Co kolik stojí a komu platíme

Vrátila jsem se z cesty po jižním Německu, kde jsem spolu s kolegy ze senátního výboru pro veřejnou správu a životní prostředí studovala německý energetický zlom. Tak sami Němci nazývají změnu energetické strategie směrem k obnovitelným zdrojům. Měli jsme na stole hodně čísel. Ta ovšem v naší domácí diskusi také nechybí. Ta naše jsou ale na jinou debatu. V Německu jsou podstatným obsahem diskuse ona čísla o nákladech, výnosech a cenách energií v čase.

U několika partnerů, kteří nám vysvětlovali motivaci politických kroků ke změně energetické strategie, jsme narazili na časovou osu spojenou s užíváním toho kterého zdroje. Říkali: „Ano, teď investujeme do geotermie, větru a solárních panelů a možná to stojí o pár procent více, než u jiných zdrojů energie. Ale pak už je to tak, že severozápadním větrům nic platit nemusíme. Ani slunci nedáme ani korunu. Jen musíme malým spotřebitelům doporučit patřičné akumulátory. Získáváme tak nezávislost a suverenitu. Ostatní zdroje energie je třeba zaplatit a poslat podstatné částky třeba na střední východ.“

Ani faktem, že dnes jsou solární panely z Číny levnější, není možné německé odborníky šokovat. Ano, některé firmy, které z této produkce žily, mají momentálně problémy. Na úrovni spotřebitele je však instalace zařízení jednorázovým a největším výdajem. Pak už jsou to jen nízké náklady na jeho udržování. I tyto peníze však zůstanou u našich živnostníků a malých firem v bližším okolí stejně jako ušetřené peníze za nákup energie. Přechod na lokální obnovitelné zdroje je podle německých odborníků programem lokální konjunktury.

Decentralizovaný pohled

Při cestě po Německu jsme se spolu s kolegy ze senátního výboru pro veřejnou správu a životní prostředí zabývali také otázkami kapacity a energetické bezpečnosti. Zajímavé bylo, že celková spotřeba energie je sice dobře odhadnutelná, ale naši partneři, kteří se o takové analýzy starají v Německu, jdou do jiných detailů, než naše energetická koncepce. Sledují vývoj produkce a ukládání energie i v malých měřítcích na lokální úrovni.

Německým odborníkům jsme kladli otázky odpovídající české skepsi vůči obnovitelným zdrojům. Kolik vyrobí solární panel během zamračeného dne? Odpověď byla jednoduchá: „Dnes už panely pracují i s difúzním světlem, což navíc umožňuje instalaci na celých střechách.“

Další problém je s dosažitelností energie podle potřeby, tedy jejím uchováváním. Jak je možné ji uložit? Opět jednoduchá odpověď: „Tady vám prodáme akumulátory. Ale na ně nebude záruka 25 let, jako na solární panely. Vykalkulujeme s vámi celkové náklady za ukládání energie. A příští měsíc očekáváme prezentaci lepších akumulátorů.“

Další otázkou, kterou řeší, je krátkodobá regulace, která slouží rozvodové síti. Větrnou energii je možné regulovat během minut; při přetížení sítě není problém zastavit větrník. Hovoří se také o „inteligentních sítích“, které jsou schopny regulovat výrobu i spotřebu elektrické energie.

U geotermických projektů pak již existují seskupení obcí, které jsou vlastníky a provozovateli geotermálních stanic pro zásobování teplem. Vybudovali komunální zařízení a rozvody a jako odběratelé tepla z trhu obsluhovaného po desítky let velkými producenty prostě zmizely. Jsou to ostrůvky samozásobitelů, kteří jsou zahrnuti i do rozhodování středních firem v regionech a kalkulují sami — koncepce energetické bezpečnosti poskytované státem jsou jim lhostejné.

Čtyři velké energetické koncerny, které zatím řídí rozhodování nejen o energetických koncepcích, postupně ztrácí vliv. Výhledově se jejich téměř monopolní pozice má v důsledku decentralizace zásobování teplem a elektřinou silně omezit.

Průmysl

Jistě se nedá popírat, že Německo je zemí průmyslově vyspělou. A současnou krizí proplouvá poměrně úspěšně. Nějak s tím neladí tvrzení, které slýcháme v ČR, že podpora obnovitelných zdrojů podvazuje hospodářský rozvoj a ničí konkurenceschopnost ekonomiky.

Vyhodou je už to, že většina produktů a služeb decentrální produkce energie, tedy produkce obnovitelných zdrojů, se vyrábí či poskytuje v zemi samé. Dále je třeba vzít do úvahy, že jestliže náklady na energie tvoří čtyřicet procent ceny výrobku a na mzdy do deseti procent, pak je jistě snadnější ušetřit na energiích než na mzdách. Mikroenergetika pak znamená, že výroba zařízení, jeho instalace a údržba na sebe váže množství pracovních míst. Němečtí kolegové v Bádensku-Würtenbersku odhadují nárůst počtu pracovních míst díky „energetickému zlomu“ v následujících letech v těch nejnižších odhadech číslem tři sta tisíc.

Rozhodnutí o preferenci obnovitelných zdrojů pak považují (a již dnes je vidět, že oprávněně) za výrazný impulz k technologickému rozvoji a inovacím, novým výrobám a službám, novým pracovním místům. Ty budou spolu se snižující se cenou energií z obnovitelných zdrojů (podpora OZE má v Německu silně degresivní charakter) předpokládanou konkurenční výhodou oproti Číně.

Existuje i argument, že průmyslová produkce potřebuje energii, která se nedá nahradit ani uspořit způsobem stejným, jako v domácnosti. Když však pivovar klášteru Andechs před několika lety prováděl rekonstrukci, snížil svou energetickou náročnost o dvacet procent. Dnes tento údaj používá jako reklamní argument. Ale i průmyslová odvětví s klíčovým podílem energie na produkci, hutě apod., dnes zahrnují v Německu energetickou kalkulaci do svých plánů.

Odborníci vědí, že tzv. odpadové teplo kolem sto stupňů se dá prodat k teplárenskému užívání. A vědí také, že v jejich produkcích existují proudy plynu, které mají více než dvě stě padesát stupňů. Zde se velmi dobře dá produkovat elektrická energie. Alternativní úvahy tedy průmysl nezatěžují, ale spíše stimulují v hledání možného profitu. Podstatné také je, že v tom jsou naši západní sousedé zajedno od politiků, přes odborníky až po občanskou společnost. Našim výhradám vůči energetickým štítkům, které jsou nástrojem ochrany spotřebitele, fotovoltaickým panelům, větrníkům či geotermální energii, za které není třeba platit v Iránu ani Putinovi, upřímně nerozuměli.