Všichni víme, že hrací automaty a herny tvoří neodmyslitelný kolorit každého českého města. Benevolentní přístup státu k hrám o peníze zosobňuje ducha postkomunistického kapitalismu devadesátých let, jež jak se zdá v naší zemi nikdy neskončil.

Zbohatnutí nikoliv poctivou prací, ale obehráním důvěřivých spoluobčanů, to je princip hazardních her. Konzervativci, kteří věří ve svobodné podnikání, tvrdou práci a oběti pro budoucí generace, proto obvykle nebývají jeho příznivci. Ne tak v naší zemi. Zakladatel patentně konzervativní strany Miroslav Kalousek jakožto ministr financí nese politickou odpovědnost za nebývalý a nelegální rozkvět nové generace hracích automatů v posledních letech. Příspěvek prezidenta Václava Klause, spojovaného s utrakonzervativními kruhy, pro něž jsou sázky nepochybně smrtelným hříchem, k regulaci hazardu spočíval ve vetování zákona, usilujícího o omezení rozkvětu tohoto fenoménu (z dílny poslanců ČSSD a KSČM), a to shodou okolností bezprostředně po volbách, takže sněmovna nemohla jeho veto přehlasovat a návrh spadl pod stůl. O vztazích dnes již v podstatě zapomenutého bývalého ministra financí Vlastimila Tlustého s holdingem Synot nemá ani smysl se rozepisovat.

Tolerantní přístup k hazardu ovšem není omezen jen na politiky, přenáší se i do nižších pater české společnosti. Není téměř debaty na toto téma, která by se obešla bez hlasu volajícího „zákazy nic nevyřeší, hazard je problémem poptávky“, což má být ultimátní ekonomický argument, jehož nositel bývá pak obvykle nepříliš jemně tázán, zda tedy podporuje legalizaci nájemných vražd, po nichž se jistě rovněž vyskytuje poptávka.

Hloupé argumenty stranou, je třeba uznat, že každý, kdo navrhuje něco zakázat, by měl být schopen k tomu předložit přesvědčivé důvody.