Stále se setkáváme s radikálním odsuzováním naší minulosti, vše, co se událo po válce, se označuje jako chybné, komunisté jsou stavěni do role nepřátel poctivých občanů, jimž ukradli veškerý majetek. Myslím, že je třeba se na poválečná léta dívat s odstupem a pokusit se pochopit, co vedlo k tomu, že se komunisté dostali k moci, a proč se na tom podíleli naši předci.

První světová válka otřásla všemi a lidé byli rozhodnutí udělat vše, aby se neopakovala. Nadějí obyčejných lidí se stal socialismus, což se projevilo posílením levicových politických stran a odborů. Ruská revoluce mnohé oslnila a liberální postupy socialistických stran se zdály málo radikální.

U nás se sociální demokracie rozštěpila a vznikla silná KSČ. Umírnění socialisté si však zachovali vliv a byli členy mnohých vlád. Docházelo k četným střetům pracujících s vládou, probíhaly mnohé stávky, v nichž komunisté zastávali nekompromisní stanoviska.

Hospodářská krize, která vypukla v roce 1929 v USA, pronikla i do Evropy. Rozšířila se masivní nezaměstnanost a konflikty stávkujících s vládní mocí, při nichž byli i mrtví. V Německu se dostal k moci Hitler. Svět začal zbrojit, což vyvolalo postupné hospodářské oživení.

V Rusku se po smrti Lenina chopil moci bezskrupulózní Stalin, který posléze zlikvidoval Trockého a všechny původní revolucionáře. Nastal teror. Stalin nedocenil německé přípravy na válku, a tak musel čelit ohromné síle, kterou nakonec za cenu neuvěřitelných obětí zvládl.

Hitler obsadil značnou část Evropy, nedobyl pouze Anglii. Jak SSSR, tak Anglie byly nuceny nakupovat válečný materiál v USA, čímž se nesmírně zadlužily. Američané vyšli z války jako nejmocnější a nejbohatší stát na světě.

Evropské státy byly vydrancovány a oslabeny. Nedostatek všeho byl obecným jevem. Levice opět posílila a socialistické myšlenky byly znovu přitažlivější.

Poté, co naši tehdejší spojenci, Anglie a Francie, podepsali v roce 1938 hanebnou Mnichovskou dohodu, abdikoval president Beneš a emigroval. Jeho politika, orientující se doposud na Západ, zkrachovala. V Londýně vznikla exilová vláda. Komunisté se uchýlili do Moskvy a spolupracovali s Benešem.

Ten po mnichovské zradě usměrnil svou politiku na SSSR, a přes varování mnohých, podepsal se Stalinem Smlouvu o spolupráci a vzájemné pomoci. Komunisté se za války činili a vypracovali dlouhodobý plán poválečné obnovy — Košický vládní program, který byl nakonec přijat.

Proklamoval zahraničně politickou orientaci na SSSR, konfiskaci majetku Němců, Maďarů a zrádců, potrestání kolaborantů, rovnoprávný vztah Čechů a Slováků, zřízení národních výborů, zásadní změny v hospodářské a sociální oblasti, i zákaz činnosti politických stran, které neobstály.

Na základě dekretů prezidenta republiky z 24. 10. 1945 byly znárodněny doly, banky, pojišťovny, veškeré průmyslové podniky mající více než 500 zaměstnanců a vybrané podniky s více než 150 zaměstnanci (zejména v potravinářství). Celkem bylo znárodněno 3 000 podniků (vyrábělo se zde 75 % veškeré produkce).

Byl znárodněn veškerý průmysl metalurgický, zbrojní, energetický, většina chemického průmyslu, velké závody spotřebního průmyslu. Ze znárodněných podniků byly od 1946 zřizovány tzv. národní podniky.

To vše se dělo se souhlasem naprosté většiny obyvatelstva a bylo to považováno za záruku toho, že už velký kapitál nebude rozhodovat o osudu republiky. Říkáme-li většiny obyvatelstva, znamená to, že naši předci s takovýmto postupem souhlasili.

Koncem května 1946 se konaly volby do jednokomorového Ústavodárného shromáždění ČSR. Ve volbách hlasovalo celkem 7 099 411 voličů a komunisté v nich získali 40 % hlasů. V čele vlády, vzešlé z voleb, stanul Klement Gottwald.

