Sedím si takhle v kavárně na jihu tchajwanské metropole a po očku sleduju amerického kamaráda a jihoafrickou kamarádku, jak se dohadují o aplikaci Lewisova modelu na čínskou autonomní oblast Sin-ťiang. Po druhém očku sleduju polední asijskou dopravní špičku venku za oknem, ze které by měl průměrný český řidič nejdéle po pěti vteřinách infarkt. Přede mnou na stolku pak leží časopis Rich Man, měsíčník pro luxusní životní styl. Březnové číslo, samozřejmě v čínštině. Mé třetí očko po něm už nějakou chvíli se zájmem šilhá.

Nakonec neodolávám. Tradiční čínské znaky na obligátním křídovém papíře tajuplně značí, že být bohatý je důležité a vznešené - člověk ani nemusí znakům rozumět, aby mu to hned bylo jasné. Časopis samozřejmě také podává praktické a srozumitelné rady, jak na to. Tak především je třeba mít auto, například Volvo, Toyotu, Ferrari, Mercedes, Porsche nebo Lexus, kterážto vozítka mají v čísle minimálně jednu inzertní stranu. I když popravdě řečeno: co tam dělá ta Toyota, takovou značku přece každý bohatý muž obejde širokým obloukem?!

Dále je třeba mít diamantové hodinky Graff nebo japonskou whisky Yamazaki. Ještě jste neslyšeli o japonské whisce Yamazaki? Zřejmě ještě nepatříte mezi ty správné lidi.

Americký kamarád a jihoafrická kamarádka začínají zvažovat vhodnost Desakota modelu a já pokračuju v listování časopisem, který by v přepočtu vyšel asi na stovku českých korun a který mají tady v kavárně k zapůjčení zdarma. Číslo je tematicky orientováno na starou dobrou Británii a londýnské „poš plejsiz tu gou“, tedy stylové restaurace a puby, jeden luxusní hotel a jako bonus divadlo Globe s nějakým tím stručným výtahem o Shakespearovi v boxíku vpravo dole. Následuje luxusní nábytek a pedagogicky výživné představení hlavních taháků Bitského muzea. Potom ještě notebooky, příloha o značkových hodinkách a profil exekutvního šéfoficíra (alias „sí-ý-ou“) automobilky Rolls-Royce pana Torstena Muller-Otvose, po angloamericku obraného o přehlásky nad jedním německým ü dvěma tureckými ö. Já zachovávám pravopis originálu bez ohledu na okradeného rolls-roycového chudinku, beztak minimálně vzhledem ke stavu svého konta žádná chudinka nebude a nějakých šest teček ztracených v překladu ho nerozhází.

Zajímavý je článek „Ferrari na sněhu“, který je v kontextu subtropického Tchajwanu obzvlášť namístě. Pokud totiž náhodou na blízkém pohoří Jangmingšan skutečně sněží, vysílá se o tom na všech zpravodajských kanálech a vzápětí vznikne na příjezdových komunikacích zácpa, protože ten zázrak přírody chce vidět opravdu každý - no a vzhledem k tomu, že ta silnice je tam opravdu dost úzká, mohli byste mít se svým Ferrari problémy.

Široké dopravní tepně venku za sklem zatím zácpa ani sněhová kalamita nehrozí, ale je na ní opravdu husto. Autobusy, taxíky, skútry, skoro žádná kola, no a samozřejmě: Lexusy, Mercedesy, Volva a sem tam nějaké to Ferrari. Kdyby všichni radší jeli na kole, vešli by se tam mnohem líp. Jenomže kombinace třiceti stupňů, sluníčka a nepřehledné dopravní situace je vůči cyklistice vyloženě nepřátelská a na kolech tu paradoxně jezdí už jen chudé babičky a dědečkové, kteří by správně měli mít ve svém věku nárok být u konce s dechem. Střední třída a především mládež má svoje skútry a ti bohatší samozřejmě aspoň tu Toyotu.

Americký kamarád a jihoafrická kamarádka už se mezitím rozvojovou strategií etnicky výbušné autonomní oblasti kdesi uprostřed Asijského kontinentu poněkud unavili, a tak začínáme diskutovat o nenápadném půvabu mého, tedy vlastně restaraučního časopisu. Jeho poslední část je věnována Mercedesu třídy M, elektrické Audině, britskému krejčovství pánských obleků a fraků Huntsman, diamantovému jubileu královny Alžběty II., americkému vojenskému námořnictvu (he?!) a abstraktnímu umění. Jednotlivé výstavy jsou zaneseny na malou mapu světa, takže si člověk může vybrat mezi Abú Dhabí a Torontem - jak praktické! V Jihoafrické republice ani v Chicagu ale bohužel nic.

Kamarád Američan nicméně vypráví, že zdejší zbohatlíci jsou na tom s kreativitou či vkusem ve skutečnosti dost mizerně. Ví, o čem mluví, učí totiž angličtinu v místní milionářské čtvrti, kde mramorem obložené byty zabírají celé patro a někdy i dvě nebo tři. V těchto sférách patří k bontonu mít filipínskou služku a na prázdniny odjet s celou rodinou do Evropy. Anebo do Abú Dhabí nebo do Toronta na výstavu abstraktního umění. Člověku to dopřává jakýsi důležitý či dokonce vznešený pocit. Zřejmě.

