Upřímně řečeno ona „prozatímní vláda národní nedůvěry“ třeba ani nemusí být, vyjma případu Fischer, tak hrozná. Mnozí z jejích členů mají za sebou spíše pravicovou minulost, ale jistě jsou schopni a ochotni sehrát spíše levicovou budoucnost. Ostatně ministry si nevolíme, tak kdo ví, jak bude vypadat vláda řádná.

Jistě jsme měli horší ministry kultury, vzešlé z řádných voleb, než je Jiří Balvín, a neúspěch v čele České televize ho třeba může více šlechtit než deklasovat. Jeví se jako člověk všestranně použitelný od šéfování Českému tenisovému svazu po přednášení na FAMU. Převažuje ale nutkání býti v čele tam i onde, což může být dobře i špatně, rozdíl je pouze v tom, zda se sám — popřípadě za pomoci „politického podnikatele“ Romana Janouška - dere vpřed, a nebo zda funkcemi někdo oceňuje jeho schopnosti, kdo ví jaké.

Kdyby se Martin Pecina znovu nevynořil jako ministr vnitra, člověk by na něj šťastně zapomněl jako na někoho, kdo, pokud si vzpomínám, prosazoval státní energetickou koncepci s prolomením všech těžebních limitů. Držitel ekologické anticeny Ropák je patrně zdatným technokratem a manažerem se schopností zorganizovat cokoli, včetně státního převratu — byl členem ODS i ČSSD, muž budoucnosti.

Podobně nejasný je František Koníček v čele ministerstva práce a sociálních věcí, na nějž si nejvíce vzpomínáme ve spojitosti s pochybnými miliardovými tendry na lesnické práce, když byl ředitelem Lesů ČR za ministra zemědělství Jana Mládka.

Nehodlám dále charakterizovat jednotlivé nové ministry, u mnohých z nich je však nápadná jejich vrcholová účast v dění národohospodářského debaklu, který nyní mají v lepším případě napravit, v horším pozastavit vyšetřování jeho kriminálního pozadí. Je to taková docela průměrná vláda pro tento prozatímní nečas. Proto člověka překvapí mnohá silová prohlášení některých ministrů, kteří hodlají v těch kdoví jestli několika měsících vykonat neuvěřitelné skutky, které jejich předchůdci nezvládli během dvaceti let. A nejde jen o hloubkovější personální čistky, ale o grandiózní budovatelské plány.

V tomto ohledu vyniká ministr dopravy Zdeněk Žák, někdejší generální inspektor Českých drah — ale dráhy neradujte se. V rozhovoru pro Mladou frontu DNES se redaktor Jan Sůra obává, zda ministr Žák nebude upřednostňovat železnici na úkor jiných druhů dopravy.

Svatá prostoto! Žák říká: „Do dopravních staveb natekly stovky miliard, ale stále u nás není postavená a ani naprojektovaná nejdůležitější stavba: paralelní silnice k dálnici D1, tedy R35.“ Také proto Žák chce „vrátit ministerstvo k normálnímu výkonu veřejné správy, což se tu dvacet let neděje“.

Žák správně podotýká, že reforma železnic se nepovedla, ale závěry vyvozuje mylné — hodlá podpořit vládní návrh na prodej nádražních budov (dosud ve vlastnictví ČD), řka: „Nechat Českým drahám nádraží a ještě je vložit do jejich majetku bylo neskutečně špatné rozhodnutí. Logicky by nádraží měla patřit správci železnic a nikoli jednomu z konkurentů na trhu.“

Zdánlivě to zní logicky, kdyby Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), státní podnik, měla nějakou motivaci nádražní budovy s čekárnami provozovat a starat se o ně. Avšak tím, že na rozdíl od ČD nemá žádných občanských zákazníků, tedy klientů čekajících na vlak, může se s námi naprosto nebavit, což dělá na nejvyšší úrovni státní zpupnosti (vím, o čem mluvím), jež graduje v otřískané tezi, že cestujícím čekáren ani záchodů netřeba, neboť se na optimalizovaných tratích autem dopraví k perónu těsně před příjezdem vlaku, automaticky otevřenými dveřmi nastoupí do vagónu, usednou na sedadlo a dle jízdního řádu se přemístí z bodu A do bodu B, kde vystoupí, aby nasedli do auta tam již připraveného.

Jako novinářský šmok v záloze jsem uctivý člověk, ale jako stálý stínový ministr dopravy troufám si na ostřejší formulaci — a zbláznil se pan ministr? Místo aby prověřil, jak účelně SŽDC vynaložila miliardy na optimalizaci a modernizaci železnic, respektive vyšetřil, jak je prošustrovala na nekonečných kilometrech protihlukových bariér, vedoucích do polí, na zbytečně nákladných projektech, realizovaných bez ohledu na souvislosti dopravní, sociální, kulturní, estetické, zejména bez ohledu na základní lidské vzdělávání s potřebou vynakládat peníze účelně, hodlá pan ministr této SŽDC svěřit další majetek v ceně miliard? A přitom je odhodlán učinit přítrž korupci.

Nikoli jako novinář, ale jako samozvaný stínový ministr dopravy si troufám tvrdit, že Zdeněk Žák je skrytým zhoubcem naší železnice, byť se tváří jako její reformátor. Jako novinář bych nepoznamenal více, než že je to pitomost. Neuvědomuje si, že železniční síť — jako dopravní síť nezměrné hodnoty — se rozpadá.

Na jedné straně správně podotýká, že „současný systém nutí všechny účastníky, aby stavěli co nejdražší stavby a projektovali na objem“ a chce „klidně projektantům zaplatit lépe za to, že vymyslí levnější a kvalitnější řešení, a stavbařům za schopnost stavět levně a kvalitně“, a na druhé straně ohledně Zemanova kanálu Dunaj — Odra — Labe říká: „Kanál je považován za nezbytnou strategickou stavbu už od dob Tomáše Bati, je jednou z možná posledních šancí, jak za evropské peníze postavit smysluplnou strategickou stavbu.“

Jako novinářský šmok bych k tomu rád podotkl cosi o protimluvu, ale jako stínový ministr podobně zbytnělé pýchy, jakou sluje pan ministr Žák, to nekomentuji při vědomí, že Jaroslav Hašek by si s tím poradil lépe.

Přesto by mě zajímalo, čím vlastně chce té železnici prospět. Možná vymění Petra Žaludu.