V závěru slavného Kubrickova filmu Spartakus (1960), po konečné porážce rebelské armády, hledají římští velitelé mezi zajatými vzbouřenci jejich vůdce, aby jej mohli exemplárně potrestat. Po výhrůžce, že pokud se sám dobrovolně nepřihlásí, budou místo jednoho exekuováni všichni, se hlavní hrdina (Kirk Douglas) postaví a přizná: „Já jsem Spartakus!“ Avšak dříve, než se jej vojáci mohou chopit, zvedne se jiný muž a prohlásí: „Já jsem Spartakus!“ Následuje další a další, až se zvoláním „Já jsem Spartakus!“ znovu a naposledy povstane celá Spartakova obec.

Jméno bývalého gladiátora a vůdce asi nejslavnější vzpoury starého Říma vešlo, celkem pochopitelně, do dějin ve své latinské transkripci. Spartakus však pocházel z Thrácie a původní podoba jeho jména je tedy spíš řecká — Spártakos. Je to jen nahodilá a povrchní analogie, ale pozapomenutý řecký původ skrytý pod latinským nánosem mi připomíná jiný, daleko podstatnější přepis, vztahující se k hlavnímu tématu následující eseje.

Schrödingerova kočka na agoře

Klíčovým motivem díla Hannah Arendové je zachraňování toho, co v řeckém zõon politikon (politické či státotvorné zvíře; státo-tvor) nelze přeložit do latinského animal sociale (tvor společenský). Ono zachraňování je pochopitelně spjato se značnou mírou idealizace antické polis, podobně, jako je jindy idealizován Spartakus se svými spolubojovníky. Pokud takové idealizace umíme odlišit od faktograficky podloženého popisu událostí, mohou při výkladu dějin sehrát roli jakýchsi vodítek smyslu. Spartakus zřejmě nikdy nebyl uvědomělým revolucionářem bojujícím za proměnu římské společnosti. Na ideální rovině však platí, že jeho osoba objektivně tento rozměr nese jako určitý potenciál. Ne nutně realizovaný, ale přesto čitelný v aktu založení nové obce, sdružující jednotlivce vymaněné z jejich dosavadních společenských funkcí a bojující společně proti těm, kdo usilují o jejich svobodu. Tento potenciál je dál nesen vykladači a následovníky činů, jako byl ten Spartakův, a stává se reálným historickým činitelem, smyslem, který je tu k uchopení a pochopení. Není faktem, ale faktické události jsou výsledky jeho působení.

Ono nepřeložitelné z řeckého zõon politikon zde ztotožním s „političnem“. Politično je jakési pole vyživující politiku podobně jako u Marxe „živá práce vyživuje mrtvou“ (tj. kapitál). Bez tohoto zdroje by politika byla zcela pohlcena „latinským“ prinrcipem sociálna. Stala by se toliko korporativismem, vyvažováním skupinových zájmů, založeném na sdílení logiky — řádu — dané společnosti. Stala by se záležitostí víceméně mechanické reprezentace skupin, identifikovaných s určitým místem ve společenské struktuře a pověřujících své zástupce tomu odpovídajícím mandátem.

Politično je anarchie, v níž jeden hlas je právě jeden hlas bez ohledu na to, komu náleží; politično je územím bez mandátů, v němž jsou společenské rozdíly nivelizovány a společnost samotná jako by neexistovala — nejsou „páni a kmáni“, jen občané-republikáni. Politično je dia-logika (dialektika) těch, kteří uvádí dosavadní řád věcí, vyjádřený zákony psanými i nepsanými, do stavu Schrödingerovy kočky — v době mezi vhozením hlasovacích lístků do urny a jejich spočítáním je živý i mrtvý. A spolu s tím, jak jsou v politickém prostoru zpochybněny hranice a uspořádání kolektivních identit a jim náležitých zájmů, nároků či forem chování, tak je zpochybněna i hranice mezi individuálním a kolektivním. Proto prohlášení „Já jsem Spartakus“ z úst těch, kteří v logice sociálna, resp. úředních identit, nosí jiná jména, není prostý akt solidarity, ale adekvátní vyjádření politické existence a politické myšlenky.

Nikdy, ani v politice, neunikneme logice sociálna. Je v ní něco „fyzického“, něco, co roste samo od sebe, silou přirozenosti, evoluce. V pravém slova smyslu politickým se však společensky determinovaný postoj stává až v okamžiku, kdy se partikulární, jakoby instinktivní a „samohybný“ zájem proměňuje v určitou ústavní ideu — např. zájem na minimalizaci státních zásahů do obchodních vztahů se vyjádří jako princip checks and balances, brzd a protivah, jež mají zabraňovat koncentraci státní moci. Pro kritické porozumění tomuto principu je nezbytné znát jeho „třídní“ původ, není ale možné jej na něj zpětně redukovat. Vládnoucí ideje jsou vždycky víc než ideje vládnoucí třídy.

Sociální otázka, politická odpověď?

Hannah Arendtová považuje politiku v původním, antickém slova smyslu za činnost vyhrazenou „pánům domu“, jinak řečeno těm, kdo jsou existenčně zajištěni svým soukromým vlastnictvím. Státo-tvorové žijí z práce jiných, která je osvobozuje od ekonomické nutnosti a umožňuje jim věnovat se věci veřejné, „páchat“ velké činy, na nichž se zakládá obec a o nichž budou s úctou hovořit příští generace. Politika si v krajním případě vyžaduje ochotu k oběti ve prospěch obce, současně však dává prostor osobní ctižádosti toho, kdo chce v politickém zápase vyniknout, prosadit svou konstituční představu a získat uznání publika — politika je doslova scénou virtuosity.