Podle Ústavního soudu (ÚS) byla vazba exposlance sociální demokracie a bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha příliš dlouhá. Soud o tom rozhodl ve čtvrtek s tím, že justice prodlužováním vazby porušila jeho základní práva. Ústavní soud zároveň vyhověl Rathově stížnosti a zrušil loňská usnesení Vrchního soudu v Praze. Otevřel tak cestu k jeho případnému odškodnění.

Ústavní soud vyhlásil dva nálezy, kterými zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze z loňského léta. Obě tato usnesení obsahovala zamítnutí stížnosti Davida Ratha proti usnesením Krajského soudu v Praze, které rozhodly o prodloužení jeho vazby. Jinak řečeno, jeho žádosti o propuštění z vazby byly tehdy zamítnuty. Podle soudu totiž existovala důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat.

Proti svému trestnímu stíhání, vzetí do vazby, i proti rozhodnutím o dalším trvání vazby podal Rath řadu ústavních stížností. Ty však byly dosud vždy odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, případně nepřípustné. Vlastimil Göttinger, vedoucí odboru vnějších vztahů a protokolu, upozornil, že Ústavní soud totiž není povolán k tomu, aby hodnotil důvody vazby, jejího trvání anebo přehodnocoval důkazy provedené v rozhodování o vazby před obecnými soudy.

Důvod pro zásah Ústavního soudu do vazebního řízení je podle něj dán prakticky jen tehdy, schází-li rozhodnutí o vazbě zákonný důvod, anebo jsou-li formulované důvody vazby v extrémním rozporu se základními ústavními principy. Zásah do základních práv byl nicméně podle ÚS v případě nyní posuzovaných ústavních stížností skutečně identifikován.

První ústavní stížnosti, kterou Rath napadl usnesení Vrchního soudu z června loňského roku, vyhověl Ústavní soud proto, že plynutím času se přirozeně oslabuje důvod trvání vazby, což by měly obecné soudy v odůvodnění svého rozhodnutí reflektovat.

„Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu,“ uvedl Ústavní soud.

Zároveň souhlasil s výtkou, dle které odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu koliduje s ústavním principem presumpce neviny. Při hodnocení důvodnosti vazby je totiž nepřípustné, aby soud vyvozoval závěry o morálních vlastnostech obviněného ze skutečnosti, že tento je trestně stíhán. Tím vším bylo podle Ústavního soudu porušeno Rathovo právo na spravedlivý proces a právo na presumpci neviny.

Nález týkající se druhé ústavní stížnosti, kterou bylo napadeno usnesení Vrchního soudu ze srpna loňského roku, navázal na předchozí argumentaci, tedy že důvodem pro pokračování dlouhotrvající vazby nemůže být jen paušální hrozba vysoké trestní sazby.

Tento argument navíc podle Ústavního soudu zesiluje okolnost, že stejný Vrchní soud Ratha v listopadu loňského roku z vazby nakonec propustil.

Tím údajně došlo ke zpochybnění a ústavnosti napadeného usnesení Vrchního soudu, neboť při téměř shodném skutkovém stavu rozhodl ve svém srpnovém usnesení opačně. V tomto rozhodnutí Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces a porušení principu minimalizace zásahů do osobní svobody.

Odlišné stanovisko k oběma nálezům Ústavního soudu uplatnila soudkyně Ivana Janů.