Naše Ústava má podle jejího zesnulého spolutvůrce Vojtěcha Cepla řadu evropských „zvláštnosti“. Chybí v ní úprava o státním vlastnictví, podnikání a o  přírodním bohatství a  je v ní výslovně uveden hayekovský princip „co není zakázáno, je povoleno“. To spolu s úplnou absencí zodpovědnosti vládních činitelů za jejich rozhodnutí a s mantrou ústavy jako nedotknutelné posvátné krávy vytvořilo z České republiky ráj tunelářů. Tato „malá opomenutí“ v Ústavě, která byla nadiktována, a ke které se občané neměli ani šanci vyjádřit, přišla Českou republiku na bilióny korun. Stejnou relikvií je i volební systém, vylučující z možné kandidatury více než 98 procent voličů-nestraníků.

V důsledku toho dnes nejsou politické strany nic než firmy obchodující s mocí a ve veřejnosti sílí přesvědčení, že dobré mravy a lidská důstojnost jsou v u nás bez soudní ochrany. Je alarmující, když na konferenci o vymahatelnosti práva (v prosinci 2012) konstatují soudci, včetně předsedy Nejvyššího správního soudu, že stát přestává být funkční, a i vrchní státní zástupkyně dodává, že pokud se nedodržují základní právní pravidla, nemají policie a státní zastupitelství smysl.

I přes účelovou rétoriku současných politiků je ovšem zřejmé, že od nich se v nejbližších letech žádné nápravy nedočkáme. Potom nás jakékoliv volby podle starých a nefunkčních schémat poženou do dalších krizí. Přestože existuje řada izolovaných iniciativ navrhujících novelizaci ústavy, volebního systému a přijetí všeobecného referenda, zatím konkrétní projekt dosud nikdo nepředložil. Dílčí řešení se pohybují pouze v horizontu těch nejbližších voleb. Zcela zásadní je, že v nich chybí posouzení synergických efektů volby nezávislých poslanců, jejich odvolatelnosti, všeobecného celostátního referenda a jejich vlivu na změnu poměrného volebního systému na většinový. Navíc téměř nikdo nedomýšlí jaké systémové změny a jakým přínosem pro demokracii by mohla být elektronizace voleb a také to, že za pár let zde bude plně digitální generace a papírové volby se stanou přežitkem.