Slovenské Hurbanovo v červnu 2012 prožilo tragédii na antický způsob. Milan Juhász, jednapadesátiletý městský policista, zastřelil tři Romy a postřelil další dva lidi. Všichni byli z jedné rodiny. Zavraždil Gabriela L. († 45), jeho syna Mária L. († 19) a zetě Júlia († 22). A postřelil i dalšího Gabrielova syna Kristiána (26) a jeho manželku Žanetu L. (26). Žanetu střelil do stehna, Kristiána do hrudníku. Oba útok nakonec přežili, přestože muž byl po průstřelu plic ve velmi vážném stavu.

Trojnásobný vrah si potom sedl poblíž místa činu s pistolí u hlavy a vyhrožoval sebevraždou. Na místo poté dorazili policisté v kuklách i policejní vyjednavač, který jej přemluvil, ať se vzdá a nebere si život. Juhász byl za trojnásobnou vraždu a pokus o vraždu dalších dvou lidí odsouzen k devíti letům vězení a psychiatrické léčbě. Rozsudek je pravomocný, obžalovaný i prokurátor se zřekli práva na odvolání.

Za „bílé“ by dostal doživotí

Jsem přesvědčen, že kdyby Juhász zavraždil tři „bílé“, dostal by po právu doživotí. Kdyby nešlo o Romy, psychiatrický posudek by určitě neměl tu váhu, kterou mu soud dnes přiřkl. Jednak je to v souladu s prudce se horšící společenskou atmosférou, v níž jsou projevy anticiganismu brány jako něco normálního či dokonce žádoucího. A to i lidmi, kteří sami sebe za rasisty nepovažují.

V Maďarsku, na Slovensku a občas i u nás vládne atmosféra strachu, která soustředěným tažením a soustavným generalizováním dělá z Romů nejen občany druhé kategorie, ale rovnou zvěř zralou na štvanici. A tak jsme svědky rasistických vražd, z nichž mnohé policie nevyšetřuje, ale zametá pod koberec, stovek případů násilných napadení, mnoha demonstrací před domy, kde Romové žijí, někdy spojenými s pokusy o pogrom, neustálého opakování propagandistických frází, lží a výmyslů o Romech a jejich způsobu života.

Ve střední Evropě je dnes doslova na každém kroku cítit nechutný zápach maďarského a slovenského fašistického státu či české druhé republiky, který leze pod kůži každému, kdo o věcech nepřemýšlí, uvažuje povrchně či nemá srdce na pravém místě.

Jednak o tom svědčí i sám fakt, že psychiatrický posudek, který Juhászovi v době činu přiřkl sníženou svéprávnost, nikoli tedy úplnou ztrátu svéprávnosti, vedl k trestu, který se nebojím označit za jeden z nejcyničtějších výsměchů pozůstalým i spravedlnosti vůbec na území někdejšího Československa po listopadu 89.

Posudek i jeho výklad soudem zároveň přišel „jako na zavolanou“. Prokurátor který od počátku tvrdil, že Juhász si vraždu připravoval a že u něj nešlo o zkratovité jednání, po přečtení vágně formulovaného psychiatrického posudku náhle otočil o 180 stupňů a sám navrhl nízký trest. A soudce na to kývl. Jen obhájce požadoval úplné osvobození kvůli náhlému, „z nebe spadlému“ pomatení jeho klienta.

Průběh činu

Juhász tento zločin spáchal bezpochyby promyšleně.

• Vraždit šel v době osobního volna, nikoli ve službě. Během služby se pohybuje i v místě bydliště napadené rodiny, a mohl by z tohoto důvodu být jedním z prvních podezřelých. 
• Na vraždění si vzal zbraň, kterou držel nelegálně — nelegální pistole neukazuje přímo na jeho osobu coby vlastníka zbraně. 
• Vydal se vraždit konkrétní, předem vyhlédnuté lidi. Nešlo o střelbu pomatence, který střílí na každého, kdo se ukáže, což potvrdilo několik lidí, kteří jej potkali, když šel z místa činu.

Není motiv — je to blázen

Později Juhász sdělil, že chtěl střelbou „vyřešit problém s nepřizpůsobivými obyvateli“.

Juhász tedy v praxi naplnil to, co říkají různí primitivové napříč internetem, že (údajné i skutečné) problémy s Romy se mají řešit jejich fyzickou likvidací či vyhnáním. Snížená inteligence, absence „sociální inteligence“ či porucha osobnosti ovšem nejsou známkou duševní choroby, to by se v léčebnách musel vyskytovat mnohanásobně vyšší počet pacientů než dnes. Juhász byl evidentně pod vlivem nikdy nekončící internetové masáže, kterou rasisti zvolna zpracovávají společnost k obrazu svému.

