně ty Brazilky, jak by správně v očích Evropana měly vypadat — opálené, štíhlé, s výraznými křivkami. Z amfiteátru se linula živá samba. Na přechodech dokonce auta dávala přednost chodcům, v Latinské Americe fascinující jev. Dohlíží na to ostatně zástupy policistů; jinde ve městě je nespatříte.

Ve Fortaleze byl „ráj na zemi“ kolosální lež, která zakrývala výrazně méně přitažlivou skutečnost. Lež vábící zástupy lidí na útěk od každodenních starostí.

Zajímalo by mne, jestli všichni ti průměrní otcové a matky od rodin tušili, že jen pár kilometrů od nich žijí lidé, kteří se bojí, že každá noční cesta domů je může stát život. Nebo jestli žena z tramvaje věděla, že kousek od její oblíbené pláže umíraly ženy a děti. Jestli je to vůbec zajímá.

Možná, že ne. A možná bych se měl modlit, abych sám za pár let nepomáhal svým útěkem před všední realitou udržování nemilosrdné reality za zdmi turistických resortů.