Ani nevybíravost policejních zákroků, ani neochvějná pozice premiéra Erdoğana dosud neodradily turecké rozhořčené, kteří protestují proti nejrůznějším aspektům vládnutí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) a Erdoğana osobně. Naznačují to události posledních týdnů. Vskutku masově se v Turecku demonstrovalo naposledy 29. a 30. června. Od té doby však proběhla řada menších happeningů, srocení a přímých akcí.

Velké cíle, jež mělo protestní hnutí v době své největší síly — to jest zastavení policejních represí, prošetření postupu při zákrocích a odstoupení vlády —, se zdají dnes nedosažitelné. Pozornost platformy Taksim Solidarity, která sdružuje více než 120 zainteresovaných organizací, se snad i proto zas koncentruje na téma a místo, kde všechny protesty začaly — výstavbou ohrožený park Gezi na náměstí Taksím v Istanbulu.

„Odpovědný soud zrušil před několika dny kontroverzní stavební projekt na Taksímu s tím, že porušuje pravidla ochrany historického území a v případě realizace by nepřípustně změnil charakter náměstí. Úřady se ale mohou ještě odvolat (...) Premiér Erdoğan již v polovině června uvedl, že pokud soud rozhodne právě takto, zváží, zda o projektu nevypsat celoistanbulské referendum. Nyní však mlčí (...) Aktivisté se proto snaží do parku a na Taksím stále vrátit, a to jak symbolicky, tak i doslova,“ shrnují kontext posledního vývoje zpravodajové Reuters.

Snaha o návrat, reakce, represe

Vedle svolání několika happeningů na Taksím a uspořádání protestního festivalu se rozhořčení několikrát za poslední dny pokusili i o přímý průnik do parku. Oblast, jež byla policií násilím vyklizena 15. června, zůstávala až do 9. července uzavřená. Průvod tří tisíc lidí v sobotu tak policie rozehnala ještě před ohrazením. Na pět set aktivistů bylo však vyhnáno z místa i v pondělí — tři hodiny poté, co byl park znovu otevřen.

„Park má být místo ticha a uklidnění a ne protestů (...) Otevřeli jsme jej, ale vzápětí museli zase zavřít. Tento stav potrvá bohužel až do doby, než se podaří najít způsob, jak předcházet takovými incidentům, jakých jsme byli svědky, respektive jak řešit příslušné problémy (...) Nelze se smířit s tím, že demonstranti z parku učiní opět centrum nepokojů,“ uvedl v úterním prohlášení Huseyin Avni Mutlu, guvernér Istanbulské provincie, který park od den dříve slavnostně otevíral.

Taksim Solidarity a další aktivistické skupiny upozorňují stále i na represe, jimž jsou účastníci protestů soustavně vystavováni. Jenom v pondělí bylo zadrženo 37 lidí — převážně ti, kdo si policejní zákrok filmovali. Na 150 aktivistů pak nahlásilo, že jim policie prohledala místa bydliště. Demonstranty krom policistů napadají také skalní příznivci AKP často vyzbrojení holemi a místy i mačetami. Odpovědné orgány však podle demonstrantů tyto útoky ignorují.

Turecká média pak ještě připomínají, že případ Gezi není z hlediska aktivistů důležitý jen pro symbolický význam místa, ale i pro další kauzy. Taksím Solidarity totiž dlouhodobě požaduje také obecné právo občanů zasahovat do schvalování velkých projektů. Podobně kontroverzní jako výstavba na Taksímu jsou v současnosti například plány třetího istanbulského letiště, třetího mostu přes Bospor nebo přehrady s vodní elektrárnou na řece Kızılırmak.

Geneze hnutí

První protesty v parku Gezi začaly 28. května, když se přibližně 50 aktivistů rozhodlo zabránit vykácení tamních stromů. Vzpruhou jim bylo i stanovisko turecké komory architektů, která uskutečnění inkriminovaného projektu — konkrétně plánu na výstavu obchodního a bytového komplexu o vzhledu osmanských kasáren, které na místě stávaly do roku 1940 — bránila už od loňského roku. Právě stížnosti komory uznal v minulém týdnu soud za důvodné. Kampaň za záchranu parku pak postupně zesílila a mezi 31. květnem a 3. červnem přerostla v celostátní protestní vlnu s daleko vyššími cíli.

Podle pozorovatelů přispěly k této transformaci nejvíce dvě skutečnosti: jednak chování premiéra Erdoğana, jenž od počátku projekt hájil a o jeho odpůrcích mluvil s arogancí, která kritiky jeho vládnutí dlouhodobě dráždí, a jednak brutální postup policie. Symbolem brutality se stala fotografie dívky v červených šatech zblízka kropené dráždivým sprejem. Postižených však bylo daleko více. Celkem pět lidí během protestů zahynulo. Přibližně 7500 bylo zraněno.

Premiér Erdoğan a další zástupci AKP, která v Turecku vládne už 10 let, se rozhodli pro konfrontační přístup. Plně podpořili tvrdost policejních zásahů a zvláště ve druhé polovině června, kdy se za demonstranty postavili i odboráři, začali mobilizovat svoje tradiční stoupence — tzv. černé Turky. Tito původně chudí obyvatelé středu a východu země za vlády AKP zbohatli. Mnozí se přestěhovali i do velkých měst na západě, kde se však s mentalitou původních usedlíků stále úplně nesžili.

Právě těmto lidem byla určena Erdoğanova slova o protestujících jako o narušitelích pracně budovaného blahobytu a pořádku, odpůrcích bohabojných zvyků a prodloužené ruce zahraničních finančních skupin či nepřátel Turecka. Na straně demonstrantů naopak stáli tzv. bílí Turci — liberálnější obyvatelé západu země. Tito však AKP zpravidla nevolí a jejich vliv v turecké společnosti stále klesá. Převaha Erdoğanových stoupenců se postupně projevila ve všech oblastech, kam se protesty rozšířily, s výjimkou Ankary a některých istanbulských čtvrtí.

Další informace:

France 24 Turkish police disperse Gezi Park protesters

Hürriyet Taksim Gezi Park reopened at midnight after police crackdown

Hürriyet Police search houses of Gezi protests’ starter group members

Al-Džazíra Police quell thousands of Turkish protesters

Al-Džazíra EU renews Turkey talks despite Taksim tension

The Guardian Istanbul protests — in pictures