Čtyři z pěti napadených podle slovenských médií měli do té doby za sebou několikeré přestupky proti soužití. (Avšak vzhledem ke kvalitě slovenských i českých médií musím dodat, že tuto informaci nemám ověřenou.) „Byla to problematická rodina, za necelý rok jsme tam zasahovali třináctkrát. Šlo o narušování veřejného pořádku, spalování domovního odpadu, krádeže a další přestupky," řekl Marián Botos, náčelník hurbanovské městské policie. U většiny zásahů asistoval Juhász. „Ráno jsem se probudil s tím, že s nimi musím jít udělat pořádek,“ řekl pachatel před soudem. K naplnění své zášti si vybral rodinu, s níž měl (pravděpodobně) špatné zkušenosti ze své práce, což je další přesvědčivý důkaz, že velmi dobře věděl, co dělá.

Policie přesto všechno tvrdila, že se nedobrala přesvědčivého motivu jeho činu, a požádala proto o psychiatrický posudek pachatele. Velmi to připomíná způsob, jakým s provinilými policisty nakládala inspekce českého ministra vnitra, která leckdy namísto skutečného vyšetřování jejich činů hledá způsob, jakým své kolegy vyvinit. Už během vyšetřování tragédie v Hurbanově se na základě informací od vyšetřovatelů spekulovalo, že kvůli údajné nepříčetnosti by Juhász mohl být zproštěn viny.

Znalci pak u soudu tvrdili, že Juhász jednal v afektu. Vyšetřením u obžalovaného prý zjistili neurologické poškození mozku. Navrhli proto, aby byl podroben psychiatrické léčbě. Juhász však jako strážník musel projít psychologickými testy, které žádné projevy mozkového poškození nenalezly, ba naopak — byl shledán schopným služby. Navíc je nám předkládáno k věření, že (toto) neurologické poškození mozku je možné vyléčit psychiatrickými metodami.

Co na to slovenští Romové

Prohlášení Slovenské romské unie (SRU) hovoří jasnou řečí: „Ostře protestujeme proti devítiletému trestu pro střelce z Hurbanova Milana Juhásze za trojnásobnou vraždu a dvě vážná zranění. Nemůžeme souhlasit s výsledkem soudu, pro zmíněného ochránce veřejného pořádku a obyvatele města neexistuje žádná omluva jeho konání. Psychiatr se nevyjádřil jednoznačně, že by byl Milan Juhász v době spáchání trestného činu neschopný rozpoznat své jednání. Jako člen městské policie prošel psychologickými testy a tak věděl, jakými zákonnými postupy se má vyrovnat s problémovými obyvateli. Sám nepopřel spáchání úkladné vraždy a jeho přiznání svědčí o tom, že na svůj skutek si velmi dobře pamatuje a věděl tudíž, co dělá.“

„Nesouhlasíme se směšně nízkým trestem, ani s pouze tříletým ochranným dohledem a pokládáme ho za nepřiměřený závažnosti trestného činu, který byl podle nás rasově motivovaný. Odborníci dokonce tvrdí, že není vyloučené opakování jeho jednání, a tak tento člověk rozhodně doživotně nepatří na svobodu,“ dodal František Tanko, předseda SRU.

„Pokus porovnávat výšku trestů v úplně odlišných kriminálních případech může skončit velice špatně, ale jsou chvíle, kdy si člověk nepomůže,“ komentoval situaci pro slovenský deník SME Roman Pataja. „V říjnu 2012 považskobystřický soud (zatím nepravomocně) odsoudil předtím netrestaného dvacetiletého mladíka téměř na dvanáct let za to, že v opilosti kopl do kolena policistku a napadl další dva lidi. Pokud čistě teoreticky připustíme, že mu vyměřili přiměřený trest, jak potom označit verdikt v procesu s policistou Milanem Juhászem?“ ptá se Pataja.

„Tento hloupý a neadekvátně nízký trest je povzbuzením pro každého, kdo si usmyslí brát zákon do svých rukou a následně ze sebe s pomocí psychiatrů a psychologů udělat nepříčetného,“ vyjádřil se Václav Kappel, předseda Romské iniciativy Slovenska.

Jak to bylo dříve

Dodejme, že ještě před deseti lety si s takovými případy věděly slovenská policie a justice rady. V roce 2002 v Tupé (okres Levice) se Štefan Gemer (62) dostal do sporu se svými romskými sousedy. Gemer sousedům prodával alkohol a půjčoval jim peníze na lichvářské úroky. Vzájemné spory vyústily v tragédii:

Gemer začal střílet po sousedovi, poté zabil i jeho ženu a ani ne ročního syna v kočárku. Poté střílel i po ostatních sousedech, přičemž dalších dva zranil. Uprchl do hor, policie ho po dvou a půl měsících zatkla u Banské Štiavnice. Gemer měl u sebe rozbušky, samostříl, pušku a jiné zbraně.

Dostal doživotní trest — a to přesto, že tento případ zřetelně vykazoval větší příznaky konání v afektu než ten Juhászův.