Minulý týden jeden bývalý americký diplomat svědčil přes videokonferenční hovor u argentinského soudu, který se zabývá kauzami krádežemi novorozenců argentinských disidentů v době vojenské diktatury (1976-83) a tzv. špinavou válku (guerra sucia). Elliot Abrams přiznal, že Bílý dům věděl o této rozšířené praxi a snažil se dojednat s tehdejším Argentinským velvyslancem Luciem Albertem Garcíou del Solar, aby tyto neprávem odebrané děti byly navráceny prostřednictvím katolické církve. Argentinská junta tento návrh odmítla s tím, že by z těchto potomků komunistických „potvor“ vyrostla nová generace revolucionářů.

Mercedes Beatriz Landa teprve nedávno zjistila, že vyrůstala u adoptivních rodičů a její otec ji ve skutečnosti ukradl od mladé levicové matky Marthy Gertrudis Hlaczik. V posledních letech bojuje spolu s občanským hnutím Avuelas de la Plaza de Mayo (Babičky z Květnového náměstí) a Madres de la Plaza del Mayo (Matky z Květnového náměstí) za odsouzení dalších lidí, kteří se na tomto teroru podíleli. Jí samotné se podařilo vyhrát soud, který poslal jejího adoptivního otce na osm let do vězení.

Její případ pomohl otevřít další podobné kauzy. Jen v únoru jich začíná dalších dvanáct. Bude se také mimo jiné řešit znásilnění, mučení a vraždy mladých lidí, kteří byli považováni za levicově orientované. Odhaduje se zmizení třiceti tisíc občanů a pětiset novorozenců mezi lety 1976-79. Mezi obviněnými nejsou jen vojenští hodnostáři, ale také lékaři a policisté.

V prosinci roku 2010 byl už odsouzen na doživotí za zavraždění 31 politických vězňů a za další zločiny proti lidskosti nejvýznamnější president diktatury - generál Jorge Rafael Videla, který otevřeně prohlásil, v roce 1975, že ať je zabito tolik lidí, kolik je nutné k tomu, aby se Argentina očistila od komunistů. Generál Videla byl na doživotí odsouzen už v roce 1985 v procesu s vojenskou juntou, dostal se ale na svobodu v roce 1990 díky milosti tehdejšího prezidenta Carlose Menema.

Mezi odsouzenými je i někdejší kapitán argentinského námořnictva Alfred Astiz, přezdívaný „blonďatý anděl smrti“, který se zodpovídal za únos a vraždu dvou francouzských jeptišek, novináře a tří zakladatelů organizace hájící lidská práva. Dohromady dvanácti bývalým představitelům argentinské diktatury uložil soud doživotní tresty za unášení, mučení a zabíjení levicových disidentů.

Po vítězství Fidela Castra na Kubě se snažil Washington ovlivnit celý latinsko-americký kontinent proti komunismu. Podobně jako v některých arabských zemích, kde Amerika raději podporovala diktátorské režimy v jejich boji proti muslimským extremistům, u nás sponzorovala vojenské puče v „šachových hrách“ v rámci Studené válce. Diky tomu jsem vyrostl ve vojenské diktatuře (1964-1985), stejně jako mí sousedé v Argentině, v Uruguayi (1973-1985), v Bolívii (1964-1982), v Paraguayi (1949-1989), v Chile (1973-1990), v Peru (1968-1980) — pokud mluvíme jen o Jižní Americe.

Většina těchto zemí nakonec musela vyměnit návrat k demokracii za amnestii zločinů spáchaných během diktatury. Argentina však našla odvahu k anulaci této amnestie v roce 2007, kdy byla prohlášena za protiústavní. Díky tomu jsme se také dozvěděli, že kolem čtyř tisíc lidí bylo vyhozeno z vojenských letadel a vrtulníků do Atlantického oceánu. Bývalý námořník Adolfo Scilingo dodal, že tito lidé před svou krutou smrtí ještě museli tančit...

Zároveň se v Brazílii, kde prezidentka Dilma Rousseff byla sama mučena v rukou policie během diktatury, uvažuje nikoli o zrušení amnestie - mimo jiné, protože armáda má tradičně velmi silné postavení v brazilské kultuře, ale o takzvané komisi pravdy, podle vzoru postapartheidistické Jižní Afriky.

