„Nezávislost Ústavního soudu je hodnota, s níž se nehazarduje,“ prohlásil ministr financí a zrušil výsledky kontroly, která na Ústavním soudu probíhala v souladu se zákonem celý loňský podzim. Důvody, které ve svém vyjádření k celé věci ministr uvádí, jsou čistě politické. Zmiňuje, že výsledkem kontroly by bylo penále ze strany příslušného finančního úřadu, které by mohlo být vykládáno jako účelový nátlak na Ústavní soud.

Celý případ je dokonalým příkladem jak převažování politiky nad zákonem, a tedy i právním státem, ale také zaměňování nezávislosti v rozhodování za nezávislost na právu. Je krajně nešťastné, jestliže předseda Ústavního soudu vyslovuje námitky, zda kontrola hospodaření nemůže ohrozit nezávislost jeho rozhodovací činnosti. Který jiný orgán by měl mít tolik zdravého sebevědomí, že by byl schopen odolat tlaku, než orgán ochrany ústavnosti? Jestliže by jej v nezávislém rozhodování mohla ovlivnit rutinní kontrola hospodaření, nabízí se otázka, nakolik by obstál ve vypjatější situaci, kdy by byla v sázce ústavnost ohrožená něčím víc, než skupinou kontrolorů procházejících jeho účty?

Má tedy Ústavní soud stát ve věci pochybností o hospodárném využívání pohonných hmot, vykazování jízd a aplikaci zákona o veřejných zakázkách nade vším? I nad zákonem? Je i v této věci vázán pouze ústavním pořádkem? Pokud ano, potom jsme svědky vyvazování se této instituce z obecného právního rámce a vytvoření kategorie rovných a rovnějších. A je na místě ptát se s Juvenaliem: „Kdo ohlídá hlídače?“

Otázkou je, proč ministr financí nestavěl hodnotu nezávislosti nad výsledky kontroly také v případě Nejvyššího soudu. Tam bylo v případě administrativního pochybení třeba vyhraného soudního sporu a změny ministra.

Přitom s jistou mírou zjednodušení lze říci, že čím nižší instance, tím větší důraz na nezávislost rozhodování by měl být. Zákonnost totiž má být prosazována co nejblíže případu, o který běží. V ideálním případě by nemělo dojít ani k odvolání. Každopádně nezávislé rozhodování Nejvyššího soudu je jedním z předpokladů toho, že případ nedoputuje k soudu ústavnímu.

A tady je možná zakopaný pes. Pro ministra financí, respektive vládu, jejímž je členem, je v celé řadě aktuálních případů onou první — a jedinou! — instancí právě Ústavní soud. Před Ústavním soudem nyní leží několik návrhů na zrušení zákonů. Zákonů tzv. reformních, některé jsou přímo vlajkovými loděmi současné vlády.

Z tohoto hlediska je rozhodnutí ministra možné chápat jako účelový pokus naklonit si Ústavní soud, nebo si jej alespoň zbytečně nepohněvat. Takové jednání je sice právně obtížně akceptovatelné, protože až nápadně připomíná pokus o korupci, ale je přinejmenším lidsky srozumitelné.

Je ale otázkou, zda si Ústavní soud přeje být předmětem takových úvah. A zda nezávislost rozhodování skutečně spočívá v nedotknutelnosti a vyčlenění z pořadu práva. Je však možné, že se takový postup se zásadami právního státu, jichž je Ústavní soud mimo jiné strážcem, snáší. V takovém případě by ale bylo vhodnější, kdyby se jednalo o závěr obsažený v nálezu či usnesení, nikoliv v korespondenci nebo telefonickém hovoru.

Pokud nám však Ústavní soud chce naznačit, že je či může být předmětem šikanózních kontrol, potom to je způsob nešťastný a měl by být zvolen jiný.

Ať tak, nebo tak, jedná se o v mnoha směrech krajně problematický, ale zároveň mimořádně poučný případ.