Změny v Egyptě postupují přinejmenším chaoticky. Egypt neudělal tlustou čáru za minulostí a spíše než k zavádění nových politických pravidel dochází stále ještě k ne příliš čistému boji o upevnění pozice nových elit proti setrvačnostem na různých úrovních moci.

Od začátku bylo zřejmé, že volby samotné Egypt nezmění, ale spíš to, kdo bude schopen vykonávat reálnou moc. Po referendu dva měsíce po revoluci byly právě přijaté změny ústavy doplněny armádním dekretem, který se nevolil, ani se o něm nediskutovalo. Po volbách do Národního shromáždění rozpustily nový parlament soudy na politickou objednávku. Mezi oběma koly prezidentských voleb vydala armáda dekret, v němž omezila moc nového prezidenta na minimum. Když volby potom nechaly vyhrát kandidáta islamistů, vypadalo to, že se armáda moci nevzdá.

První dekrety: kritický souhlas

Potom se vládnutí dekretem ujal nový prezident. Do té doby nevýrazný Mohammed Mursí se ukázal jako člověk, který se nebojí konfrontace, a ukazuje se čím dál tím víc i jako politik, který se do konfrontací přímo vrhá.

V polovině srpna vzal útokem vládnoucí armádu. Potřeboval pro to však dvě věci: podporu alespoň části generálů a politickou legitimitu pro to, aby sám sobě přiřkl velmi koncentrovanou moc. První získal slibem, že ponechá armádě v ústavě její dosavadní privilegia a nebude se snažit o civilní dohled např. nad jejím rozpočtem. Druhé získal tvrdým zásahem po bezpečnostním incidentu na Sinaji.

Když potom nechal penzionovat vedoucí generály a přisoudil legislativní moc svému úřadu, jeho nečekaný tah byl obecně přivítán. Hlavní porevoluční konflikt mezi islamisty a armádou se zdál tímto vynuceným kompromisem zažehnán. Kritiku koncentrace moci, která se okamžitě ozvala, do jisté míry nejprve dokázal udržet v míře poměrně rozumným chováním a logikou vládnutí: volený úřad má mít moc, ne armáda. Svůj tah na konsensuální změny prokázal do jisté míry nominacemi do vlády, kde vedle několika islamistů sedí i lidé z vlády předchozí a technokraté, a jmenováním známého reformního soudce za vicepremiéra.

Potom se ovšem rozběhl nešťastný ústavní proces, dominovaný islamisty a doprovázený handrkováním hlavně o roli islámu. Proces je neustále ohrožován jak odchody těch několika málo křesťanů a liberálů z ústavního výboru, kteří jinak než touto hrozbou nemohou prosazovat liberální pozice, tak tvrdými postoji salafistů a v neposlední řadě soudním procesem, který má rozhodnout o legalitě ústavního výboru.

Příslušný správní soud přehodil po dlouhém váhání rozhodnutí o legalitě ústavního shromáždění soudu ústavnímu, právě tomu, který v červenci rozpustil parlament. Ústava tedy musí být napsána ještě před tímto rozhodnutím, jinak hrozí, že celý proces se zastaví. Ústava však hotová není, práce je ztěžována hádkami kolem role náboženství. Eventuální rozpuštění by kredibilitu procesu pravděpodobně ještě víc poškodilo. Že se Mursí proti soudu, který má v této chvíli naprosto mimořádnou moc, postavil, a hrozící patovou situaci takto neobratně vyřešil, není překvapující.

Liberálové vnímají soudní hrozbu jako něco, co by mohlo islamisty pohnout ke kompromisům; oficiální jednání s islamisty však neprobíhají. Liberálové kritizují - ovšem nejednotně - samotný proces zvenčí a volají po reprezentativnějším ústavním výboru. Šance na takové rozuzlení jsou však nereálné. Liberální pravice, sekularisté a levice navíc dosud nebyli schopní zaujmout jednotný postoj. Sice se tvoří koalice, avšak spíše chaoticky. Na jaře mají být volby a příprava na ně je přednější.

Politizace institucí, polarizace společnosti

Mursí evidentně našel způsob, jak se hrozbě zastavení procesu ústavním soudem vyhnout: dekret, který tentokrát vzal ztečí justici. Prohlásil se vlastním dekretem za autoritu nadřazenou nad soudy (dočasnou, jak později vysvětlil) a rozhodl, že ani Ústavodárné shromážděni nesmí být rozpuštěno a že má další dva měsíce na práci. Dalším bodem v dekretu si však přiřkl pravomoc „bránit revoluci“ jakýmikoli prostředky, což silně připomíná vágnost stanného práva, které policii dovoluje překračovat zákon ve jménu národní bezpečnosti.

Tentokrát si legitimitu opatřil díky nakonec úspěšnému zprostředkování příměří mezi Izraelem a Hamásem, které zastavilo násilí v Gaze. Problém je ten, že příměří mělo být pouze první šancí pro jednání ohledně ukončení blokády Gazy a záruk bezpečnosti ze strany Hamásu. Pokud se tato jednání neuskuteční, i příměří vezme brzy za své. Když vidíme, jaké kroky Mursí skrze příměří zvažoval, je na místě skepse k výsledku zahraniční politiky, instrumentalizované pro domácí účely.

