V tramvaji člověk zaslechne leccos. Už jsem se setkal s lidmi, kteří tvrdili, že viděli Mesiáše na stěně mayského kostela, s osobami „popálenými radiací“ a s opravdu slušným množstvím čtenářů Padesáti odstínů šedi, což je určitě nejsmutnější varianta. Také zatím poslední rozhovor mě inspiroval.

„Prostě mě posadili do autobusu a odvezli pryč. Jako nějakou krávu,“ komentovala asi pětadvacetiletá žena situaci, jež se vzápětí ukázala být překotným opuštěním turistického resortu v Egyptě z důvodu zvýšené bezpečnostní hrozby. „Přitom tam bylo tak krásně! Ráj na zemi. Chtěli mě jenom okrást o peníze.“

Že jsou některá místa „rájem na zemi“ je názor, který slyším často. Při poslechu zmíněné konverzace jsem si vzpomněl, že tak nazývali i Fortalezu, do které jsem se před pár týdny vypravil. Hlavní město brazilského státu Ceará leží čtyři tisíce kilometrů na sever od Ria a má pověst místa téměř nezkaženého člověkem. Místa s panenskými plážemi, neuvěřitelnou přírodou a věčně příznivým mořem.

Fortaleza, jakou jsem poznal já, byla jiná. Byla špinavá, chudá, zapomenutá. Bylo to město, kde byl jeden z mých přátel okraden patnáctkrát za posledních pět let a kde několik příbuzných dalšího zemřelo při ozbrojeném přepadení. Hlavní město zločinu, říkají mu na severu země. Nechápal jsem, kde je ten „ráj“, protože jsem bydlel ve favele a viděl, jak město vypadá zevnitř.

Pochopil jsem teprve při procházce po turistické třídě Beira Mar. Loga mnohapatrových, nablýskaných hotelů zářily do noci. Na ulici se hemžily tisíce turistů a další tisíce těch, kteří dělali kulisy; nosičů obřích kokosů, zpěváků, pouličních malířů. Na pláži hrály volejbal přesně ty Brazilky, jak by správně v očích Evropana měly vypadat — opálené, štíhlé, s výraznými křivkami. Z amfiteátru se linula živá samba. Na přechodech dokonce auta dávala přednost chodcům, v Latinské Americe fascinující jev. Dohlíží na to ostatně zástupy policistů; jinde ve městě je nespatříte.