Není dne, týdne v těch téměř třiadvaceti letech, abychom prostřednictvím médií nebyli informováni o různých kauzách i jejich postupnému „zametání pod koberec“. Jen maně, z celé škály připomínám Mosteckou uhelnou společnost, kdy bylo zmařeno i připojení se k trestnému řízení ve Švýcarsku — 12 mld. Kč, IPB „dluhopisy“ — nepodáno odvolání proti rozsudku, podezření, že byl realizován vládní zájem zastavit trestní stíhání manažerů Nomury — za 6 mld. Kč. Korupce při pronájmu stihaček Gripen za 20 mld. Kč — odloženo, prodej akcií Český olej společnosti Setuza — odloženo, mínus 4 mld. Kč a mohu pokračovat dál — až třeba k současné krabici MUDr. Ráatha s údajným úplatkem 7 mil. korun…

Miliony, miliardy „ zakotvené“ kdesi na kontech v zahraničí, s použitím pro další účely. A zatím co média přinášejí další a další takovéto informace — neb čtenář, posluchač, divák si to žádá — pak vláda ve skrytu těchto kauz připravuje novinky v  některých životně důležitých zákonech, které si s předchozími kauzami - ve svém důsledku - nemusejí nijak zadat.

Budu konkrétní. Jedná se například o úrazové pojištění zaměstnanců, které má dle plánů vlády přejít do komerční sféry. Ne jen, že v tomto záměru nevidím klady já co by opoziční poslankyně, ale obdobně i zaměstnavatelé a zaměstnanci. Přitom odborná diskuse při zvážení všech kladů i záporů se přiklání pro řešení jednou institucí, která by se úrazovým pojištěním zabývala a co hlavně — byla by garantovaná státem. Vláda však přirovnává úrazové pojištění zaměstnanců k povinnému ručení u aut, což je  podle odborníků i mne poněkud „přitažené za vlasy“. Už i proto, že systém výběru povinného ručení komerčními pojišťovnami má ve výsledku své slabiny. Proč po našich silnicích jezdí nepojištěná auta? Jak budou komerční pojišťovny řešit nárok na plnění pro zaměstnance firmy, která úrazové pojištění nezaplatí?

Přitom vláda, aniž by čekala na výsledek příslušné analýzy, zadané usnesením 180 z 21. března 2012 týkající se problematiky odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání a návrhy na budoucí řešení — s termínem do 21. září 2012 — předkládá už nyní(!) návrh na zrušení stávajícího platného zákona, který ale zatím nenabyl účinnosti. Podle usnesení 343 z 16. května 2012 chce totiž zákon 266/2006 Sb. zrušit, aniž by předložila návrh zákona nového. To je však navíc podmíněné změnami nejen v zákoníku práce. Tento zákon, jak víme, procházel před nedávnem řadou změn. Obávám se tedy, že pokud bude vládní koalice přijímat v dalších měsících novou zákonnou úpravu úrazového pojištění, bude to vyžadovat opět změny v zákoníku práce a v dalších zákonech.

Když sleduji tyto záměry, které vedou k  převedení úrazového pojištění do soukromých rukou, doporučovala bych nikoli zrušení zákona 266/2006 sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, ale odložení jeho účinnosti až na rok 2014 nebo 2015. Získali bychom tak čas a možnost vyhodnotit zadání již zmíněné analýzy. Především je třeba si uvědomit, což vláda zřejmě záměrně nečiní, že nový systém úrazového pojištění zaměstnanců by měl oproti stávajícímu stavu přinést očekávanou změnu k lepšímu. Tím myslím například, že by měl zabezpečit efektivní výběr pojistného. Uplatňovat motivující nástroje — bonus/malus, zajistit výraznou podporu prevence a zavést systémové řešení komplexní rehabilitace poškození zdraví z práce, směřující k návratu postižených osob zpět na trh práce.

Co však zdůrazňuji — celý systém by měl být transparentní, přehledný, který by nezakládal důvod k možným spekulacím a korupci. V případě převedení úrazového pojištění do soukromých rukou přestávají nejen zaměstnavatelé, ale i  zaměstnanci, jichž se pojištění bezprostředně dotýká, mít možnost jej jakkoliv ovlivnit, o kontrole nemluvě. Především však stát by zde ztratil svůj vliv a kontrolu nad touto důležitou oblastí. Přitom se nejedná jen o náhradu škody zaměstnancům, ale současně o náklady, kterými pracovní úrazy a nemoci z povolání zatěžují výrazným způsobem celý zdravotní i sociální systém. A tyto ztráty zatím, bohužel, nikdo nevyčíslil.

Je proto nanejvýš žádoucí připravit návrh právní úpravy, která by měla mít uvedené parametry, jinak hrozí, že se stávající stav nejen nezlepší, ale naopak se zakonzervuje se všemi sociálně ekonomickými důsledky. Podle mého názoru by úrazové pojištění a další obdobné zákony měly platit v delším časovém horizontu. Měly by vzniknout na konsensu, dohodě, aby se neměnily každé čtyři roky. Tudíž, aby všechny zainteresované strany — zaměstnavatelé i zaměstnanci - měli určité jistoty, s čím mohou dlouhodobě počítat. A stát by měl mít v tomto procesu svoji nezastupitelnou roli.

Závažnost této problematiky mně vedla v minulých dnech k pořádání „kulatého stolu“ za účasti odborníků z odvětví BOZP, pojišťovnictví, zaměstnavatelů i  odborů. Zaměstnavatelům především vadí, že nejsou i přes různé přísliby stanoveny hlavní principy, jak by se úrazové pojištění vybíralo. Jak budou řešeny malusy i bonusy, jakým způsobem by měl být zaměstnavatel ohodnocen v případě, že jeho prevence BOZP byla taková, že by měl minimum úrazů. Také nevědí, jak se  pojišťovny budou vůči nim chovat, vystupovat. Budou mít každá jinou strategii, jako u povinného ručení vozidel? Co budou zaměstnavatelům nabízet? Jaké bude jejich plnění vůči zaměstnancům? Zaznělo také, jestli zpracovatelé záměru, návrhu zákona předpokládají a vědí, jak se budou řešit i minulé nároky? Otázek mnoho, odpovědí podstatně méně… Možná odpoví záměr nového zákona, který by měl být na počátku června předán do vnějšího připomínkového řízení.

Účastníci kulatého stolu se shodli také v tom, jaké systémové prvky by měla nová právní úprava obsahovat. Zaznělo, že by to vše mělo fungovat prostřednictvím jedné specializované úrazové pojišťovny na neziskovém principu. Naopak představitelé ministerstva financí a ministerstva práce a sociálních věcí (tedy představitelé státní správy a vládní politiky) se přiklánějí ke komerčnímu systému, bez dalších zohlednění — zda a pro koho bude tento systém ekonomicky výhodný a zda přispěje k celkovému zlepšení v  oblasti bezpečnosti a  ochrany zdraví při práci. Názory rozdílné. Další „ kulaté stoly“ , které připravujeme za účasti odborníků, by  měly nacházet cestu k požadovanému  řešení. Času však příliš nezbývá. Ve „hře“ jsou totiž aktiva jak zde uplatnit, za účasti státu, už „osvědčené“ tržní mechanismy.