Poselství Vánoc je pokaždé stejné. Jiné jsou jenom události, určující společenskou atmosféru, v níž se Vánoce v tom kterém roce odehrávají. Nezamýšlená souhra věčně platného sdělení evangelia o příchodu Spasitele s aktuálními politickými událostmi může někdy promluvit řečí, která svou srozumitelností připomíná jas hvězdy nad Betlémem.

Zdá se, že cosi podobného lze říci o Vánocích roku 2012. Časový úsek, do něhož spadají, je ohraničen trojicí událostí, z nichž dvě stojí na počátku vánočního období — předpověď o konci světa, briskní odvolání Karoliny Peak z postu ministryně obrany — a lednové prezidentské volby.

Co víme o křesťanských Vánocích

Očekávání příchodu Spasitele známe z židovské tradice, jejímž nejsrozumitelnějším zdrojem je pro nás Starý zákon. Židé vždy toužili obnovit svoji davidovskou říši z počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem. S peripetiemi, jimž byli na své cestě dějinami vystaveni, narůstalo i jejich vědomí, že bez pomoci Boha vytouženou říši nikdy neobnoví. Utíkali se k Bohu, od něhož očekávali seslání Spasitele. Ten je měl - dosud roztroušené po končinách země - znovu shromáždit, zbavit nepřátel a umožnit, aby žili se svým Bohem na věky věků.

Židům se to nakonec tak trochu povedlo a také trochu nepovedlo. Stát Izrael vznikl v roce 1948, Židé se do něj začali vracet a stále vrací, avšak jejich pravý Spasitel dosud nepřišel. Ke slávě Davidovy říše má jejich země stále daleko a o pokojném žití v Boží blízkosti řeč být také nemůže. To je však už jiný příběh.

Křesťané víru ve Spasitele od Židů převzali. Svého Spasitele spatřují v Ježíši Kristu. Den Ježíšova narození není známý, ale protože první křesťané chtěli příchod Krista oslavovat, ustanovili 25. prosinec za den jeho narození. Což nemění nic na podstatném — křesťanský Spasitel přišel.

Jeho současníci si v souladu s židovskou vírou mysleli, že se Ježíš pustí do díla, vyžene římské okupanty a pradávná Davidova říše znovu zazáří v plném lesku, ale nestalo se tak. Ježíš nebyl mužem válek, ani těch spravedlivých. Neprahnul po moci, která dělá z jedněch svévolníky a z druhých jejich oběti. Ježíšovým programem byla láska, uskutečňování společného dobra, které není ničím jiným než Boží vůlí, a přemožení smrti, jež má nad člověkem svrchovanou moc odnepaměti. Koncept, se kterým spojovali Ježíšovi přívrženci jeho veřejné působení, nepočítal s jeho ztroskotáním. Ježíš o tom věděl své, protože si dokázal představit pocit ohrožení, které jeho mise postavená na nejlepších lidských vlastnostech vzbudí v tehdejších vládcích. Netrvalo dlouho a Ježíše ukřižovali.

První křesťané, Ježíšovi stoupenci, kteří do poslední chvíle věřili v Boží zásah, byli z Ježíšova fiaska zdrceni. Ježíšova slova však nezapomněli, vrostla jim pod kůži. Netrvalo dlouho a pochopili, že Ježíš, který se vyznačoval nevídanou pevností charakteru, moudrostí a mimořádnými schopnostmi, nebyl jen dokonalým člověkem. Byl vyslán samotným Bohem, byl dokonce jeho Synem, a i když se jeho úsilí nesetkalo s úspěchem, nic z toho, co Ježíš hlásal, nebylo ztraceno. Takové vědomí dávalo prvním křesťanům křídla a nevídanou odvahu šířit Ježíšovo učení. Součástí jejich víry bylo, že Ježíš se vrátí a že se to stane zanedlouho, ještě za jejich života. Ježíš by pak měl své dílo spásy dokončit a žádná pozemská síla by mu v tom už nemohla zabránit.

