Změny v Egyptě postupují přinejmenším chaoticky. Egypt neudělal tlustou čáru za minulostí a spíše než k zavádění nových politických pravidel dochází stále ještě k ne příliš čistému boji o upevnění pozice nových elit proti setrvačnostem na různých úrovních moci.

Od začátku bylo zřejmé, že volby samotné Egypt nezmění, ale spíš to, kdo bude schopen vykonávat reálnou moc. Po referendu dva měsíce po revoluci byly právě přijaté změny ústavy doplněny armádním dekretem, který se nevolil, ani se o něm nediskutovalo. Po volbách do Národního shromáždění rozpustily nový parlament soudy na politickou objednávku. Mezi oběma koly prezidentských voleb vydala armáda dekret, v němž omezila moc nového prezidenta na minimum. Když volby potom nechaly vyhrát kandidáta islamistů, vypadalo to, že se armáda moci nevzdá.

První dekrety: kritický souhlas

Potom se vládnutí dekretem ujal nový prezident. Do té doby nevýrazný Mohammed Mursí se ukázal jako člověk, který se nebojí konfrontace, a ukazuje se čím dál tím víc i jako politik, který se do konfrontací přímo vrhá.

V polovině srpna vzal útokem vládnoucí armádu. Potřeboval pro to však dvě věci: podporu alespoň části generálů a politickou legitimitu pro to, aby sám sobě přiřkl velmi koncentrovanou moc. První získal slibem, že ponechá armádě v ústavě její dosavadní privilegia a nebude se snažit o civilní dohled např. nad jejím rozpočtem. Druhé získal tvrdým zásahem po bezpečnostním incidentu na Sinaji.

Když potom nechal penzionovat vedoucí generály a přisoudil legislativní moc svému úřadu, jeho nečekaný tah byl obecně přivítán. Hlavní porevoluční konflikt mezi islamisty a armádou se zdál tímto vynuceným kompromisem zažehnán. Kritiku koncentrace moci, která se okamžitě ozvala, do jisté míry nejprve dokázal udržet v míře poměrně rozumným chováním a logikou vládnutí: volený úřad má mít moc, ne armáda. Svůj tah na konsensuální změny prokázal do jisté míry nominacemi do vlády, kde vedle několika islamistů sedí i lidé z vlády předchozí a technokraté, a jmenováním známého reformního soudce za vicepremiéra.

Potom se ovšem rozběhl nešťastný ústavní proces, dominovaný islamisty a doprovázený handrkováním hlavně o roli islámu. Proces je neustále ohrožován jak odchody těch několika málo křesťanů a liberálů z ústavního výboru, kteří jinak než touto hrozbou nemohou prosazovat liberální pozice, tak tvrdými postoji salafistů a v neposlední řadě soudním procesem, který má rozhodnout o legalitě ústavního výboru.