Mediálně prezentovaný spor ústavního typu o jmenování velvyslanců trvá už dva měsíce. Diplomacie je ovšem trpělivá disciplína a nějaké to prodlení jí nečiní větší potíže, takže můžeme čekat, že spor ještě nějakou dobu potrvá. Diplomacie je systém, který se postupně vytvářel stovky let, a dost dlouhou dobu už také docela solidně funguje.

Má svá zvyková pravidla, a těch je hodně, kromě pravidel psaných, zaznamenaných ve Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích a Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích. Jde o styky mezi státy, takže by bylo dost zvláštní, kdybychom — tedy Česká republika — jiným zemím říkali něco jako: víte, my se tady nemůžeme dohodnout na tom, co přesně znamená slovo jmenuje, anebo přesněji pověřuje.

Stát má jedinou právní subjektivitu. Zní to hodně triviálně, ale je to velice podstatné. Jednotlivé úřady či orgány jsou jen organizačními složkami státu, samy o sobě nemohou existovat. Velvyslanec zastupuje v přijímající zemi svůj stát, tedy ne pouze jednoho, třebaže nejvyššího, z jeho představitelů, jako samozřejmě nepředstavuje třeba jen ministra zahraničí.

Moderní demokratické státy jsou postaveny na dělbě moci. Přít se tedy o to, kdo má pravdu a kdo má nárok na jmenování velvyslanců, je samo o sobě poněkud nevyzrálé a nesvědčí to ve prospěch ani jednoho z ústavních aktérů. Ale to se stává, člověk si někdy musí zvyknout i na horší věci.

Pravdu totiž nemá nikdo sám o sobě, na jmenování velvyslanců se podílí vláda a prezident. Ale ministerstvo zahraničí není úřad, který by bylo možné v tomto procesu obejít, stejně jako osobu ministra. Zvyklost, dosud nezpochybňovaná, je v českém (a československém) kontextu už téměř stoletá:

Podle kompetenčního zákona „Ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky“..., „řídí zastupitelské úřady v zahraničí“...,  „zajišťuje přípravu pracovníků pro výkon zahraničních služeb"..., a v praxi také navrhuje plán obměny pracovníků zahraničních misí, přičemž kromě velvyslanců tak činí s určitými výjimkami samo.

Obměnu velvyslanců také plánuje a vybírá (můžeme říci třeba, že si vytipuje) možné kandidáty na velvyslance, nezřídka i oni musejí úspěšně projít vnitřním výběrovým řízením. Je to výběr, na kterém se podílejí různé útvary ministerstva a personální rada ministra, i když on sám jistě může také uplatnit svůj vliv. Už v uvedené fázi jsou leckdy zvažována i jména doporučená prezidentem.

Jména uvažovaných kandidátů ministrovi spolupracovníci projednají s kabinetem předsedy vlády i s bezprostředním okolím prezidenta, a pokud na některém jménu není shoda, obvykle se vyjednává. U důležitých misí samozřejmě přichází se svými návrhy i prezident, občas i předseda vlády a není na tom nic divného nebo nezvyklého, pokud by prezident nepřinášel návrhů příliš mnoho anebo pokud by nešlo o návrhy nápadně nepřijatelné.

Ne vždy se nad návrhy nachází snadná shoda, a ta bývá tím obtížnější, čím významnější země má být obsazena. Někdy se vyjednává dlouhé měsíce a dosavadní prezidenti také bývali velmi úporní, byť velmi diskrétní. V této předjednávací fázi občas některé jméno z návrhů vypadne, jiné se přesune třeba na méně významnou misi.

Poté ministerstvo vypracuje návrh na usnesení vlády, a ačkoliv to žádný zákon takto nestanoví, o návrhu na jmenování rozhoduje v diskrétním režimu usnesením vláda. Poté návrh odsouhlasí prezident. Následně se notifikuje u přijímajícího státu žádost o souhlas s působením velvyslance.