Letní turistická sezóna je dobrým časem k tomu, abychom si všimli a dobře posoudili, jak vlastně vypadají v praxi naše ušlechtile proklamované zásady. Tak na Šumavě je příjemné chodit ve výšce do tisíce metrů, tam jsou ještě normální vesnice a v nich normální obchody a kostely a na pastvě krávy. Úzké silnice jsou přetížené automobily, ale to je u nás všude.

Není však zničenějšího místa než je Železná Ruda, kde se pozdně socialistická rekreačně horská výstavba zahustila dalšími hotely, obchody, kasiny a tržnicemi, takže jedinečný kostelík s cibulovitou bání se mezi nimi úplně ztrácí. Za to můžou blízké sjezdovky a bude to tak všude, kde sjezdovky a další atrakce vzniknou. Na bavorské straně, i když i tam člověk najde lecjakou obludnost, jsou mnohem uměřenější, nikde se člověk nesetká s takovým cirkusem, jako u nás. Jedním z jeho původních znaků je také hluk, který způsobují vozidla, ale také všudypřítomná hudba z nejrůznějších nosičů. Za celá léta se nepodařilo veřejnost přesvědčit o tom, že ticho je také součást životního prostředí a hluk je stejné znečištění jako prach nebo smrad. Ostatně podobně se to má s reklamními panely, které rovněž znečišťují a ničí životní prostředí a v jejich záplavě úplně přestala existovat snaha o originální, výtvarně pěkný vývěsní štít, osobitou výlohu, přátelské oslovení návštěvníka. Všechno je hnusná změť křiklavých barev a notorických známých typů písma, které otravuje a odrazuje ( alespoň mě). Mezi tím jsou jednoduché hnědobílé tabulky ukazující k různým pamětihodnostem ( jednotné v celé EU) výborný nápad a pravé požehnání.

Pokud někam cestujete linkovým autobusem, povšimněte si, že řidiči začasté zcela bez zábran a dovolení na celý autobus pouští v rádiu svou oblíbenou stanici. Mám zato, že na to nemají právo, ale není možné se s takovým názorem prosadit. Tak samozřejmě reklama vítězí — řidiči obyčejně poslouchají Impuls nebo Frekvenci 1, tedy soukromé, reklamou placené stanice, a všichni pasažéři nedobrovolně musí poslouchat, co si zadavatelé reklamy zaplatí. Ale zkuste něco říci — nejen že řidič to nevypne, ale nikdo z cestujících se k vašemu názoru nepřidá. Marné volání.

Extrémní, tak, že až komický, případ jsme s dětmi zažili na Slovensku na svátek svatého Cyrila a Metoděje cestou do Levoči.Řidič, asi aby oslavil svátek, který máme se Slováky společný, pouštěl v autobuse na celé kolo dechovku. To je český žánr, a řidič pouštěl dechovku, kterou Slováci zpívají česky, nějaké prapodivné cédéčko, na němž byly dvojsmyslné přisprostlé písničky, chvílemi se zpěváci rozlezli s hudbou, chvílemi byli o čtvrt až půltón vedle, zpívali české texty s měkkým slovenským l a d,t,n - ale hrálo to na celé kolo ze Spišské Nové Vsi až do Levoče. Bylo to tak odpudivé, až jsme se museli smát.

Jinak musím říci, že slovenský obecný vkus je jiný než český, neslyšíte ani Karla Gotta, ani Lucii Bílou, a Helenu Vondráčkovou už vůbec ne, Zato často zní v cukrárně Kabát nebo Tři Sestry a samozřejmě slovenští slavní pop zpěváci, Palo Habera, Richard Müller, všechny neznám. Obecný slovenský pop, pokud to tedy není ta dechovka, je tvrdší, a byl by mi tím sympatičtější, kdyby na mě svým drsným hlasem nehulákal odevšad.

Hlasitě puštěná hudba je znakem nějaké nedospělé nejapnosti, která se vymyká i prosté logice. Tak u stánku se zmrzlinou hráli tak nahlas, že obsluhující slečna neslyšela objednávku a museli jsme si ukazovat, jako kdybychom mluvili nesrozumitelnými jazyky. A co mě udivilo nejvíc, byl stánek ve Slovenském ráji, na pokraji kaňonu Hornádu, kde je všude mnohokrát napsáno, že se vyskytujeme v přírodní rezervaci požívající nejvyššího stupně ochrany a jak se máme na takovém místě chovat. Mimo jiné samozřejmě tiše.

A u stánku, kde pijeme ranní kávu a děti poslední limonádu, než se ponoříme do divočiny, řve do probouzejícího se dne Kabát svým drsným hlasem něco o tom, že je třeba se na všechno vykašlat. Reproduktory jsou tak šikovně rozmístěné, že pokud chce člověk sedět, nemůže řevu uniknout.

A pak už šplháme po stupačkách a žebřících, uchváceni místy, která objevili odvážní muži až počátkem 20. století tak, že je poprvé prošli po zamrzlé hladině řeky a téhož roku v létě spluli na voru.