Část lidstva, které má dosud iniciativu, prodělalo v dohlédnutelné historické minulosti zřetelný vývoj. Nebyly to jen technické změny, i když ty bychom neměli přehlédnout. Konkrétně v Evropě byla velká část obyvatelstva zbavena lidských práv a svobod, a to i v prostředí takřečené aténské demokracie. To bylo nahrazeno poddanstvím, případně nevolnictvím. V 18. a 19. století i tato nerovnoprávnost padla a z obyvatel se stávali svobodní, rovnoprávní občané. V téže době se začíná humanizovat vězeňství, ve vyšetřování se ustupuje od útrpného práva, předpokládá se nevina obžalovaného a vinu mu musí stát dokázat. Postupně přestávají být psychiatričtí pacienti svého druhu vězni a je jim věnována péče s největšími možnými ohledy na jejich zájmy. Ještě o něco později se uznává jako žádoucí usnadnit život tělesně postiženým a upravují se vstupy do budov a nástup do dopravních prostředků. Leváci přestávají být přeučováni a šetří se tak jejich mozek. Těchto pár náhodně připomenutých změn se po právu může označit jako pokrok.

Jistěže výrazu pokrok nebo progres může být použito neutrálně. Nějaký diktátorský režim může slavit pokroky v metodách kontroly obyvatelstva nebo může v organismu člověka nějaký degenerativní proces být označen jako progresivní. Když se naivně a drze mluví o pokroku ve smyslu uvedených dějinných změn a pokroku se připisuje příznivé hodnocení, máme na mysli pokračující humanizaci. Jde o zlidšťování lidské situace. Máme na mysli větší prostor pro člověka a jeho projev, řečeno s Albertem Schweitzerem, o uplatňování etiky úcty k životu.

Od zániku poddanství se pozvolna na všechny občany aplikovala svoboda vyznání, svoboda slova, svoboda sdružování a spolčování, právo na spravedlivý proces s presumpcí neviny, právo na obhajobu před nezávislým nestranným soudem. Rozšiřuje se volební právo. Nejprve volí jen muži, kteří zaplatili určitou výši daní, pak se volební právo přesunulo z oblasti spravedlnosti směnné (ty státu něco poskytneš a tím sis koupil právo o něm spolurozhodovat) do oblasti spravedlnosti distributivní a volit mohou napřed všichni muži bez ohledu na bohatství, pak (v některých evropských demokraciích až v sedmdesátých letech minulého století) i všechny ženy, nejprve lidé od 21. roku věku, později většinou od 18 let.

Občanská práva byla pro některé společenské vrstvy deklarována, ale kdo na to neměl, se nedomohl spravedlnosti v soudních sporech a jeho pozice v trestněprávním řízení byla s přiděleným bezplatným advokátem obvykle také slabá. Svobodného cestování sotva mohl využít někdo, kdo byl celoročně spoután prací, bez které by zemřel on i členové jeho rodiny. Svobodně se mohl o politických otázkách vyjadřovat každý, ale oslovit veřejnost mohl jen ten, kdo měl v rukou média. Svobodně o svém šéfovi v podniku se nemůže vyjádřit nikdo. Proto byl po občanském pokroku potřebný pokrok sociální.

Smluvní rovnoprávnost mezi zaměstnavatelem, který si mohl mezi zájemci o práci odkázanými na tento příjem vybírat, a práci hledajícím jednotlivcem byla vylhaná. Pozice zaměstnanců bylo nutno posílit a jen tak se dalo mluvit o svobodném a rovnoprávném smluvním vztahu. Tak se zformovala odborová práva. Česká Listina základních práv a svobod deklaruje vedle odborových práv (čl. 27) další sociální práva občanů, např. právo na práci a na hmotné zabezpečení od státu, pokud člověk toto právo nemůže vykonávat (čl. 26). Ústavním právem občana je rovněž právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky (čl. 28). Článek 31 Listiny deklaruje pro občany právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění. V některých zemích šel pokrok dál. Občanské svobody a lidská práva jsou zajištěna sociální ochranou občanů v tom smyslu, že stát je v ústavě definován jako sociální (např. Francie a Německo). Pokusy destruovat sociální stát by tam byly protiústavní. Pravděpodobně by byly pokládány za projev extremismu.

