Na našem úřadě při naší pravidelné ranní politické často dospíváme k podivuhodným poznatkům: Každý normální člověk si na venkově za minulého režimu mohl postavit dům — řekl kolega. - Naopak, právě normální člověk si ho postavit nemohl — namítala kolegyně. Známá okolnost, že mnoho nových domů (povětšinou dvougeneračních) na venkově vskutku vzniklo zvláště v sedmdesátých a osmdesátých letech, přiměla nás mudrovat nad tím, kdo byl tím „normálním člověkem“. A ukázalo se, že podle kolegy to byl tvor, který měl, jak by se dneska řeklo, nějakou obecně sdílenou „přidanou hodnotu“, jež tkvěla buď ve vlivném postavení, nebo ve schopnosti disponovat žádanými, ale nedostatkovými prostředky vysoké směnné hodnoty.

Podle kolegyně normálním člověkem byla například zdravotní sestra (jako její maminka), učitel (jako její tatínek) nebo dělník ve sklárně (jako její strýc). Sice žili na venkově, na Vysočině, ale nikdy si žádný dům nepostavili, nýbrž bydleli v paneláku, protože na dům by jednak neměli, a také ve stavebninách by nesehnali žádný materiál, ten normálně téměř nebyl.

To je ostatně známá věc, ale my jsme dále rozšiřovali množinu „normálních lidí“ podle kolegy. Což byli nejen funkcionáři na privilegovaných postech, kde se rozhodovalo o cementu, o řezivu, ale také bagristé, řidiči nákladních aut, autojeřábníci a další, kteří zneužívali stroje a zařízení, jež jim do národního podniku svěřil pracující lid, aby se tento průmyslový segment služeb stal pro lidi dostupný pouze podvodným způsobem — za pomoci zneužití pravomocí různých veřejných činitelů a neoprávněným nakládáním se svěřeným majetkem.