Jsme dědici své minulosti
Ivo KrieshoferNástup socialismu v Československu po válce byl spontánním přáním velké většiny obyvatelstva a nepřinesl jenom zápory.
Stále se setkáváme s radikálním odsuzováním naší minulosti, vše, co se událo po válce, se označuje jako chybné, komunisté jsou stavěni do role nepřátel poctivých občanů, jimž ukradli veškerý majetek. Myslím, že je třeba se na poválečná léta dívat s odstupem a pokusit se pochopit, co vedlo k tomu, že se komunisté dostali k moci, a proč se na tom podíleli naši předci.
První světová válka otřásla všemi a lidé byli rozhodnutí udělat vše, aby se neopakovala. Nadějí obyčejných lidí se stal socialismus, což se projevilo posílením levicových politických stran a odborů. Ruská revoluce mnohé oslnila a liberální postupy socialistických stran se zdály málo radikální.
U nás se sociální demokracie rozštěpila a vznikla silná KSČ. Umírnění socialisté si však zachovali vliv a byli členy mnohých vlád. Docházelo k četným střetům pracujících s vládou, probíhaly mnohé stávky, v nichž komunisté zastávali nekompromisní stanoviska.
Hospodářská krize, která vypukla v roce 1929 v USA, pronikla i do Evropy. Rozšířila se masivní nezaměstnanost a konflikty stávkujících s vládní mocí, při nichž byli i mrtví. V Německu se dostal k moci Hitler. Svět začal zbrojit, což vyvolalo postupné hospodářské oživení.
V Rusku se po smrti Lenina chopil moci bezskrupulózní Stalin, který posléze zlikvidoval Trockého a všechny původní revolucionáře. Nastal teror. Stalin nedocenil německé přípravy na válku, a tak musel čelit ohromné síle, kterou nakonec za cenu neuvěřitelných obětí zvládl.
Hitler obsadil značnou část Evropy, nedobyl pouze Anglii. Jak SSSR, tak Anglie byly nuceny nakupovat válečný materiál v USA, čímž se nesmírně zadlužily. Američané vyšli z války jako nejmocnější a nejbohatší stát na světě.
Evropské státy byly vydrancovány a oslabeny. Nedostatek všeho byl obecným jevem. Levice opět posílila a socialistické myšlenky byly znovu přitažlivější.
"Dnes mnozí začínají chápat, že socialismus nebyl tak špatný, jen se ocitl ve špatných rukách a dopouštěl se přespříliš omylů."
Reálný socialismus samozřejmě zdaleka nebyl jen špatný - měl bych ale dost problém s představou, že chyba byla hlavně v osobách, které ho řídily a že měl moc omylů.
Ještě zbývá dodat, že byl navíc zrazen ...
K dálšímu vyjádření autora :
Jasně že jezdíme metrem z éry socialismu a reálsocialistické "králíkárny" nebouráme (taky v jedné - velmi pozdní z roku 1989 - bydlím) ...
Předpokládám, že kdyby jaro 1948 dopadlo ne jako u nás ale jako ve Finsku, kde komunistický puč nevyšel, tak bychom asi to metro v hlavním městě taky postavili a měli - i na Západě se stavěli činžáky pro společenské většiny, i na Západě byl solidní sociální servis.
Porovnávání reálsocu a kulminujícího sociálního státu po 2. světové válce je nám na nic.
Problémem je čím dál rychlejší SOUČASNÁ eroze sociálního státu DNES, neřešitelné rozpory ekonomické reprodukce, které už další zadlužování neobslouží, protože krize důvěry je na spadnutí a žádné eurobondy to nezachrání
O nutnosti systémové změny a tedy o nutnosti přechodu od kapitalismu k jinému systémově odlišnému uspořádání jsem přitom pevně přesvědčen.
Vývoj kapitalismu lze podle mého názoru rozdělit na tři etapy:
1. Doba, kdy realita umožňovala ekonomům věřit v platnost Sayova zákona a krize byly brutální ale krátké - věřilo se v tendenci k rovnováze a postkeynesovství byla vzdálená budoucnost - Keynesovo podsvětí kacířů plus Rosa Luxemburgová neurčovaly takříkající společenské vědomí této profese - reflexe reality tomu všemu umožňovala věřit
2. Doba, kdy existence samostatných konjunktur aspoň umožňovala doufat, že lze financovat DODATEČNOU poptávku z DEFICITNÍCH peněz a dluh umořit restriktivním ochlazováním konjunktury.
3. Doba, kdy se hospodářský cyklus změnil na chronickou stagnaci, kdy je deficit nezbytný vždy a kdy neexistuje TAKOVÁ konjunktura, která by umořila část dluhu a umožnila vrátit se k hladině dluhu před poslední aplikací deficitního financování.
Dluh je nyní už zapotřebí ve všech fázích cyklu, který ostatně stejně není cyklem, ale již zmiňovanou chronickou stagnací.
Technologie je tak vyspělá, že snaha o řekněme pouhou 10%ní nezaměstnanost znamená, že bude vznikat hladina nabídky s cenami, které nakonec budou pod soukromými náklady a aby výrobní síly fungovaly, musí být obslouženy takovým (novým) mechanismem reprodukce, který nevyžaduje, aby byl dosahován převis společenské hodnoty výrobku nad soukromými náklady (zisk) - soukromý výrobce se stává agentem veřejných rozpočtů a účastníkem reprodukované veřejné podpory ...
... že každý moderní stát zhruba řeší podobné problémy v podobné podobě, je vidět i u toho Finska - Helsinki jsou takové o chlup větší Brno a tamější metro se uvedlo do provozu o něco málo později než u nás (asi o deset let později).
My ho v Brně přece nemáme - i když je fakt, že Helsinki jsou tříkrát menší než Praha, nicméně je to tamější hlavní město ...