O Miroslavě Němcové se mluví jako o jednom z kandidátů na uvolněné premiérské křeslo. Na rozdíl od Blažka a Stanjury je výraznou politickou osobností, přestože působí v politice drahná léta, není na rozdíl od Kuby namočena do žádné aféry, na rozdíl od Chalupy svévolně nerozdávala kamarádům státní peníze, je zkušenější a ctižádostivější než Jiří Pospíšil a pro veřejnost je přijatelná. Přesto je její šance velmi malá, a to z malicherného důvodu. Je to žena.

Němcová je jediná žena, která v historii ODS dosáhla na funkci místopředsedkyně strany; krátce byla dokonce první místopředsedkyní. Kromě ní se v ODS dokázaly na čas zviditelnit jen další dvě ženy: bývalá členka strany Alena Páralová, která to ale dotáhla pouze na stínovou ministryni a Kateřina Dostálová, aktérka událostí kolem televizní vzpoury v roce 2000. Vzhledem k devatenáctileté existenci ODS je to dosti málo. Ovšem ODS není sama. Obdobně pánskou záležitostí jsou KSČM a Strana svobodných občanů.

Nejde o náhodu. ODS (stejně jako zmíněné KSČM a SSO) patří mezi strany ideologicky zaťaté. Nezbytnou výbavou takovýchto spolků je existence nenáviděného skupinového nepřítele (nebo nepřátel), uctívání až zbožštění zakladatele či ideového vůdce a silné rozlišování na „my“ a „oni“. Není tedy divu, že ODS vůbec nenapadlo navrhnout na pozici předsedy vlády osobnost nepocházejí z jejích řad. Dalším důležitým atributem je právě upřednostňování mužů. Je to logické. Silně ideologicky myslící lidé vnímají sami sebe jako bojovníky za lepší zítřky. Chtějí tedy, aby je vedl také bojovník — kterým je zákonitě muž.

Je to nakonec ODS, kdo na tento postoj doplácí. Tím, že umožňuje postup na vyšší posty téměř výhradně mužům, mrhá schopnostmi a talentem svých členek. Lidský kapitál je příliš cenný, než aby takové plýtvání nezůstalo nepotrestáno (třeba debaklem Přemysla Sobotky v prezidentských volbách, ale také zaostáváním za ostatními stranami při produkování a posuzování nových myšlenek a horší schopností vnímat náladu veřejnosti a reagovat na ni).

Otázkou je, zda si to vedení a členstvo ODS uvědomí. A pokud ano, další otázkou zůstává, jak na to zareagují zbývající voliči strany, kteří vyžadují vesměs vyšší dávky skupinového ideologického myšlení a představa ženy na vysokém postu se jejich světonázoru příčí. V každém případě je nepravděpodobné, že by změna v myšlení straníků proběhla dostatečně rychle. Na svou první předsedkyni vlády bude muset Česká republika proto ještě nějakou dobu počkat.