Konečně víme, co vězí za politickými zvraty uplynulých týdnů. Když se při jednání Poslanecké sněmovny o obnovené důvěře Nečasově vládě vicepremiérka Karolina Peake loučila s Věcmi veřejnými, řekla: „Je mi líto, že jsme se v poslední době na tom, co je štěstí a jakými metodami se získává, neshodli.“

Kdepak o program, principy a hodnoty! Jde o obyčejné lidské štěstí! Vláda se otřásla proto, že paní Peake přestala být šťastná. Potom se dá pochopit, že zapomněla i na etický kodex Věcí veřejných, jenž sama sepsala. Stojí v něm, že „zástupce občanů nesmí v průběhu své funkce změnit politickou stranu, za kterou byl zvolen,“ a to pod sankcí ztráty mandátu. Až bude opět Karolina Peake kázat o etice, vyroste jí nos delší, než měl Pinocchio.

Štěstí ministerského předsedy Petra Nečase se zase odvíjí od štěstí a spokojenosti nikoli voličů, nýbrž ratingových agentur, finančních trhů a institucí, v nichž nerozhoduje politika (kterou se přitom on sám živí).

Ocitujme premiéra doslova: „Chci zdůraznit, že vládní rozpočtová politika má důvěru finančních trhů a tam, kde nerozhodují politiky a politikaření, to znamená především u renomovaných mezinárodních institucí, má tato vláda ve své rozpočtové politice kredit, má důvěru a má pozitivní hodnocení. Někdo může namítnout, a již dopředu čtu námitky a komentáře především v levicovém tisku nebo u levicových novinářů a levicových politiků, proč se pořád mluví o názoru finančních trhů a mezinárodních institucí. Já bych tady odpověděl slovy Járy Cimrmana: nemusí se nám to líbit, nemusíme s tím souhlasit, ale to je tak asi všechno, co s tím můžeme dělat. Jejich chování, jejich myšlení má zásadní vliv na ekonomickou kondici jednotlivých států, ať se nám to líbí, nebo ne. Chci také připomenout, že za posledních osmnáct měsíců tři největší ratingové agentury v sedmdesáti případech u členských zemí Evropské unie snížily rating. Jenom v deseti případech rating zvýšily a jenom ve dvou případech, což je Česká republika a Estonsko, zvýšily rating o dva stupně. To je další nezávislý posudek, chcete-li, nezávislá známka, nezávislé hodnocení práce této koalice a této vlády.“

Endorfiny, látky, které zaplavují mozek při pocitu štěstí, Petra Nečase nejspíš dočasně zbavily i soudnosti — to když za projev mdlé inteligence označil sociálně motivované protesty v naší úspěšné a prosperující zemi. „Sociálně demonstrovat v zemi s pátou nejnižší nezaměstnaností v Evropské unii a s nejnižší mírou chudoby v Evropské unii opravdu nedává žádný logický smysl - vyjma politiky, “ pronesl dále od sněmovního řečniště český premiér.

A v celém rozradostnění Nečas připojil i definici přeběhlíka: je to člověk, „který přejde od koalice k opozici, anebo z opozice ke koalici“. O opuštění partaje, jež jej vynesla do Sněmovny, ani slovo. Takový faul se přece ve státě, kde prezident schvaluje „přecházení na červenou“ či hru rukou za zády rozhodčího, nepočítá.

Co se hledání štěstí týká, nezná Nečas bratra. Druhotné pak je, vládnou-li tři strany, dvě strany a jeden sněmovní klub, dvě strany a jedna „platforma“, dvě strany a deset „podepsaných“ poslanců nebo dvě strany a třináct nikde „nepodepsaných“ volných radikálů…

Jindy výřeční a morálně pevní koaliční partneři z TOP 09 po štěstí dvojice Nečas-Peake nechtěli šlapat, proto — až na pár stručných glos - seděli při klíčové parlamentní schůzi jako zařezaní. Případně jim došlo, že dlouhé přednášky o potřebě protikorupčního a rozpočtově odpovědného vládnutí by byly k smíchu. Role klauna, který připomněl, jak všechny úžasné záměry původní koalice ODS, TOP 09 a VV dojdou naplnění v upravené sestavě, tak zůstala Petru Nečasovi. Kde bude nahánět hlasy pro vyrovnání s církvemi, změny v daních či důchodech, už ale neprozradil.

Víc překvapuje, že jazyk za zuby též držel oficiální lídr opozičních veverek Radek John. A jejich alfa samec Vít Bárta se dojímal vlastním vystoupením, schován za smuteční kyticí. Byli jsme svědky desetihodinového spektáklu napěchovaného city a emocemi, na věcné argumenty příliš prostoru nezbylo. Existuje ale pak důvod, aby dvousetčlenná Sněmovna byla váženějším sborem než statisícový dav nervózních občanů na Václaváku?

Kdo by Petru Nečasovi a Karolině Peake jejich nákladné štěstí nepřál. Proč je však máme, k sakru, platit my všichni z našich peněženek?