Položil mi jeden známý minulý týden výbornou otázku: V čem spočívá v současných českých zemích rozdíl mezi pravicí a levicí?

Pravice jsou lidé, kteří se na jachtě v Toskánsku domlouvají, jak tu nejlépe okrádat občany; na ty z nás, kteří už nemají prostředky, aby za své okrádání dále platili, posílají komanda smrti, a pak si jedou odpočnout na Štrbské pleso při pólu. Současná česká pravice jsou všeho schopní zločinci.

Levice jsou lidé, kteří si — zřejmě na základě špatně zpracovaných a špatně interpretovaných sociometrických měření — myslí, že zbořením Horního Jiřetína pro uhlí pod ním sníží nezaměstnanost a že si takový postup většina jejich voličů dokonce přeje. Současná česká levice jsou nekompetentní nekňubové.

Mezi těmito alternativami si soudný český člověk ve volbách samozřejmě vybere snadno, takže budoucí povaha naší levice je tím, co by nás mělo eminentně zajímat, neboť právě ona bude nejspíše velkou měrou stanovovat podobu naší příští každodennosti. I na půdě levice je tudíž nutné popisovat a pokoušet se definovat rozdíly.

Fascinující názor Jiřího Paroubka, že by se měla v severních Čechách kvůli těžbě uhlí zbořit vesnice Horní Jiřetín, nutí každého, kdo přemýšlí o tom, co je sociálnědemokratická politika, znovu promyslet její definici.

Pokusme se nejprve zrekonstruovat myšlenkový pochod, na jehož základě předseda sociálních demokratů dospěl k rozhodnutí vyslovit se právě nyní právě tímto způsobem. Není příliš pravděpodobné, že by ho k takovému výroku vedla nějaká speciální osobní záliba v povrchové těžbě, jak se mu pošklebují předpojatí posměváčci.

Sociální demokracie byla roky konzistentně proti prolomení limitů těžby a Jiří Paroubek byl vůči tomuto stanovisku konformní. Hovoří-li nyní jinak, není to ani proto, že by si ho koupili uhlobaroni, jak mu někdo podsouvá. Soudíme, že situace je ještě povážlivější: Jiří Paroubek chce zbořit Horní Jiřetín, protože se domnívá, že tím stojí na stanovisku sociálně-demokratického státníka, jenž takto dle svého nejlepšího přesvědčení chce prospět jak zemi, tak své straně.

Je začátek volební kampaně, předseda sociálních demokratů je své straně v Ústeckém kraji volebním lídrem. Jeho zaujetí pro důkladně zpracované sociometrické průzkumy je dobře známo. Můžeme mít takřka za jisté, že by se takto nevyslovil, kdyby neměl v rukou analýzu veřejného mínění na Ústecku, která mu říká, že většina lidí, anebo alespoň potenciálních voličů ČSSD, v kraji by prolomení těžebních limitů podpořila, pakliže by to vedlo ke snížení nezaměstnanosti.

Takový dokument se sice zatím na veřejnosti neobjevil, ale můžeme prakticky vyloučit, že by si Jiří Paroubek takto počínal, pokud by nějakou analýzu tohoto druhu v rukou neměl. K tomuto závěru také vede důraz, který právě na boj s nezaměstnaností ve zdůvodnění svého postoje předseda sociálních demokratů položil.

Paroubek se zřejmě domnívá, že jeho stanovisko je sociální: on přece vprostřed ekonomické krize hájí legitimní zájem na snížení nezaměstnanosti. A domnívá se patrně rovněž, že jeho stanovisko je demokratické: jednak hájí zájem většiny, jak ho o ní nejspíše informuje jeho sociometrická analýza, a jednak dodává, že prolomení limitů podmiňuje konáním krajského referenda.

Ve skutečnosti si ale počíná jako sociometrický technokrat. Ten může prostě změřit názory na hypotetické otázky, aniž by se příliš zabýval jejich vztahem k reálnému světu, a z výsledků měření vyvodit svůj postoj. Nárok na sociálního demokrata je vyšší.

Sociální demokrat se naopak teprve tam, kde má technokrat již hotovou sociometrickou odpověď, začíná ptát. Například: z čeho vychází názor, že by zničení Horního Jiřetína mělo snížit nezaměstnanost? Kdo vůbec zformuloval tuto souvislost? A s jakou motivací?

Jsou totiž k dispozici rozbory, podle nichž naopak boření vesnic vede k zvyšování nezaměstnanosti. Pokud to většina občanů v severních Čechách neví, patrně se to doví během diskuse bez ohledu na to, že do ní Jiří Paroubek vstoupí se svým mylným názorem.

