Kolik politických stran budeme mít v novém parlamentě? Kolik z nich bude zcela nových, kolik resuscituovaných, částečně či úplně recyklovaných, kolik z nich jen těsně přeleze pětiprocentní hranici? Jaký bude jejich koaliční či vyděračský (upozorňuji, že v politologii je tento pojem terminus technicus) potenciál? Bude náš parlament výrazně fragmentovaný a neustále se dohadující, třeba i s desítkou politických stran? A nebo si položme otázku naopak: Kolik stran jen těsně do parlamentu neprojde, kolik hlasů se ve volbách ztratí a co to udělá s legitimitou parlamentu ve vztahu k expandujícímu prezidentovi s je legitimitou, posílenou z přímé volby? Je zde riziko, že se ztratí až 30 % hlasů, a to je na poměrný systém opravdu hodně.

Fenomén malých politických stran je z politologického hlediska vždycky zajímavý, zároveň ovšem platí, že pochopit jejich postavení a šance znamená vnímat situaci stran velkých.

*

Na to zde nemáme prostor, necháme to tedy stranou na jindy, stejně tak nezdůvodňuji podrobněji, proč některé malé strany zmiňuji a jiné nikoli. Beru v úvahu strany, o nichž se mluví nebo o nichž se naopak nemluví a mám pocit, že přesto dokážou oslovit část voličského spektra. Neberu v úvahy strany, které vnímám jako skutečně marginální a také strany, které podle mého názoru již překročily hranici demokratického systému a jsou spjaty s nenávistí a propagací nesnášenlivosti.

*

Po nutném úvodu začněme škatulkováním; vždy to oprostí od větších emocí. První velká škatule nám umožní rozlišit strany, které se snaží vstoupit do politického prostoru, který je v tuto chvíli víceméně neobsazen, a oslovit především „volné voliče“ (což neznamená, že je neodeberou i velkým stranám). Druhá velká škatule představuje strany, které usilují o „uloupnutí perníčku“ z prostoru velkých politických stran. V rámci těchto škatulí si udělejme přihrádky, kde budeme strany dále rozřazovat podle dalších kritérií. Ale k věci:

*

Do první škatule, kde jsou strany usilující o volné voliče, patří v tuto chvíli čtyři strany (Hlavu vzhůru, Úsvit přímé demokracie, Strana zelených a Pirátská strana). Jde samozřejmě o strany dosti odlišné a usilující o velmi rozdílné voliče. Dejme tedy mezi ně přihrádku a dodejme určitá kritéria, jež se týkají ideového, hodnotového zaměření a politického stylu. První dvě strany, Hlavu vzhůru (Jana Bobošíková) a Úsvit přímé demokracie (Tomio Okamura), představují klasickou krajně pravicovou populistickou stranu, oslovující protestní voliče, naštvané a frustrované z každodenních neřešených problémů, nespravedlností, hledající jednoduchá a radikální řešení a pojmenování viníků.