Ve stupavské synagoze budou tuto sobotu představovat kandidáty na nejdůležitější literární slovenskou literární cenu Anasoft Litera, stejnojmenný festival konečně probíhá už celý týden. Budu tam. Začátek je v 19.00 a docela se těším, protože to slibuje unikátní zážitek. Rozumějte, potkám se s předními slovenským prozaiky, těmi nejlepšími a budu s nimi v synagoze, která je prý nádherná, úplně sám. Možná kromě nich tam bude ještě pár studentek slovakistiky, což mi nijak nepřekáží. Ve stejném čase totiž poběží z Helsinek přímý přenos semifinálového hokejového utkání Slovensko — Česko.

Přestože budu fakticky jen pár desítek kilometrů od domu, můj operátor mi naúčtuje pořádnou pálku za roaming, když budu mezi jednotlivými autroskými čteními sledovat výsledek utkání. Ať to dopadne jakkoliv, budu jako jediný zástupce české populace příjmat kondolence nebo gratulace od předních zástupců slovenské kultury. A tak přemýšlím, jestli je pro mne lepší, aby naši vyhráli, anebo prohráli. Jedno je jisté, když Slováci prohrají, dočkám se poplácání po rameni a několika stisků ruky, ale nadějný večírek se rozplyne a budu se dívat do smutných tváří sympatických lidí, kterým je hokej vlastně fuk, ale svému týmu to pochopitelně přáli. Když prohrajeme, tak se z milých a skromných spisovatelů a spisovatelek (to především) stanou pro jednu noc nesnesitelná monstra, která se sice trošku stydí zpívat oslavné písničky na hokejové mužstvo, ale jistě se neubrání ironickým poznámkam typu: tak tentokrát vám tom nevyšlo. Budou to pochopitelně myslet přátelsky a bude to i vtipné, jsou to konečně spisovatelé, ale jelikož tam za nás budu sám, ve výsledku se to stane nesnesitelným.

Mohl bych do Stupavy nejet, ale to mi příjde škoda, a tak přemýšlím, jestli z toho šlágru mistrovství mezi někdejšími federálními partnery, je jeden, který si titul zaslouží víc, než ten druhý, abych měl pro následnou besedu, která je po každém autorském čtení, i argumenty v záloze.

Objektivně vzato si Slováci postup do finále zaslouží víc, mistry světa byli jen jednou a i do „áčka“ se museli trošku nefér prodírat po rozdělení republiky. A taky měli Mečiara a my jenom Klause, na kterého nadáváme kudy chodíme, ale on prezidentova syna nevozil v kufru auta přes hranice, možná proto, že tenkrát jsme měli prezidenta, který měl snad všechno jen ne syna. Ale svět není jen minulost, je třeba se podívat současnosti do očí. My máme Rampulu, ale Harabin je horší. Sobotka není Fico, je nepochybně nudnější, ale zase Fico bude odteď hodnější, protože dobrá pověst je to jediné co nemá a jediné co si nemůže sám odhlasovat. Sobotka naproti tomu má Haška a to je pro něj horší, i když si Sobotka Haška neodhlasoval ani to nikomu nedoporučoval, což mu vyčetl Škromach, ale takových mají na Slovensku taky hodně, i když po pádu HZDS a SNS čím dál míň. Pravice na Slovensku, i když náš prezident o její autentičnosti vždy pochyboval, pomaličku končí, u nás je momentálně u moci, ale nemá v budoucnosti žádné voliče, takže taky spíš plichta. V Bratislavě chovají Gorilu, u nás nosíme milióny v krabicích od vína, ale kdo ví co je horší?

Z hokejového hlediska nastoupila obě mužstva do turnaje v tak slabé kondici, že se dalo tušit, že se připletou k nějakému úspěchu, protože budou muset zabojovat srdcem, jak se v tomto případě, když chybí výkonost, říká. A srdíčko pochopitelně vyhrává, s tím nepočítala mužstva Kanady ani Švédska. Náš hokejový manšaft trenuje veřejností prozatím nemilovaný Alois Hadamczik, český hokejový trenér a podnikatel moravské národnosti, jak o rodákovi z Kravař píše Wikipedie. Konkurenční celek řídí Vladimír Vůjtek, někdejší hokejista, který se dnes věnuje trenérské profesi, jak píše slovenská Wikipedie, ovšem narozen v Klimkovicích, takže taky Čech možná i moravské národnosti.

Anasoft Litera představí v jedné z nejstarších synagog na Slovensku desítku nejlepších prozaiků, budou jistě číst tiše, aby nerušili fanoušky v okolních domech a hospodách, ideálně jen v komerčních přestávkách. O slovenské a české literatuře ve světě skoro nikdo nic neví, výsledků na mezinárodních kolbištích takřka nedosahuje. Ale co není může být, třeba se jednou dočkáme dnů, kdy budou literáty sledovat davy na náměstích a křičet: Kdo nečte, není Čech a hokejisté budou smutně sedět v zastrčené garáži a při čekání, než jim ztvrdne led, na který zase dostali o něco méně dotací, než vloni, budou pokukovat do mobilů a kontrolovat, jestli letos o Nobelovku budou hrát Češi nebo Slováci.