Není známkou odvahy, nýbrž pošetilosti, vstupovat do diskuse s vyhraněným názorem, který je sice součástí účelové propagandy severočeských těžebních společností, jež možná dokonce prozatím zmanipulovaly větší část veřejnosti na Ústecku, ale který nesnese srážku se skutečností.

Je tu ale ještě hlubší problematičtější vrstva, týkající se samotné metody měření názorů. Dotazuje-li se například někdo v Ústeckém kraji na smýšlení lidí o vztahu boření vesnic a nezaměstnanosti, jedná se o vyhrocenou a silně sugestivní formulaci problému, jejž většina dotazovaných patrně do hloubky nepromýšlela. Takto získaná data klamou.

Další vazby a kontexty problematiky se začnou nasvěcovat právě teprve diskusí, do níž se, jak nám Jiří Paroubek oznámil, chystá vstoupit se svým již hotovým názorem. Zřídka dohlédaná hloubka Masarykova výroku o demokracii jako diskusi spočívá ale právě ve víře v emancipační sílu argumentu, který dokáže stanoviska měnit, dokáže přemáhat předsudky i propagandu.

Diskuse, do které předseda sociální demokracie vstupuje s názorem, že chce zbořením Jiřetína bojovat s nezaměstnaností, pro něj vskutku může být zážitkem, jaký navzdory svým bohatým zkušenostem dosud nepoznal. Bude nucen diskutovat s početnou částí veřejnosti, jejíž vytříbenou sociální citlivost rozdražďují bořením odvěkých lidských sídel krajně asociálně i krajně nedemokraticky zpřetrhávané vazby.

Možná se potká i s nezaměstnanými lidmi vystěhovanými ze zbytečně zbořených Libkovic. Dojde-li na nejhorší, možná bude nucen argumentovat i s některými ze svých potenciálních voličů, ba i spolustraníků, kteří se přijedou poutat k bagrům demoličních čet. V takové diskusi ho skutečně nečeká oddechový ping-pong jako při nedělních dostaveníčcích s Václavem Moravcem a Mirkem Topolánkem.

Především se tato diskuse nepovede pouze na uhlobarony zglajchšaltovaných fórech: bude to celostátní diskuse občanské veřejnosti a jakkoli možná většina lidí v Ústeckém kraji může nakonec zničení Jiřetína posvětit, i když pravděpodobné to není, dopady na smýšlení celku společnosti o povaze sociální demokracie budou strašné.

Jde totiž o to, jakou vizi společnosti jim předestře. Mají se české země skutečně ubírat směrem, pro nějž dokáží PR agentury placené největšími českými či nadnárodními korporacemi nepravdivými pseudosociálními argumenty zmanipulovat většinu levicového voličstva?

A to je poslední, ale úplně nejdůležitější rovina: podstata rozdílu mezi politikou sociálně-demokratickou a sociometrickou. Jedna začíná měřením aktuálních postojů veřejnosti, druhá úvahou o tom, jaké kroky nejúčinněji v danou chvíli i do budoucna pečují o sociální zájmy občanů a kvalitu demokracie.

Svět, Evropa stojí před základními civilizačními otázkami, jejichž dopady na sociální situaci lidí i budoucí podobu demokracie, jsou principiální. České země samozřejmě nemohou civilizační krizi za svět a Evropu vyřešit, ale mohou tu být buď přítěží, jako je tomu obvykle dnes, anebo pomocníkem kladných proudů. Především ovšem samy mohou kultivovat svou způsobilost nadcházející kritické situace prospěšně zvládat.

Jakékoli iluzorní řešení opírající se o konvenční těžký průmysl, investující do fosilních či jaderných technologií, lákající přelétavé nadnárodní korporace, jak to nyní navrhuje Fischerova vláda, v konečném důsledku naši současnou krizi jedině prohloubí. Příklady zemí, které jednají na výši současné situace, od Skandinávie po Bolívii, ukazují, že smysl má investovat do dovedností lidí, do kvality samosprávy, do občanských iniciativ, do kulturnosti společnosti a do skutečně moderních měkkých technologií.

Nemusíme se jistě shodnout na všem. Ale, ač můžeme téma převracet ze všech různých stran a zabíhat do libovolných detailů, jedné okolnosti se nevyhneme: v 21. století by sociálně demokratické politice, hodné toho jména, idea bourání vesnice kvůli těžbě fosilního paliva měla připadat nejméně tak obscénní jako návrh řešit ekonomickou krizi zrušením podpory v nezaměstnanosti.