Kdo by kdy neslyšel o Káhiře: trhy s kořením, poklady faraona Tutanchamona, tkalci koberců, romantické karavany… Ano, to vše tu opravdu je. Cestovní kanceláře však dobře vědí, proč vozí turisty pouze na bazaar, mohutnou citadelu a do čtvrti koptů, místních křesťanů. Skutečná Káhira, jíž Egypťan neřekne jinak než Misr, je totiž spíš než perlou orientu obrazem budoucího světa, půjde-li vývoj jako doposud.

Podstata problému je skryta už v samotném názvu: Misr — jak zvláštní slovo. Na straně jedné je to medína, vlastní metropole, na straně druhé celá zem. Egypt je v řeči Arabů také Misr. Podobně jako on je jeho hlavní město pyšné, živé, upachtěné, ale především zoufale těsné.

Káhiru stihl úděl mnoha velkoměst třetího světa. Stala se příslibem dostatku práce, snazšího zbohatnutí, nových možností. Dnes ji obývá přes sedmnáct milionů lidí žijících v největší koncentraci na metr čtvereční na planetě a její sídliště pomalu obrůstají i slavné pyramidy v Gíze, kvůli turistům dosud ohrazené úzkým pásem pouště.

Jak to v takovém městě vypadá? Ulicemi se hrnou davy lidí rozličného věku, mládí, starci i dospělí v nekonečných proudech. Každý se propletá, jak se dá. Vzduchem se nese pach odpadků, zplodin a přepáleného oleje, vůkol se šíří hluk a křik. Zrána obsadí každý nevyužitý prostor prodavači cetek a ovoce, žebráci nabízejí kapesníky. Osobní zóny tu dávno přestaly existovat. Kolem deváté se ještě přidají miliony aut, jež postupně všechno přehluší. Teprve po půlnoci si může návštěvník vydechnout.

Dále od centra ruch i osídlení řídnou. Ovšem jen naoko. S výškou domů klesá kvalita bydlení, počty usedlíků však zůstávají enormní. Ve středu města se ještě dá jakž takž protlouct. Na předměstí je člověk odkázán na sezonní brigády a pomoc příbuzných. Kdo nemá záhonek nebo pár ovcí, musí se živit probíráním odpadků.

Misr má samozřejmě i lepši části, například nilský ostrov Zamalek. Zde se nacházejí ohromné hotely, luxusní sportoviště, multikina i kavárny evropského typu. Právě Zamalek proslul coby oblíbený cíl dovolených arabské elity a právě tady lze potkat mnohé z turistů. Řadový obyvatel Misru se ale na ostrov podívá jen zřídka. A pokud se tak stane, narazí na ohromné množství zdí, zábran a hlídačů.

Platí zároveň, ze Zamalek i několik dalších čtvrtí, jejichž fotografie jsou k vidění v každém prospektu Visit Cairo, je pohodlně možné obejít za hodinu, maximálně dvě. Zbytkem Káhiry by se našinec protloukal týdny. Všude lze narazit na řadové jídelny. Všude jsou obchody se stejným oblečením. Všude se nacházejí čajovny podobající se jedna druhé a všechny našim garážím. A všude na vás též někdo troubí, haleká či ukazuje. Procházka mimo oficiální trasy se snadno změní v džungli, ze které není snadného úniku.

Pravda, nedá se popřít, že všechen ten zmatek a pinožení mají určitý půvab. Jde však o dojem návštěvníka. Jaký musí být ve skutečnosti život prodavače citrónů s rukama plnýma svrabu, který si z celodenní výhně u krámku odskočí jenom na dvě tři minutky, to aby rychle spořádal bramboru, koupenou od pochůzkáře s vařícím kotlem? Jakpak se žije čističi bot, který si za celý den práce vydělá na krabičku cigaret, na nichž je beztak závislý? A jaké vyhlídky mají jejich děti, věčně se popelící v postranních rigolech?

Ohromná koncentrace obyvatelstva a stále se zrychlující populační růst zvýšily cenu pozemků na takovou úroveň, že se i tradiční muslimská zásada „ženit se může jen ten, kdo vlastní dům nebo byt" musela změnit na „pokoj či část pokoje v domě rodičů". Snad pouze smog a chabá hygiena chrání dnes Misr před úplnou populační apokalypsou.

Smyslem tohoto souhrnu postřehů však nebylo vzbudit soucit. Káhira není tím nejchudším městem světa a Egypt jako stát je na africké poměry dokonce bohatý. Memento Misru spočívá v tom, že se do současné situace dostal za plnění většiny ekonomických doporučení; že tu vše popsané doprovází zřejmý, a co víc dlouhodobý hospodářský růst.

Co potom radit, když město i země prosperují a upadají zároveň? Co radit, když byla hranice udržitelnosti dávno a o ohromný kus překročena a návrat zpět je prostě nemožný?

Káhira platila po staletí za nejpokrokovější město Afriky. V Káhiře se posouvaly hranice uskutečnitelného. Dnes spíše připomíná rodící se megapoli, město jak vystřižené ze starých vědeckofantastických románů. Misr je důkazem neschopnosti moderní civilizace zvládat své problémy a v tomto smyslu zůstává vhledem do budoucna. Misr je ve třetím světě prvním, zdaleka ne však posledním.

V Káhiře, 17. listopadu 2009