Dne 10. února oznámil provozovatel české energetické soustavy ČEPS, že považuje za technicky neúnosné další připojování obnovitelných zdrojů s proměnlivou výrobou. Tímto krokem zbrzdil další pozitivní vývoj obnovitelné energetiky v České republice, kde byl koncem roku 2008 podíl výroby obnovitelně vyrobené elektřiny 5,2%, zatímco ve stejné době v SRN to bylo téměř 15%. Přesto německá strana neuplatnila legislativní brzdu k další výstavbě obnovitelných zdrojů. V podílu české produkce obnovitelného proudu je přitom relativně mnohem vyšší podíl méně fluktuujících a regulovatelných zdrojů (velkých vodních elektráren), než v síti německé.

Zájmem monopolního dodavatele elektrické energie je samozřejmě zachovat si současné dominantní postavení na trhu. Propojení energetického monopolisty s politickými špičkami ve všech velkých politických stranách jsou dobře známá. Česká republika již dlouho prohlašovala, že se jí nepodaří dosáhnout plánovaných 8% z OZE do roku 2010. Mnohokráte se ukázalo, že výsostným zájmem České republiky je veliká fosilně jaderná energetika, a proto se snaží zbrzdit vývoj OZE na našem trhu. Česká společnost podporuje jádro, i když bychom asi mohli zpochybnit průzkumy indikující 75% podporu dostavby Temelína. Ukazují totiž na téměř dvacetinásobnou podporu ve srovnání s německými občany, kteří se pro jádro vyjadřují v pouhých 4%. Nejnovější rozhodnutí ČEPS je pravděpodobně vedle stálé negativní kampaně dalším hřebíčkem do rakve obnovitelné energie.

Problém integrace fluktuujícího výkonu obnovitelného proudu

Podle zveřejněných údajů bylo v ČR přihlášeno celkem 3500 MWp špičkového výkonu fotovoltaických elektráren, nabízí se ovšem otázka, v jakém stupni schvalování tyto projekty jsou. K roku 2009 bylo v ČR instalováno celkem 411 MWp fotovoltaiky.

Problém s velikým množstvím fotovoltaicky generovaného proudu lze rozdělit na několik skupin. Tou první je otázka, zda potřebujeme přes den zvýšené množství elektrické energie. Jednoznačně ano, protože tomu nasvědčuje diagram denní spotřeby s poledním maximem, které lze za optimálních podmínek pokrývat právě fotovoltaikou. Druhou otázkou je, zda v dané lokalitě nové fotovoltaické elektrárny existuje v únosné vzdálenosti vedení s dostatečnou kapacitou. Tyto úvahy jsou ale základními před započetím projektu a těm projektům, kde tento předpoklad nebyl splněn, by nemělo být uděleno stavební povolení.

Dalším problémem jsou odběrové kapacity pro elektrické trasy, které byly předem spekulativně zamluveny pro odběr proudu, ve skutečnosti však nikoli pro výstavbu, ale pro obchod s tímto povolením. Pro udržitelnou energetiku je nutné mít vhodnou skladbu různých typů obnovitelných zdrojů tak, aby se snížily výkyvy okamžitého výkonu. Jakkoliv je správné podporovat obnovitelné zdroje, je dnes fotovoltaika v ČR vykupována za ceny vyšší než v SRN, což nekoriguje ani současný návrh novely zákona, který dovoluje snížení až o 25% od roku 2011. Nelze vyloučit, že v tom hraje jistou roli osobní zájem zákonodárců.

Na základě analogie i s přihlédnutím k celkové výrobě by na základě předpokládaného objemu fotovoltaiky, integrované v SRN, bylo reálné do konce roku do sítě ČR připojit nejméně 1100 MW špičkového výkonu fotovoltaiky.

Nelze potvrdit, že by v současnou chvíli existoval zásadní problém v akumulaci přebytečné energie, protože v ČR existuje kapacita tepelných elektráren, jejichž výkon lze regulovat, především plynových a černouhelných. Vedle toho je evropská síť schopna na základě předpovědi počasí pojmout značná množství proudu z obnovitelných zdrojů, jak se prokázalo například 30. prosince minulého roku, kdy bylo 54,1% španělské spotřeby elektrického proudu pokryto z větrné energie a 15. listopadu téhož roku dokonce 71% portugalské spotřeby, aniž by tyto země investovaly do dalších možností akumulace elektrické energie.

Ani v ČR tedy nemůže existovat reálné nebezpečí, že by nebylo možné se vyrovnat s fluktuujícím výkonem obnovitelné elektřiny. Export českého proudu reálné možnosti exportu v rámci evropských sítí dokazuje.

Jaký bude další vývoj světové energetiky?