Mursí se rozhodl úspěch venku proměnit v posílení pozic uvnitř Egypta. A to skrze dokonalé zrušení dělby moci, což je samozřejmě definice diktatury. Dělba byla i oficiálně neúplná od revoluce, od dne, kdy armáda a potom prezident, „převzali“ legislativní pravomoc. Jedinou protiváhou této exekutivně-legislativní supermoci byly soudy. Ovšem soudy, jakkoli jsou to instituce s vlastní tradicí a i jistou profesní autonomií, také hrály politickou hru: někdy pro-revoluční, někdy proti-islamistickou.

Soudy rozhodly o rozpuštění Mubárakovy vládnoucí strany, státní bezpečnosti a místních zastupitelstev, ale také odsuzují herce za rouhání a soudí cizí nevládky za protistátní činnost. Především rozpustily v červenci parlament podle armádní zakázky a stále se hovoří možnosti prohlásit Muslimské bratrstvo za ilegální (legální statut nemělo od Násira).

Islamisté je vnímají jako nepřátele islamistů a revoluce, což v jejich očích potvrdily velmi mírné rozsudky v Mubárakově kauze a zrušní obžaloby policistů, žalovaných za zodpovědnost pro zabití během revoluce. Když Mursí zodpovědného (a zkorumpovaného) státního zástupce v létě poprvé „odvolal“, na což samozřejmě neměl právo, soud ho rychle a doslova „uzemnil“. Mursí ho teď vyhodil dekretem, na jeho místo dosadil revolučního státního zástupce a naordinoval znovuotevření Mubárakova soudu.

Arogance moci a minimum povědomí o nezávislosti justice a principech procesního práva u Mursího připomínají čím dál více předchozího prezidenta. Otázkou je, zda je připraven k dalším, ještě vážnějším krokům, než k těm dosavadním, které samotné jsou do jisté míry obhajitelné.

Revoluční legitimita

Je vůbec možné, aby si poměrně nově zvolený prezident takto neohrabaně přisvojoval moc? V situaci, ve které za ním stojí „většina“ a proti němu roztříštěná opozice, to možné je.

Legitimitu zvenčí si Mursí zajistil v Gaze. USA ani Evropa se Egypt, ovládaný armádou a potom prezidentem, neodvažovaly přímo kritizovat za porušování lidských práv; a teď, když ho potřebují v Gaze, Mursímu projde i půjčka u MMF.

Vůči Egypťanům se Mursí obhajuje revoluční legitimitou: vše dělá jen proto, aby proti odporu starých struktur revoluci a jím do velké míry ovládaný ústavní proces zachránil a po přijetí ústavy se jí podrobí. To poslední je pravděpodobné, a je nutné dodat, že návrh ústavy omezuje prezidentskou pravomoc oproti minulosti, ale na druhou stranu zavádí do určité míry do práva islám a neodráží požadavky liberální menšiny jako je např. rovnoprávnost pohlaví.

To první, záchrana revoluce, zní ze strany moci opět hluše. Revoluční legitimitu má pouze u svých příznivců. Mladí revolucionáři a celý liberální tábor od pátku protestují proti nepřístojné uzurpaci moci. Revolucionáři jsou v ulicích již týden. Připomínají si černý podzim 2011, ve kterém během pěti týdnů přesně před rokem byly v pouličních bojích s policií zabity desítky lidí. Demonstrovali tehdy proti vládě armády, která odmítala předat moc civilní vládě. Teď se scházejí v odporu proti opětovné centralizaci moci v prezidentském paláci nejen revolucionáři a fotbaloví ultras, ale i levice, liberálové a také zástupci tisku a justice.

Podle vyjádření opozice je již teď pravděpodobné, že to, co chtěl zachraňovat dekretem, možná už zabil. Ústavní proces teď ztratí poslední zbytky liberálů a tedy i legitimity. Pokud Klub soudců začne opravdu stávkovat, bude to mít vážné důsledky. Na rozdíl od nejednotné opozice a málo početných demonstrujících revolucionářů jsou soudy organizovaná státní instituce, která se cítí být ohrožena jako celek, nechová pro-islamistické sympatie a je schopná svým jednáním paralyzovat chod státních institucí.

Otázka institucí

Ani minulý rok na podzim nikdo nečekal protesty. Revoluce se již utišila, očekávání opadla a pokračoval každodenní boj o přežití. O to méně se čekala politická mobilizace tento rok. Podobně jako loni se však projevuje nahromaděná frustrace. Egyptská vláda nepřijala od revoluce jediné důležité rozhodnutí pro zlepšení sociální situace, reformy se nekonají, ústavní změny neprobíhají konsensuálně, jak by měly, volby přinášejí jen nečekané zvraty. Je tu opět těžko předvídatelná situace. Může se rozpoutat bitva o postavení soudů. Mursí buďto ustoupí, či alespoň silně omezí svá prohlášení, nebo oficiálně vyhlásí stanné právo a povolá na svou obranu skupiny islamistů, kteří se v posledních měsících stále častěji násilně střetávají s revolucionáři.

Současná situace může tedy mít, jak už v posledním roce v Egyptě často, podstatné negativní i pozitivní důsledky. Hrozí polarizace společnosti a násilná obrana „vlastního tábora“ proti všem ostatním, situace, které může využít moc se sloganem o národní bezpečnosti. Nebo se může vyvinout fronta na obranu institucí a jejich neutrální pozice (soudů, ale i ústavy). Právě posílení institucí, reformy a férový rámec demokratické hry by měly být ty úplně základní výdobytky revoluce, nikoliv jen změna muže u kormidla. Egyptská politika je však hrou o několika hráčích s nesourodými cíly a bohužel více připomíná boj o pozice. Tato krize by mohla vyzdvihnout roli základních principů hry, nebo je ještě více pohřbít.