Nestalo se však ani to. První křesťané zemřeli, Ježíš podruhé nepřišel, nicméně křesťanská víra zakořenila. Kdyby to celé byla jenom hezká pohádka, určitě by to časem zaniklo a na Ježíše s jeho ušlechtilými myšlenkami by se zapomnělo. Opak se stal pravdou. Křesťanská víra se šířila dál, sílila a přežila do dnešních dnů. Ježíš se zatím na zem nevrátil, ale na jeho věci a věci Boha Otce se nic nezměnilo. Možná ubylo pár set milionů lidí, kteří se z důvodů, pro které Bůh může mít pochopení, přestalo k Ježíši hlásit, možná poněkud utichl hlas evangelia, ale toť vše.

Slavíme tedy Vánoce. Slaví je příkladně věřící křesťané, ve věci víry vlažní křesťané, my hříšní křesťané, nekřesťané i úplní ateisté. Také ti, kteří o Pánu Bohu, jeho Synu Ježíši a Duchu svatém (o němž doteď řeč nebyla) nevědí zhola nic. Je to tak dobře, že si vánoční příběh o zrození Spasitele generaci za generací připomínáme.

To abychom si nemysleli, že Bůh je mrtev, jak se tu a tam leckdo domnívá, anebo se tak dokonce chová. Bůh nám totiž nepotřebuje hlásit, jako naše vláda, že je navzdory očekávání opaku stále naživu a že při tom nějakou chvíli asi ještě zůstane.

Česká politika v čase předvánočním

K čemu jinému by měla ukazovat dvojice událostí umístěná do času předvánočního, jíž byla vedle nevěrohodně ohlašovaného konce světa i další z krizí české vlády, když ne k nutnosti radikální nápravy?

Není nic nemístného na tom, vzpomeneme-li přitom na prastarý příběh o Sodomě a Gomoře. Vždyť nikoliv proto tu biblické příběhy jsou, abychom zkázu a konec světa očekávali za každým rohem, ale abychom v nich nacházeli cestu ven v situacích, které se těm biblickým podobají jako vejce vejci.

Řetěz skandálů české vlády, nekonečné excesy prezidenta, nová soudní obvinění a zatýkání končící s železnou pravidelností zbavením podezřelých obvinění, to vše jsou znaky pokračujícího propadu společnosti, která není schopna vyslyšet varování. Česká demokracie - kterou za vládu lidu už dávno nikdo nepovažuje - nemá sílu odvolat vládu, která zemi škodí, není sto sesadit prezidenta, který slouží výhradně vlastnímu egu, a není schopna ustavit řád, který by platil pro všechny. Mluví-li politolog Zdeněk Zbořil o vládě, která je tak slabá, že už ani padnout nemůže, je to přesný popis situace, jenž netřeba omezovat pouze na vládu samotnou.

Jinak řečeno, další propad české politiky směřující od nejhoršího k ještě horšímu nemůže změnit nic na tom, že se z úpadku, připomínajícího Sodomu a Gomoru, nedostane ven silami, které ji dosud utvářely.

Jakkoliv byla komická předpověď konce světa, jenž se nekonal, přinesla přece jenom jakési zjištění. Že nikoho z odpovědných ani v koutku duše nenapadlo zapochybovat nad tím, kam směřuje společnost. Žádná sebereflexe se nekonala, byť více důvodů už pro ni není třeba. Napadá mne, kdyby to varování s koncem světa bylo míněno vážně, jako je mínil Hospodin v Sodomě a Gomoře, došlo by nám to? No řekněte, nepotřebujeme spásu? Vždyť pomoci si sami neumíme a o dostatečném počtu spravedlivých, které s Hospodinem před zkázou Sodomy a Gomory vyhandloval Lot, si jisti být nemůžeme.

Česká politika v čase povánočním

Je-li možno bezvýchodnost naší politiky spojovat s nutností radikální nápravy, s čím lze spojovat prezidentskou volbu, která 11. a 12. ledna uzavře vánoční čas roku 2012? Má vůbec smysl spojovat Vánoce 2012, při nichž ostatně jako při každých Vánocích jde o zrození Spasitele, což je kategorie nadpozemská, s nějakým druhem očekávání po výtce pozemským?

