Upřímně řečeno ona „prozatímní vláda národní nedůvěry“ třeba ani nemusí být, vyjma případu Fischer, tak hrozná. Mnozí z jejích členů mají za sebou spíše pravicovou minulost, ale jistě jsou schopni a ochotni sehrát spíše levicovou budoucnost. Ostatně ministry si nevolíme, tak kdo ví, jak bude vypadat vláda řádná.

Jistě jsme měli horší ministry kultury, vzešlé z řádných voleb, než je Jiří Balvín, a neúspěch v čele České televize ho třeba může více šlechtit než deklasovat. Jeví se jako člověk všestranně použitelný od šéfování Českému tenisovému svazu po přednášení na FAMU. Převažuje ale nutkání býti v čele tam i onde, což může být dobře i špatně, rozdíl je pouze v tom, zda se sám — popřípadě za pomoci „politického podnikatele“ Romana Janouška - dere vpřed, a nebo zda funkcemi někdo oceňuje jeho schopnosti, kdo ví jaké.

Kdyby se Martin Pecina znovu nevynořil jako ministr vnitra, člověk by na něj šťastně zapomněl jako na někoho, kdo, pokud si vzpomínám, prosazoval státní energetickou koncepci s prolomením všech těžebních limitů. Držitel ekologické anticeny Ropák je patrně zdatným technokratem a manažerem se schopností zorganizovat cokoli, včetně státního převratu — byl členem ODS i ČSSD, muž budoucnosti.

Podobně nejasný je František Koníček v čele ministerstva práce a sociálních věcí, na nějž si nejvíce vzpomínáme ve spojitosti s pochybnými miliardovými tendry na lesnické práce, když byl ředitelem Lesů ČR za ministra zemědělství Jana Mládka.