„Dobrý den, jmenuji se XY a pokud budu vaším prezidentem, budu usilovat o návrat do feudalismu, kde daně platili jen chudí a kde namísto státní královské moci vládli všemocní feudálové.“ „Dobrý den, jmenuji se YX, obdivuji Pol Pota a zvolíte-li mně za prezidenta, budu usilovat o zrušení měst a genocidu jejich obyvatel.“

Představme si, že by se nám takto představil nějaký z prezidentských kandidátů a takto vyložil na stůl karty svých zvrácených úmyslů. Jeho šance by se jistě blížily nule, pokud by voliči nebyli sami stejně zvrácení. Ostatně návrat do feudalismu se už děje v podobě financializace kapitalismu — soukromý kapitál přebírá roli státní moci, u níž lidé začínají hledat ochranu, tak jako kdysi u krále před šlechtou. Principem je fungování mafie, jak ukazuje Jan Keller: ta sama vytváří podmínky pro poptávku po svých službách. Kapitalismus se mění zpět ve feudalismus, v jehož lůně se zrodil, ale v nových, jím vytvořených podmínkách, kdy dominantním společenským vztahem není půda, ale — dluh jako forma finančního kapitálu.

Představme si však, že by vystoupil Vladimír Franz a otevřeně prohlásil: „Dobrý den, jsem nacionální socialista strasserovského směru a budu-li prezident, budu vládnout tvrdou rukou a prosazovat potlačení odborů, protože práce a kapitál mají spolupracovat jako jeden národ a nerozdělovat jej na levici a pravici.“ Svou antipatií k odborům a sociálním hnutím by v českém prostředí snad přízeň jistého voličského segmentu získal. Otevřeným přihlášením se k fašismu by však prázdná postmoderní bublina jeho popularity, tvořená vizuální image, praskla, protože fašismus je stejně jako komunismus v českém politickém diskursu sprosté slovo. A proto všichni, kterým hrozí nařčení z extremismu, musí mluvit jazykem otroků, chtějí-li vystupovat veřejně — namísto třídní boj musejí říkat sociální konflikt, namísto chudí a Cikáni nepřizpůsobiví, namísto zrušení daní pro bohaté rovná či ještě lépe regresivní daň, namísto o nacionálním socialismu hovořit o národním a sociálním cítění.

Vladimír Franz slovy odmítá jakýkoli „extremismus“, levicový i pravicový, a o svém někdejším společném působení s neúspěšným sociálním psychologem J.X. Doležalem z Reflexu mezi dělnickou rasistickou mládeží tvrdí, že ji chtěl odvést od obdivu k nacismu a, slovy J. X. Doležala, říkat jim „jak to mají dělat“. Budeme-li přesnější, odvést ji chtěl od obdivu antisemitského nacistického směru, představovaného Adolfem Hitlerem, ke kterému jedinému měla mládež z odborných učilišť přístup z hodin dějepisu na základní škole. Nelze tvrdit, že by Franz byl antisemitou či vyloženým rasistou, ačkoli je znám jeho rozhovor pro Vlastu, v kterém naprosto mylně vysvětluje vznik britských skinheads primárně jako „organický“ důsledek selhání státu při obraně před imigranty a kriminalitou. V potaz samozřejmě musíme brát, že Franz není sociolog a díky cenzuře a uměle omezeným možnostem studia v zahraničí neměl přístup k studiím birminghamské školy, reflektující vznik skinheads a punks jakožto výraz třídní kultury.