Takto po staletí pozvolna postupující pokrok není samozřejmý. Známe-li dějiny, víme o zpomalení pokroku a jeho zastavení, dokonce o návratech před dosažený stav. U nás např. Rudolfův Majestát (1609) zaručoval v jistých mezích svobodu vyznání, jeho pozdější nástupce Ferdinand II. mezi léty 1620 až 1627, zejména oktrojovaným Obnoveným zřízením zemským tuto svobodu zrušil. Je však také nutno připomenout, že tato svoboda se postupně vrátila počínaje tolerančními patenty Josefa II. pro Čechy (1780) a pro Moravu (1781), a pak protestantským patentem (1861) a ústavními změnami až po Prosincovou ústavu (1867). V některých částech světa (např. v USA) tolerovaly a podporovaly státy staletí po jeho oficiálním zrušení znovu otroctví. Ale ani tento návrat nebyl trvalý. Po porážce rasistického Jihu v občanské válce (1861 — 1865) a v následujícím století otroctví a jeho poslední pozůstatky zanikají. Ve 20. století některé diktátorské režimy znovu zavedly nebo posílily cenzuru, umožnily nucené práce, přikázaný pobyt, mučení vězňů nebo nedobrovolně podstupované lékařské pokusy na lidech. Docházelo zotročování etnik nebo jejich hromadnému vyhánění z vlasti. I zde můžeme vyslovit relativní uspokojení, že prakticky v celé Evropě a Americe byly tyto režimy poraženy. Občanský i sociální pokrok, který podporovala I. československá republika, byl na půl století zpomalen nebo zastaven. Občanská práva byla po změně režimu na přelomu let 1989 a 1990 obnovena. Listina deklaruje i práva sociální. Zdá se, že se pokrok vrátil do svých kolejí.

Po ne tak úspěšných dřívějších pokusech dochází v květnu 2010 k tichému převratu. Vítězná politická strana nedokáže získat spojence a vlády se zmocňuje panská koalice. Ústavní práva, zejména ta, která jsou uvedena v Hlavě čtvrté (čl. 26 — 35) Listiny základních práv a svobod, nejméně v jednom případě dokonce s požehnáním Ústavního soudu, jsou postupně suspendována. Zdá se, že pokrok se znovu zastavil. Ve veřejnosti se rozlilo rozčarování. Místo bojovnosti typické pro minulou, totiž listopadovou generaci přichází apatie a strach. Jednotlivci se, každý sám za sebe a proti všem zajišťuje na špatné časy. Vzdělanci, včetně historiků, připomínají nápadné podobnosti nového systému II. republice z let 1938 a 1939, padesátým letům a době normalizace v sedmdesátých a značné části osmdesátých let minulého století. Sotva komu uniká šeď překrytá jen kolosální reklamní lží úspěšně konkurující lži propagačních hesel minulého režimu, jimž nikdo nevěřil. Je tu zase všude špína a nepořádek, obce nejsou schopny plně zajistit své povinnosti v tomto směru. Množí se chátrající domy, na jejich opravu majitelé nemají, skleněná a kovová monstra se střídají s ruinami. Permanentně kolabuje městská doprava, zhoršená kvalita je kompenzována raketovým růstem cen jízdného. Kontrola občanů na každém kroku všudypřítomnými kamerovými systémy provozovanými státními institucemi, obcemi, bezpečnostními agenturami a jinými firmami likviduje právo na soukromí. Fiktivní svoboda je prodávána za nedosažitelné bezpečí (život je totiž sám o sobě nebezpečný). Propukají vlny rasistického násilí. Hroutí se veřejná sociální prevence a sociální politika. Životní prostředí se na začátku devadesátých let na chvíli zlepšilo, abychom se znovu v některých regionech dusili nedýchatelným vzduchem a pili kontaminovanou vodu.

Pohled na krátký dějinný úsek nás zbavuje naděje, ale podrobnější znalost dějin ukazuje možnost pokroku. Jistě ne nutnost. Nelze dnes očekávat, že všichni akceptují, že se idea hegelovsky vrací z přírodního jinobytí k sobě v absolutním vědomí a v dokonalém státě. Sotva obhájíme, že za nitky historických událostí tahají odkudsi shora bytosti či jedna taková bytost, která má s námi pro nás příznivý plán. Nepřesvědčuje nás historická nutnost pokroku, např. sociální revoluce jen na základě splněných ekonomických předpokladů. Není-li však pokrok nutný, může-li se v jednotlivých případech zpožďovat a jít po divných oklikách, je přece jen možný. Historicky v mnohasetleté perspektivě pokrok převládal nad konzervativní společenskou stagnací či dokonce sociální retardací. Nastane znovu a prosadí se za jedné nikoli postačující, ale nutné podmínky, že si aktéři dějinného pohybu, totiž my, nenecháme namluvit, že pohrdání lidskou důstojností, represe a nerovnost jsou nutné a že náprava není možná.