Slovenské Hurbanovo v červnu 2012 prožilo tragédii na antický způsob. Milan Juhász, jednapadesátiletý městský policista, zastřelil tři Romy a postřelil další dva lidi. Všichni byli z jedné rodiny. Zavraždil Gabriela L. († 45), jeho syna Mária L. († 19) a zetě Júlia († 22). A postřelil i dalšího Gabrielova syna Kristiána (26) a jeho manželku Žanetu L. (26). Žanetu střelil do stehna, Kristiána do hrudníku. Oba útok nakonec přežili, přestože muž byl po průstřelu plic ve velmi vážném stavu.

Trojnásobný vrah si potom sedl poblíž místa činu s pistolí u hlavy a vyhrožoval sebevraždou. Na místo poté dorazili policisté v kuklách i policejní vyjednavač, který jej přemluvil, ať se vzdá a nebere si život. Juhász byl za trojnásobnou vraždu a pokus o vraždu dalších dvou lidí odsouzen k devíti letům vězení a psychiatrické léčbě. Rozsudek je pravomocný, obžalovaný i prokurátor se zřekli práva na odvolání.

Za „bílé“ by dostal doživotí

Jsem přesvědčen, že kdyby Juhász zavraždil tři „bílé“, dostal by po právu doživotí. Kdyby nešlo o Romy, psychiatrický posudek by určitě neměl tu váhu, kterou mu soud dnes přiřkl. Jednak je to v souladu s prudce se horšící společenskou atmosférou, v níž jsou projevy anticiganismu brány jako něco normálního či dokonce žádoucího. A to i lidmi, kteří sami sebe za rasisty nepovažují.

V Maďarsku, na Slovensku a občas i u nás vládne atmosféra strachu, která soustředěným tažením a soustavným generalizováním dělá z Romů nejen občany druhé kategorie, ale rovnou zvěř zralou na štvanici. A tak jsme svědky rasistických vražd, z nichž mnohé policie nevyšetřuje, ale zametá pod koberec, stovek případů násilných napadení, mnoha demonstrací před domy, kde Romové žijí, někdy spojenými s pokusy o pogrom, neustálého opakování propagandistických frází, lží a výmyslů o Romech a jejich způsobu života.

Ve střední Evropě je dnes doslova na každém kroku cítit nechutný zápach maďarského a slovenského fašistického státu či české druhé republiky, který leze pod kůži každému, kdo o věcech nepřemýšlí, uvažuje povrchně či nemá srdce na pravém místě.

Jednak o tom svědčí i sám fakt, že psychiatrický posudek, který Juhászovi v době činu přiřkl sníženou svéprávnost, nikoli tedy úplnou ztrátu svéprávnosti, vedl k trestu, který se nebojím označit za jeden z nejcyničtějších výsměchů pozůstalým i spravedlnosti vůbec na území někdejšího Československa po listopadu 89.

Posudek i jeho výklad soudem zároveň přišel „jako na zavolanou“. Prokurátor který od počátku tvrdil, že Juhász si vraždu připravoval a že u něj nešlo o zkratovité jednání, po přečtení vágně formulovaného psychiatrického posudku náhle otočil o 180 stupňů a sám navrhl nízký trest. A soudce na to kývl. Jen obhájce požadoval úplné osvobození kvůli náhlému, „z nebe spadlému“ pomatení jeho klienta.