Rozhodnutí ohrožuje cíle EU, které plynou pro Českou republiku z přístupových smluv. Stop stavem bude ohrožena celá výstavba obnovitelných zdrojů v České republice a naopak, na politickou zakázku bude podpořena zcela neperspektivní fosilně jaderná energetika na úkor nás všech. Politické rozhodnutí o investicích do tradiční energetiky se stane obrovskou ekonomickou zátěží pro investory již během příštích deseti let.

Z analýzy energetických předpovědí různých subjektů, jak profesních organizací, tak vlivných mezinárodních organizací (IEA), plyne několik závažných závěrů: Jaderné předpovědi se splnily jenom z malé části a předpovědi, které se týkaly obnovitelných zdrojů, naopak další vývoj hluboce podcenily. Jako příklad lze uvést předpověď Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) z roku 1974 na rok 2005, která se v otázce instalovaného jaderného výkonu splnila na 9%, či prognózu Mezinárodní energetické agentury (IEA), která předpovídala v roce 2002 instalovanou kapacitu 64GW větrné energie v Evropě na rok 2028, zatímco reálně tohoto výkonu bylo dosaženo v roce 2007, tedy o celých 21 let dříve.

I vzývaná a masivně podporovaná fúzní elektrárna před sebou hrne již nejméně čtyřicet let třicetiletou lhůtu spuštění prvního reaktoru. Tradiční energetické technologie se stále přeceňují a nové se podceňují. Panující názor je ale názorem panujících, a proto není pochyb, odkud vítr vane. Od těch, kteří budou ztrácet. Od energetických monopolistů a jejich politických spojenců.

Konkrétní kroky

V každém případě je principiální chybou vývoj obnovitelných zdrojů brzdit. S ohledem na oba limity stávajícího fosilně jaderného systému (následky a dostupnost) i s přihlédnutím k dalším přínosům, od mírové mise obnovitelných zdrojů přes zajištění nových pracovních míst ve výrobě, údržbě a obsluze nejrůznějších typů obnovitelných zdrojů, až po snižující se dovozy primárních energetických surovin. Energetika a doprava mají nejvyšší emisní hodnoty a pakliže nebudeme emise snižovat, budeme dále využívat energetický systém bez perspektivy a nebudeme přispívat udržitelné strategii. Co by se ale mělo dělat na legislativním poli místo restrikcí?

• zachovat homogenní právní a ekonomické prostředí pro investice do fotovoltaiky a dalších obnovitelných zdrojů energie;
• diferencovat více výkupní cenu pro instalace na střechách a fasádách, pro něž by nebylo třeba budovat žádné nové elektrické trasy, než dosud cenově diferencovat veliké fotovoltaické elektrárny, které jsou pro investora mnohem výhodnější, a obecně zachovat takovou hladinu podpory, která by zaručila harmonický rozvoj všech obnovitelných zdrojů;
• stavět nové typy různých akumulačních kapacit a legislativně tento proces podpořit, například obdobou zákona o obnovitelných zdrojích, jak bylo mnohokrát zmíněno na mezinárodním fóru konference IRES 2009 v Berlíně;
• podpořit výrobu elektromobilů v ČR, protože decentrální a fluktuující výroba elektrické energie ze sluneční energie a z větru je velmi vhodným zdrojem pro nabíjení elektromobilů a jejich akumulační kapacita by se mohla stát operativní součástí energetických možností;
• přijmout zákon pro odkup obnovitelně (bio) vyrobeného metanu jako významovou analogii k současnému zákonu na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů 180/2005.

Jsme na počátku technologické revoluce obnovitelné energetiky, brzy se staneme svědky dramatických změn ve výrobě i spotřebě energie. Pakliže budeme sledovat cestu rozvoje, který se přes všechnu podporu a snahu nepodařilo rozvinout a nyní jen opakuje další pokusy, budeme-li preferovat cestu zpět před cestou kupředu, bude-li setrvávat na tradičních a současně zastaralých hodnotách, staneme se zaostalou a závislou zemí. Jistě, že k vlastní škodě.

Decentralizace, jak ji přináší obnovitelná energetika, má šanci se stát přelomovým bodem dosavadního vývoje společnosti. Totálně centralizovaný hospodářský systém, jenž sliboval rozvoj a nakonec přinesl a stále přináší vršící se problémy, končí. Jeho proměna se začne decentralizovanou energetikou, decentralizovanou výrobou a decentralizovanou, tedy skutečně demokratickou správou.

Do hry ale vstupuje nová skutečnost — energetická autonomie, s níž skončí energetický monopol. Vše nasvědčuje tomu, že během jedné dekády bude decentrální zásobování včetně akumulačního systému levnější, než proud ze zásuvky. Kdo potom zaplatí zmařené investice vložené do dostavby Temelína a zbourání Horního Jiřetína či těžko vyčíslitelné škody způsobené těžbou uranu v Ralsku či plánovanou těžbou uhlí v Beskydech?