Za pár dní skončí ospalé letní měsíce, propukne nový školní rok, v němž krátce po pololetí většinu škol čeká milá povinnost vyměnit ve třídách obrázek mocnáře. Především ale se zářím naplno propukne další volební kampaň; tentokrát k volbám do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu.

Hlavní pozornost se bude jako obvykle věnovat volbám do krajských zastupitelstev, v nichž ČSSD bude obhajovat vítězství ve všech třinácti krajích. Aniž bychom chtěli ponižovat význam krajských voleb, jimž zajisté ještě budeme věnovat náležitou pozornost, nejdůležitější událost se může odehrát ve volbách senátních, ačkoli tradičně stojí spíše stranou pozornosti.

Klub sociální demokracie má nyní v Senátu osmatřicet členů. Jelikož v nadcházejících volbách obhajuje pouze pět mandátů a jelikož politická konstelace je pro sociální demokracii vinou nejapné vládní politiky vyloženě příznivá, může — zřejmě naposledy — počet svých senátorů zásadně navýšit.

K senátní většině potřebuje zisk osmi mandátů, k zisku většiny ústavní by potřebovala sociální demokracie získat ještě o dvanáct mandátů více. Musela by tak bezmála zopakovat výsledek z roku 2008, kdy v obdobné politické konstelaci získala třiadvacet mandátů.

Tak výrazné vítězství samotné sociální demokracie pravděpodobné samozřejmě není, i když je nelze právě s ohledem na zkušenost zpřed čtyř let vyloučit. Nicméně uvážíme-li, že pro určitý typ ústavních změn by sociální demokraté celkem spolehlivě mohli počítat s podporou senátorů KSČM a možná i některých nezařazených, dostane dosažení ústavní většiny o stupeň reálnější obrysy. Komunisté jsou v Senátu nyní dva a mandát obhajuje pouze jeden z nich.

Je pravděpodobné, že otázka většiny či případné ústavní většiny v Senátu se stane tématem volební kampaně. Kandidáti všech vládních stran se nemohou opřít o výsledky vládní politiky, jež pro jejich kampaně budou naopak velmi bolestným břemenem. A tak jim vlastně ani nic jiného, nežli strašit hrozbou levicové ústavní většiny v Senátu, nezbývá. Kandidáti menších opozičních stran by byli sami proti sobě, kdyby se nepokoušeli na této vlně svést.

Sociální demokracii by se v této situaci mohlo vymstít, pokud by se spoléhala na to, že jí vítězství spadne díky skvělé volební kampani, kterou pro ni už druhým rokem vede tým Petra Nečase, samo do klína. Může se to sice stát, ale jisté to zdaleka není, právě s ohledem na specifickou povahu voleb do Senátu.

Účastní se jich, a to zejména ve druhém kole, vyloženě výběrová část občanské veřejnosti. Většina voličů obvykle zůstává doma nejenom proto, že si už nemají koho vybrat: hlavní důvod spočívá v tom, že lidé nevidí souvislost obsazení Senátu se svou sociální a ekonomickou situací, a tak volit chodí především ti, kteří k tomu mají občanskou, politickou motivaci. Právě v této skupině lidí by hrozba ústavní většinou levice mohla účinkovat.

Jedná se o argument vážnější, než si možná sami sociální demokraté připouštějí. Česká voličská veřejnost obecně má sklon vyvažovat. A na tak mohutném vítězství sociálních demokratů před čtyřmi lety se podílel nepochybně fakt, že lidé už nechtěli, aby ODS ovládala úplně všechno. Právě kvůli této změněné okolnosti by sociální demokraté mohli s překvapením zjistit, že šturmování proti hrozbě jejich (ústavní) většiny bude mezi prvním a druhým kolem letošních senátních voleb mnohem účinnější než kdy dřív.

Jedinou reálnou možností, jak takovéto argumentaci čelit, je obrátit ji naruby. Sociální demokracie by měla naopak otevřeně říct, že na zisk ústavní většiny v Senátu aspiruje a bere ji jako první krok na cestě k pokusu získat ústavní většinu pro levici rovněž ve volbách do Sněmovny. A rozumí se samo sebou, že má-li být takový apel účinný, bylo by nutné už nyní jasně říci, k čemu by sociální demokracie hodlala takové ústavní většiny využít.

Možnosti se nabízejí samy. Totiž zatímco pražský mediálně-politický provoz ve svých nejlepších časech mudroval o tom, zda by se neměl do ústavy vložit ten či onen princip neoliberální nauky, pozvolna se v české občanské veřejnosti zrodila ústavní většina pro zcela jiný typ záruk.

Je celkem evidentní, že by ji dnes v případném všelidovém hlasování bylo možné získat na příslibu ústavního zakotvení sociálního charakteru státu, především bezplatného zdravotnictví, bezplatného školství či průběžného důchodového systému, a to včetně zákazu obcházet tento ústavní princip různými etiketními podvody, typu regulačních poplatků či zápisného.

Je samozřejmě na zvážení, zda a jakým způsobem by bylo možné jako ústavní princip zakotvit i základní pravidla sociálního zabezpečení tak, aby už sociálně potřebné skupiny nemohly být nikdy šikanovány způsobem, jakým je dnes s gustem sociopata šikanuje ministr Drábek.

A konečně je na zvážení, zda sociální charakter státu nezakotvit do ústavy také určitými základními principy daňové politiky, aby se už nemohlo stát, že bude stát škrcený jako dnes prakticky až do bezvědomí a daňová zátěž se bude kumulovat především na bedrech nejzranitelnějších lidí. Jinak řečeno, aby bylo jasné, že rozpočtové potíže stát musí řešit nikoli oklešťováním svých základních funkcí a povinností, nýbrž lepším výběrem daní, s náležitou progresí, a zejména u právních subjektů, jež dnes hospodaří se zcela disproporčními, nelegitimními zisky.

Pokud se pokládalo za přijatelné zvažovat jako případný ústavní princip ten či onen výmysl neoliberální ideologie, je jistě legitimní, aby se ústavním principem staly základní charakteristiky evropského sociálního státu, pokud se k tomu najde ústavní většina. A je pravděpodobné, že sociální demokracie nemá lepší šanci jak v následných senátních a posléze i sněmovních volbách zvítězit co nejvýraznějším rozdílem, nežli právě s takovýmto příslibem.

Je možné jistě diskutovat také o dalších možných ústavních změnách, které by se patrně těšily značné přízni veřejnosti, například reformy financování politických stran či změna volebního zákona ve spravedlivě proporční a s posílením preferenčních hlasů, či zavedení zákona o obecném referendu. Témat k diskusi by jistě bylo možné najít víc, nakonec včetně možnosti změnit krajně nešťastné krajské uspořádání.

Nic by ovšem nemělo odpoutat pozornost od toho nejzávažnějšího: ústavního zakotvení sociálního charakteru státu. Je přitom třeba vědět, že pokud se ČSSD odhodlá takový slib veřejností dát, bude nutné velmi podrobně předem připravit jeho uskutečnění.

Může se totiž stát, že Nečasova vláda doklopýtá až do konce řádného volebního období. Pak by na uskutečnění potřebných ústavních změn bylo jen pár měsíců, protože na podzim 2014 se konají senátní volby, v nichž bude ČSSD obhajovat dvaadvacet mandátů. I proto je potřeba říci hned, zda ČSSD ústavu změnit hodlá, v čem a jak. A mít vše pečlivě připravené, pokud se naskytne příležitost. Bude totiž trvat krátce a nemusí se už nikdy opakovat.