S Milošem Zemanem přišla doba byzantská (Josef Klíma). On odměřuje svá slova pomalu a důstojně, aby mohlo být každé slovo vytesáno do kamene. Zeman potřebuje pro svá vyjádření naaranžovat scénu tak, aby jeho velikost vyzařovala a všechno okolí ji dotvářelo jako kompars. Pak i nicotnost, jím vyslovená, vyznívá jako objevná pravda pravd.

Česká politika má naproti tomu také muže s nesrovnatelnou zkušeností domácí i zahraniční. Je jím Vladimír Špidla. Bývalý předseda vlády a bývalý evropský komisař má bohatý rozhled po problémech a bolestech dnešního světa a při svém rozsáhlém vzdělání dokáže tyto hodnoty zařadit do širokých souvislostí. Jeho bystré úsudky umožňují vidět pod povrch věcí a může zprostředkovat svému okolí dobře poučenou naději v dnešním tolik roztříštěném světě.

Proč je však jeho projev tolik odlišný, až protikladný vůči prvně jmenovanému? I před dvousethlavým zástupem mluví neformálně jakoby se bavil s kamarádem v kavárně. Vyjadřuje se v sedě, jeho věty plynou rychle, chytře a monotónně. I převratné objevy v jeho klidné řeči zanikají v proudu ostatních poznatků, žádné roztřídění ústředních a vedlejších myšlenek se nekoná. Prostě pravý opak prvního.

Snad to u Zemana ani není pýcha že musí působit vůdcovsky, nemůže za to, má to asi v genech. Asi tak vynikal i mezi spolužáky v základní škole, mimovolně. Špidla má naproti tomu vrozenou nenápadnost a věcnost. Jeho znalosti i zkušenosti jsou i ještě budou veřejností dobře využity — navzdory mediální pozornosti. Však dějiny vyžadují střízlivé a trpělivé vyjednávání, zatímco mediální pozornost má ráda teatrální gesta. Přece by bylo užitečné pro nás všechny, kdyby se protiklady těchto dvou politiků trochu přiblížily: obojí krajnost se přiblížila té druhé.