Komunisté v ní měli 9 zástupců (7 českých a 2 slovenské), národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté po čtyřech, sociální demokraté tři a dva ministři byli bez stranické příslušnosti. Vládní program lze nalézt zde http://www.vlada.cz/assets/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1945-1960-csr/klement-gottwald-1/ppv-1946-1948-gottwald1.pdf

V únoru 1948 propukla vládní krize, v níž komunisté převzali za podpory dělníků, armády i policie moc. Šlo o završení dlouhodobého procesu podporovaného ze Sovětského svazu už během druhé světové války a pokračujícího v letech 1945 — 1947.

Vládní krize, k jejímuž vyvolání jako záminka sloužilo vládní usnesení o Bezpečnosti, jen všechno urychlila, k převzetí moci komunisty by později stejně došlo. Podle některých údajů chtěl Stalin už v únoru 1948 vyslat do ČSR svá vojska, ale Gottwald ho přesvědčil, aby to nedělal, že situaci zvládne.

Ihned poté se uskutečnila druhá vlna znárodňování. 28. 4. 1948 Ústavodárné národní shromáždění (ÚNS) schválilo zákony znárodňující všechny podniky nad 50 zaměstnanců, veškerý velkoobchod, zahraniční obchod a stavebnictví, o pár dní později přijalo ÚNS zákony o znárodnění polygrafického průmyslu, cestovních kanceláří, lázní, léčebných ústavů a nemocnic.

Zbývající soukromý sektor byl ve své většině likvidován do roku 1950. Byly znárodněny nejen všechny drobné průmyslové závody, ale i převážná většina maloobchodu. I dnešní představitelé KSČM uznávají, že mnohé bylo přehnané a že při tom došlo k četným křivdám.

Podstatou poválečného vývoje bylo převedení majetku do společenského vlastnictví, tedy do vlastnictví každého občana státu. To je podstata socialistické myšlenky, kterou novodobí zbohatlíci, ať už se majetku domohli poctivou prací, či podvody, neuznávají. Proto dští salvy pomluv a ohně na vše, co zavání socialismem, protože se bojí, že by o svůj majetek mohli opět přijít. Vybírají z minulosti jen to negativní, pojem socialista se stává sprostou nadávkou.

Mají však v mnohém pravdu, protože kremelský model socialismu byl pro rozvinutou průmyslovou zemi, jakou byla ČSR, nepřijatelný a nevhodný. Bránil svobodnému rozvoji a iniciativě schopných. Vláda jedné strany považovala za hlavní úkol nepřipustit, aby ji a její kremelské poručníky někdo ohrozil, aby nedošlo ke „kontrarevoluci“, k níž však nakonec stejně došlo: společenský majetek se vrací do rukou soukromníků. Přesto dosud užíváme vše pozitivní, co z té doby vzešlo.

Revoluční sociální vymoženosti se snaží dnešní vládci omezovat, ale např. jezdíme metrem, bydlíme v panelácích, které už téměř nikdo nepovažuje za králíkárny. Svědčí o tom masivní přejímání bývalých státních i družstevních bytů do osobního vlastnictví. Náš průmysl a banky převzali většinou zahraniční vlastníci, a buď jim slouží jako zdroj zisků, levný přívěšek, nebo jej zlikvidovali jako konkurenci.

V roce 1968 dosáhla ČSSR potravinové soběstačnosti, dnes se většina potravin dováží… A tak bychom mohli pokračovat vypočítáváním jevů, které jsme neznali: nezaměstnanost, bezdomovce, žebráky, tuneláře, zrádné poslance, kteří neslouží voličům, ale sobě a velkému kapitálu...

Některé zkušenosti jsou nepřenosné, a ne nadarmo se říká, že národ, který se nepoučí z chyb ve své minulosti, bude nucen všechno prožít znova. Dnes mnozí začínají chápat, že socialismus nebyl tak špatný, jen se ocitl ve špatných rukách a dopouštěl se přespříliš omylů.

Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. Idea spravedlivého socialistického společenství nezemřela, a nachází své pokračovatele v mnoha zemích světa. Nějakou dobu to však ještě potrvá, než se zregeneruje. Kapitalismus se vyvíjel přes čtyři sta let, než začal skomírat. I socialismus časem bezpochyby najde novou tvář, jíž zaujme většinu lidstva.