Když tam byl učit naposledy, dělníci zrovna v obýváku montovali obří plátno domácíh kina, které pokaždé, když se spustí, bude překrývat obří plazmovou televizi. Trochu to přepískli, komentuje to kamarád Američan. Méně je někdy více, myslí si Jihoafričanka. Možná si to pouštějí obojí zároveň a výsledek je pak umělecky abstraktní, i když zřejmě to nebude působit moc vznešeně, myslím si já. Ale možná si to zároveň nepouštějí, protože by je to nenapadlo. Nevím.

Společně se pak všichni shodujeme, že ve srovnání s tiskovinami podobného typu u nás doma vypadají místní mutace luxusních magazínů tak trochu jako slabikář, ze kterého se zdejší neveaux riches učí, ke kterým značkám mají obdivně vzhlížet. Kulturní kapitál tu zřejmě není příliš autonomní a spíš slouží jenom jako odznak sociálního statusu. Pokud je to nutné, člověk si potřebné kulturní know-how jednoduše koupí. A opravdu tu dokonale funguje branding: čím vyšší příjmová skupina, tím značkovější oblečky a serepetičky a tím i vyšší numero na pomyslné cenovce, kterou má každý nalepenou na čele. Co není značkové, to nelze snadno identifikovat a ocenit a tudíž to nikoho nezajímá. Dokonalé řešení v kultuře, která má pořád tak nějak problém s kreativitou a která je posedlejší prachama více, než si myslíte.

Oproti Číňanům z pevniny jsou ale Tchajwanci pořád na úrovni. Všichni cizinci i místní vám tu rádi odvyprávějí příběhy o čínských byznysmenech, kteří vtrhnou do prodejny diamantových hodinek a bez velkých cavyků zakoupí deset nejdražších modelů, aby někam ulili ten svůj pochybně získaný kapitál. Narozdíl od Číny mají na Tchajwanu nebo vlastně kdekoliv jinde než v Číně záruku, že dotyčné zboží ve skutečnosti není padělek. A že ani ten obchod není padělek - i to se v Číně stává. Důležitě a vznešeně vypadající člověk s falešnými hodinkami by totiž vlastně byl taky jenom padělek. Hrůza!

Pouze v autentickém obleku značky Huntsman nebo s autentickou kabelkou Louis Vuitton je na Tachajwanu člověk autentický. V triku a kraťasech z nočního trhu je jen ubohá nula, i když modrookým blonďatým cizincům místní tento nedostatech pravidelně s globalizovanou nonšalancí odpouštějí. Bledé tváře slouží Tchajpeji jako potvrzení, že je plnoprávnou světovou metropolí.

Od dob, kdy byli na Tchajwanu všichni jenom šikmookí, žlutí a chudí a jezdili na kole, se mnohé změnilo. Ty doby ale nejsou tak daleko, takže místní řidiči často ve svých mercedesech, volvech, audinách a toytách jezdí, jako kdyby pořád řídili jen kolo. Znovu se to ukazuje, když se po rozloučení s oběma spolupachateli powerpointové prezentace o Sin-ťiangu loučím a opatrně spěchám popolední špičkou domů. Moje tričko i kraťasy jsou z nočního trhu, moje nominálně tchajwanská motorka je vyrobená v Číně a navíc už je na ní vidět, že je z třetí nebo čtvrté ruky, a tak málem končím pod koly stříbrného audi. Blikalo, jako že bude odbočovat, ale ve skutečnosti si to mastilo pořád rovně. Na Tchajwanu běžná věc, měl jsem s tím počítat. Řidič audi na mě ještě zatroubí jako na blbečka, který má přece uhnout, když jede něco většího a důležitějšího.

Nehod se smrtelnými následky je na Tchajwanu dvakrát víc než u nás. Pořád mi vrtá hlavou, jak to, že jenom tak málo. Vzhledem k obecně nižším rychlostem se tu zřejmě vždycky jenom přizabijou.

Autentické stříbrné audi mizí na nájezdu dálnice, kam mají všechny motorky a skútry vjezd zakázán. Bohatý muž za volantem nejspíš spěchá do dáli za nějakými dalšími autentickými zážitky. Ale i já vlastně spěchám: musím ještě dodělat tu prezentaci, dopsat tenhle článek, stihnout dalších šest termínů na čtyř až dvacetistránkové elaboráty - a za týden hurá domů!

Ano, už za týden budu i já na cestě do Evropy za autentickými zážitky, řidší dopravou na silnicích a méně spalujícím létem. Pravděpodobně nevynechám ani výstavu abstraktního umění. Jenom si ještě musím promyslet, zda někoho s autentickou láskou obdaruju falešnými diamantovými hodinkami z tchajwanského nočního trhu.