Tuto otázku si pravděpodobně právě dnes pokládá většina členů sociálně demokratické strany v České republice a v Německu. V ČR se vyjednávání o koaliční vládě chýlí k úspěšnému závěru. Na první pohled by se mohlo zdát, že se sociálně demokratickým vyjednavačům v čele s předsedou Bohuslavem Sobotkou podařilo dosáhnout kýženého výsledku. Je předložená koaliční smlouva kompromisem mezi programy ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL? Jsem přesvědčen, že nikoliv.

O něco pozitivněji pohlížím na výsledek koaličního vyjednávání mezi SPD (Sociálně demokratickou stranou Německa) a vítěznou unií CDU/CSU (Křesťansko-demokratická unie/Křesťansko-sociální unie) kancléřky Angely Merkelové.

Německým sociálním demokratům se podařilo do koaliční smlouvy prosadit svůj hlavní předvolební slib. Minimální hodinovou mzdu ve výši 8,50 euro, nikoliv však celoplošně, jak SPD slibovala v předvolební kampani, nýbrž jen pro zaměstnance, na které se nevztahuje kolektivní smlouva.

Dalo by se říci, že tím nová vláda unie Angely Merkelové a SPD dává zaměstnancům jasný signál: V boji za zaměstnanecká práva si musíte poradit především sami a vaší oporou musí být hlavně odbory.

Jakého vítězství však dosáhla ČSSD? Největším vítězstvím je, že zvítězila sama nad sebou a prozatím odolala tlakům z Hradu. Co ale může předložit ČSSD svým voličům jako úspěch ve vyjednávání o koaliční smlouvě? Je tímto vítězstvím zrušení velké části poplatků ve zdravotnictví a sloučení druhého a třetího pilíře důchodového připojištění?

Nechybí představitelům ČSSD dlouhodobá vize nového sociálního státu? Přesto má v tomto ohledu sociální demokracie eso v rukávu, na které jakoby vedení strany zapomnělo a které ostatní politické strany nemají. Tím trumfem je dlouhodobý program ČSSD a odborné zázemí strany.

V jednom bodu však nebyli úspěšní sociální demokraté v ČR ani v Německu, kde je rovné nebo degresivní zdanění naprosto nepředstavitelné. V rámci koaličních vyjednávání se nepodařilo prosadit změny, které by vedly k solidárnějšímu a spravedlivějšímu státu. V případě Německa k posílení daňové progrese, v případě ČR odstranění degrese a zavedení minimálně dvou daňových pásem.

Dalo by se říci, že se občané a ČR nepoučili. Evropský sociální model je postaven na progresivním zdanění, ale jsem přesvědčen, že mnozí v naší zemi podlehli vnucenému dogmatu, že co nejnižší míra přerozdělování zajistí nejvyšší ekonomický růst a sociální stabilitu. Naši západní sousedé se však přiklonili k názoru, že pouze větší míra státní intervence do volného trhu práce a kapitálu může zajistit dlouhodobě udržitelný ekonomický růst.

Rozhodnutí o koaliční spolupráci nebyla snadná v českém ani německém případě. Vedení SPD se k tomu postavilo čelem a předložilo návrh na vnitrostranické referendum, jehož výsledky byly včera zveřejněny a pro mě osobně nebyly velkým překvapením.

Svůj hlas ve volební obálce prostřednictvím pošty odevzdalo 77,86 % členek a členů SPD a pro tzv. velkou koalici s CDU/CSD bylo 75,96 % všech platných hlasů. Za nejpodstatnější však považuji, že se německé sociální demokracii podařilo čtyři roky poté, co bylo vnitrostranické referendum přijato jako součást stanov SPD, konečně uvést nástroj vnitrostranické přímé demokracie v život.

Na rozdíl od členů SPD si mohou na základě výsledků jednání Ústředního výkonného výboru ČSSD naši sociální demokraté o nějakém vnitrostranickém referendu nechat ještě několik let jen zdát. Tlak veřejnosti a médií na co možná nejrychlejší sestavení nové vlády je obrovský, novináře mnohem více než programový obsah koaliční smlouvy zajímají pikantnosti ze zákulisí. V očích mnohých stranických funkcionářů by bylo referendum pouhým destabilizačním prvkem.

Celá koaliční vyjednávání jsou v médiích prezentována jako jedna velká fraška. Andrej Babiš svými neomalenými vyjádřeními zřejmě zapříčinil, že jeho politickým podporovatelům ve vyjednávacím týmu zešedl nejeden vlas. Lidovcům, kterým jako již tradičně jde především o účast ve vládě, vzal vítr z plachet jejich vlastní předseda Pavel Bělobrádek, který si nemohl vybrat méně vhodný termín své zahraniční cesty.

KDU-ČSL si tak svoji vyjednávací pozici upevňovala spekulacemi, zda se jejich strana chce na vládě podílet. A Bohuslav Sobotka dal volný průběh divokým spekulacím o průběhu vnitrostranického puče, když přislíbil vládní angažmá někdejšímu spolustrůjci nepovedeného stranického převratu Milanu Chovancovi.

Co dodat nakonec? Přestože mě jako sociálního demokrata výsledky povolebních vyjednávání v Česku a Německu příliš nenadchly, musím se postavit za nově vznikající vládu ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL ze dvou důvodů. Ve Sněmovně neexistuje žádná alternativní většina stran, které jsou schopny nést vládní zodpovědnost a ČR potřebuje po sedmi letech nekontrolovaného neoliberálního tápání přehodit výhybku a vydat se směrem revize nepovedených a nefunkčních reforem.

V případě Německa bych nebyl tak skeptický. Dle mého názoru členové SPD sice nevyužili příležitost ke generační obměně ve vedení, ale dosáhli zřejmě většího úspěchu, uvedli v život vnitrostranickou diskusi. I když jsem přesvědčen, že by SPD více slušelo vládní angažmá s jinými koaličními stranami, můžeme být s výsledkem spokojeni. Merkelová bude muset pod tlakem SPD přehodnotit politické postoje Německa v rámci EU.