Zbytkový závod veřejného prostoru

Ondřej Vaculík

Pro občanskou společnost a lidi dodržující zákony a předpisy zbývá u nás pouze ten prostor, který není obsazen lobbisty a jejich politiky, prostor pohříchu malý.

Na našem úřadě při naší pravidelné ranní politické často dospíváme k podivuhodným poznatkům: Každý normální člověk si na venkově za minulého režimu mohl postavit dům — řekl kolega. - Naopak, právě normální člověk si ho postavit nemohl — namítala kolegyně. Známá okolnost, že mnoho nových domů (povětšinou dvougeneračních) na venkově vskutku vzniklo zvláště v sedmdesátých a osmdesátých letech, přiměla nás mudrovat nad tím, kdo byl tím „normálním člověkem“. A ukázalo se, že podle kolegy to byl tvor, který měl, jak by se dneska řeklo, nějakou obecně sdílenou „přidanou hodnotu“, jež tkvěla buď ve vlivném postavení, nebo ve schopnosti disponovat žádanými, ale nedostatkovými prostředky vysoké směnné hodnoty.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Podle kolegyně normálním člověkem byla například zdravotní sestra (jako její maminka), učitel (jako její tatínek) nebo dělník ve sklárně (jako její strýc). Sice žili na venkově, na Vysočině, ale nikdy si žádný dům nepostavili, nýbrž bydleli v paneláku, protože na dům by jednak neměli, a také ve stavebninách by nesehnali žádný materiál, ten normálně téměř nebyl.

To je ostatně známá věc, ale my jsme dále rozšiřovali množinu „normálních lidí“ podle kolegy. Což byli nejen funkcionáři na privilegovaných postech, kde se rozhodovalo o cementu, o řezivu, ale také bagristé, řidiči nákladních aut, autojeřábníci a další, kteří zneužívali stroje a zařízení, jež jim do národního podniku svěřil pracující lid, aby se tento průmyslový segment služeb stal pro lidi dostupný pouze podvodným způsobem — za pomoci zneužití pravomocí různých veřejných činitelů a neoprávněným nakládáním se svěřeným majetkem.

V novém režimu tato množina kolegových „normálních lidí“ buď se zákonnou cestou dobrala soukromých bagrů, nebo se za pomoci politických stran dosápala do vlivných postavení veřejné správy, kde dále tu skrytěji, tu nepokrytěji zneužívá pravomocí veřejných činitelů a činí sobě a okruhu svých příznivců výsadní blaho. Čím větší moc mají, tím více příznivců, voličů - ostatně těch ani nemusí být tak mnoho.

„Jardo, mám pro tebe kšeft,“ volá veřejný činitel starému kámošovi, co má nyní firmu na zemní práce, a kdysi mu při stavbě domu s bagrem národního podniku ochotně pomohl. Metoda je to úspěšná, akceschopná a produktivní, protože sotvaže příležitost zakázky, kšeftu vznikne, už se o něj někdo odpovědně stará, takže bagr najíždí na stavbu téměř neprodleně. Stavební povolení je natotata — na kšeftu může se přiživit také státní úředník.

Zákon o veřejné obchodní soutěži lze obejít rozdělením akce na několik menších, zdánlivě jen málo spolu souvisejících zakázek. Když byste akci měli administrovat správně, tratíte alespoň půl roku, což je známka neschopnosti. Tito „normální lidé“, povětšinou chlapi s gulami, umí si vždycky poradit: Jardo, Venco, Karle, spolehni se. Jsou progresivní, mobil pohotově v ruce a vždy připraveni kdykoli, kamkoli přijet, třeba i v noci, auta mívají velká a pohodlná. Proti jejich akceschopnosti se my jen zmrtvěle plahočíme v jakémsi „zbytkovém závodě veřejného prostoru“. — Proč by nás někdo měl volit?

Staré společensko-ekonomické vazby a vzorce úspěšného fungování se buď jenom překlápějí do nových společenských systémů a podmínek, nebo si k tomu podmaňují politickou moc. Konec konců veřejný prostor se odepisuje sám, protože když všechno budete dělat vzorně podle stále spletitější legislativy, když budete postupovat podle všech nařízení a lhůt a oznámení a vyvěšení a zveřejnění, tedy podle všech administrativních nástrojů vytvořených na obranu veřejného prostoru proti klientelismu a zneužití pravomocí veřejných činitelů, pak jde o zdlouhavý proces, podrobovaný zevrubným kontrolám, na který vám, s prominutím, nikdo z voličů ani není zvědavej. Proto mnozí veřejní hybatelé a činovníci pochopili, že tudy cesta k úspěchu nevede, podobně jako za minulého režimu legální, úřední cestou jim bagr k jejich gruntům nikdy nemohl přijet.

V tom se volbou komunistů nic nemůže zlepšit, protože jak víme, veřejná správa neláká idejemi, ale očekávanými privilegii, na nichž komunisté v posledních letech spíše paběrkovali. Ideje se toliko předkládají voličům.

A co množina „normálních lidí“ podle kolegyně? Jaká ta je dnes? — Kupodivu v podstatě táž, jakou byla za minulého režimu: Zase jsou to zdravotní sestry, učitelé, ale i živnostníci a hlavně zaměstnanci, kteří nemají možnost poskytovat služby „přidané směnné hodnoty“, ačkoli jejich práce má společenskou hodnotu vysokou. Pochopitelně tento „zbytkový závod veřejného prostoru“ je si své skutečné hodnoty vědom a snaží se být společensky rovnocenný, i když cement, řezivo i bagr zůstávají nedosažitelné, nebo i nežádané - jako dříve. „Zbytkový závod veřejného prostoru“ je zvyklý už z předešlých dob činit se a vytvářet hodnoty nikoli v privilegovaném systému „normálních lidí“ podle kolegy, ale v rámci etiky občanské společnosti. Vůči „normálním lidem“ podle kolegy je to skutečně alternativní způsob soužití; postoj často ani nechtěný, jindy naopak vědomě vázaný na mnohé, svobodné aktivity.

A to je zřejmě to, čeho se obává náš pan president, když píše: „Vše, co je se státem spojeno, je dnes a denně zpochybňováno a zesměšňováno médii a na ně napojenými intelektuálskými a lobbistickými skupinami lidí, kteří nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, a proto na to mají čas a prostředky. Slabý stát jim k tomu dává obrovskou příležitost.“

A co podle vás, pane presidente, ten „zbytkový závod veřejného prostoru“ má dělat? A nebo že bych ten váš projev špatně četl a vy myslel ty skutečné lobbisty v množině „normálních lidí“ podle kolegy, jimž slabý stát dává privilegované příležitosti?

    Diskuse