Některé křesťanské myšlenkové směry, s nimiž se potkáváme i v katolické církvi, pokládají pozemský život za cosi nepříliš podstatného. Za čas, který z hlediska života věčného nehraje významnější roli. Podle takto nazírané skutečnosti si netřeba s politickými událostmi příliš lámat hlavu. Hospodin prý jednou dá vše do pořádku, a tak na vezdejším pachtění vlastně nezáleží.

Papež Benedikt XVI. je jiného názoru. V jeho textech se setkáme s myšlenkou, že na našem pozemském počínání právě záleží. Papež nehází pozemský život do odpadkového koše, ale kloní se k názoru, že pozemský život, ač podléhající nevyhnutelnosti smrti, je předsálím života věčného. Přeje si, aby tento svět fungoval spravedlivě, a vyjadřuje názor, že Ježíšův lidský vzor je nutné uplatňovat v pozemském životě, a tím jej vést k životu věčnému.

Takovému spojení časného a věčného lze rozumět. Z něho je možno čerpat sílu k rozpoznání dobrého a špatného. V tomto smyslu nejsou sice prezidentské volby, uzavírající tentokrát čas vánoční, aktem srovnatelným s příchodem Spasitele, avšak jejich výsledek zcela jistě určí další směřování pozemského života v našich končinách.

Zvolíme-li dobře, nestane se žádný zázrak v podobě rychlého řešení nejpalčivějších bolestí společnosti, nicméně probudí se všechny síly, jež spojuje úsilí o společné dobro. Vědomí, že úřad těšící se celospolečenské vážnosti zastává člověk, který je občanským vzorem, který chce svým občanům sloužit, a nikoliv si nechat sloužit, který nechce být prezidentem ze své vůle a vůle elit, jež ho nikoliv nezištně podporují, bude mít na atmosféru v zemi blahodárné účinky. Ne, nebude to spása striktně v duchu evangelia - ani to tak být nemůže - ale začátek díla, které nás bude posouvat dobrým směrem.

Až vánoční shon a idylický čas pomine a my se pomalu vrátíme ke každodenním starostem, dolehne na nás otázka, komu v prezidentské volbě dáme svůj hlas. Ta otázka je vlastně hledáním lidí, kteří budou iniciátory změn, jež nám pomohou z vleklé krize, do níž jsme upadli slepou důvěrou v nadřazenost ekonomiky a moc peněz.

Kdo budou ti lidé? Budou to lidé, kteří jsou produkty systému, jenž závažnou krizi způsobil? Lidé, kteří nejsou schopni myslet jinak než v rámci samopohybu kolotoče výroby a spotřeby, po němž zůstávají hory jedovatého odpadu, spálená země a chudáci žijící na haldách odpadků? Lidé, kteří jsou vyslanci etablovaných partají zabydlených ve stávajícím politickém provozu? Lidé, kteří ovládáni ekonomickými subjekty likvidují jednu veřejně právní instituci za druhou, aby její agendu přesunuli do soukromých rukou, a tím udělali z občanů vazaly vyvolených?

Ne, tuto zemi zachrání jedině ti, kteří nejsou dětmi sobeckého systému, kteří dovedou myslet dál, jinak a především ne na sebe. Lidé, kteří dokážou stát v úžasu před dílem Boha Stvořitele a užívat ku prospěchu všech dary svěřené jim Bohem. Takových lidí není u nás zase tak málo, jak se může leckomu zdát.

Buďme v tom vánočním i povánočním čase na přelomu let 2012 — 2013 velmi obezřetní. Nepůjde tentokrát o všechno, ale půjde o hodně. Zvolíme dobře tehdy, necháme-li se inspirovat poselstvím Vánoc, dokážeme-li dát své předsudky stranou a svého kandidáta budeme poměřovat tím, nakolik se blíží ke vzoru Ježíše Krista.