Z pohledu ze zahraničí to vypadá, že Norsku se v minulých letech hospodářsky dařilo a že levicový kabinet Jense Stoltenberga vládl bez větších skandálů. Přesto v letošních parlamentních volbách získala většinu pravice. Proč? Souhlasil byste s agenturní interpretací, že se tak stalo díky kombinaci tří faktorů — zvládnuté kampani konzervativní strany Høyre, proměně image její lídryně a klasické touze určité části voličů po změně? Připomeňme, že levice v Norsku vládla nepřetržitě osm let.

Ano, Norsku se v posledních letech skutečně dařilo. Jako jediná země v Evropě řešilo krizové období po roce 2008 levicovým konceptem: plošnými investicemi do lehké infrastruktury, do předškolní výchovy či do péče o seniory. Tento koncept pomohl vykompenzovat zánik pracovních míst v exportních odvětvích a v důsledku nezaměstnanost ještě snížil. Její míra se nyní pohybuje mezi 3,0 a 3,5 procenta. Stoltenbergova vláda razila heslo ‚práce pro každého je úkol číslo jedna‘, a tento cíl tedy do značné míry splnila.

Ovšem fakt, že Norsko nemá v současnosti vážnější ekonomický nebo sociální problém — tedy snad kromě rostoucích cen nemovitost a příslušných spekulací, což je bublina, která do roku či dvou let praskne —, levici paradoxně i poškodil. Za daných poměrů se totiž ukázalo být obtížné aktivizovat levicové voliče. Své učinila i vlna nedávných stávek a tvrdých blokád, při nich si odboráři vymohli lepší kolektivní smlouvy.

Přesto bych neřekl, že levice v těchto volbách propadla. Sociální demokraté z Arbeiderpartiet získali opět nejvíce hlasů a faktem, že novou vládu vytváří pravice, nejsou nijak zdrceni. Konzervativci z Høyre chtěli především dokázat, že ‚změna je možná‘, a to se jim povedlo. Kampaň vedli čistě, v mnoha otázkách přejali sociálnědemokratické přístupy. Dochází prostě ke střídání politických bloků. To je demokracie.

Co tedy chtějí strany pravicové koalice, jež nyní vzniká, vlastně měnit? Nechme teď bokem Stranu pokroku — jaké společné cíle mají konzervativci z Høyre, liberálové z Venstre a křesťanští demokraté?

Chtějí prosadit drobné daňové škrty zejména pro nejbohatší segmenty, otevřít několik soukromých středních škol a privatizovat některé státní akvizice. Slibují také více využívat příjmy z ropy a stavět velké páteřní komunikace. Osobně očekávám, že to povede k přehřátí ekonomiky, ale kdo chce kam, pomozme mu tam.

Zásadní problém ovšem vidím ve snaze Høyre a Strany pokroku začít vytěžovat nová surovinová ložiska u Lofot. Levicová opozice snad bude všemi hlasy proti. Doufá se, že se liberálové z Venstre a křesťanští demokraté připojí, i když já tomu moc nevěřím.

Jinak Høyre i ostatní strany norské pravice jsou spíše středová uskupení. Leckde v EU by byly považovány dokonce za levici a podle mě právem. Jak jsem již řekl, i konzervativci si před letošními volbami osvojili některá sociálnědemokratická témata, například otcovskou dovolenou.

Jestli tomu dobře rozumím, volby tedy rozhodl především fakt, že se určitý počet voličů přiklonil k názoru vyzkoušet po osmi letech mírnou změnu.