Je ale pozoruhodné, že právě teď je prezidentka Dilma na oficiální návštěvě Kuby a mlčí o věznění disidentů na Castrově ostrově. Je zajímavé, že i zde v Deníku Referendum pravděpodobně většina lidí četla ty první odstavce týkající se porušení lidských práv ze strany ultrapravicového režimu v Argentině s pocitem hrůzy, ale jako Washington v souvislosti s Arabským světem raději ignorují diktátorský režim Castrova klanu jen proto, že jakoby naším jménem ukazují prostředníček strýčkovi Samovi. Kuba je jen symbol. Je to dogma pro ty, kdo vidí sobecké a imperialistické způsoby americké zahraniční politiky a přejí si, aby existovat David, který se dokáže postavit americkému Goliášovi.

Důležitá otázka je, zda se dá na Kubě aplikovat termín „socialistická“. Je dost těžké spojovat její model s tím, co se píše v knihách Karla Marxe. Je to spíše státní kapitalismus nebo stranický feudalismus v područí rodinného klanu. Kubánský stát je jako Pán, který platí extrémně nízké platy a vyžaduje po svých zaměstnancích aplaus a bezpodmínečnou ideologickou poslušnost. Výrobní prostředky nejsou, jak chtěl Marx, v rukou pracujících a kolem sebe Kubánec vidí jen všeobjímající stát, vlastníka strojů, průmyslu, národní infrastruktury i všech rozhodnutí, která o jejích národu dělají. Život na Kubě je ze všech stran spoután diktaturou, která se snaží udržet lidi ve strachu před mocnými úřady a centrální plánování není schopno zajistit to, co lidé normálně potřebují. Kdyby obhájci kubánského režimu navštěvovali Kubu a pobývali tam „po kubánsku“, nebyli by tak optimističtí.

Předminulý týden zemřel další člověk, který skončil ve vězení jen proto, že si dovoloval kritizovat systém. Blogerka Yoani Sánchez pořád nemůže cestovat do jiných zemí, kde již obdržela několik ocenění za odvahu říci pravdu. Na Kubě jsou lidé donuceni žít v minulosti a levicově myslící lidé na celé planetě (kteří jinak bojují za lidská práva a lepší život všech) přehlížejí, že je jen málo rozdílů mezi Fidelem Castrem nebo jeho bratrem Raúlem a Husním Mubarakem nebo Muammarem Kaddáfím. Dokonce Egypťané se měli lépe, co se týče svobody, než se mají Kubánci, neboť vždy mohli svobodně cestovat. Pokud země potřebuje dát svým občanům souhlas k návštěvě jiných zemí, nebo musí cenzurovat informace a zakazuje opozici, pak to může být pouze proto, že její vláda je špatná. Fidel poslal na smrt mnoho tisíc lidí, jejichž „zločinem“ bylo požadovat politické změny anebo kteří chtěli vydávat zpravodajství a nikoliv jen tisknout propagandu.

Jak jsem už několikrát napsal, pokud to, co Castrův klan a jejich přisluhovači přinesl Kubě je takový pokrok, jak nás přesvědčují salonní levičáci, kteří žijí ve své pohodlné evropské realitě, pak by nemělo být nutné, aby mlátili mladé bloggerky jako Yoani Sánchez. Jakým nebezpečím může být někdo, kdo píše blog, když skoro nikdo na Kubě nemá přístup k internetu? Samotné obtěžování Yoani Sánchez je důkazem, že Castrova vláda je urážlivá, autoritativní, diktátorská a nespravedlivá. Kubánské obyvatelstvo je rukojmím Castra a jeho stárnoucího gangu bývalých revolucionářů, kteří se proměnili v diktátory. Vidím Fidela tak trochu, jako by se rovnal sovětským vojákům, kteří „osvobodili“ Československo od nacismu. Málokdo si tehdy uvědomil, že osvoboditelé budou stejně tak utlačitelští jako předchozí utlačitelé, které vyhnali.

Kuba jako laboratoř pro nebe na zemi prokazatelně selhala. Neustále obviňovat americké embargo z toho, že je Kuba chudá, je čirou propagandou. Pravdou je, že kubánský režim selhal jako systém, v němž lidé nemohou rozhodovat sami za sebe. A každý takový paternalistický stát je nakonec ochromen neschopností svého obyvatelstva vytvářet hodnoty a řídit sama sebe. Je sice pravda, že zatímco „americký kolaborant“ prezident Fulgencio Batista nechal kubánské obyvatelstvo hladovět bez vzdělání a bez zaměstnání, Castro poskytl Kubáncům základní vzdělání, zdravotnictví zdarma a státní zaměstnání. Ale daleko více než Batista vraždil Fidel lidi, kteří se proti němu postavili, věznil svobodomyslné osoby a odsoudil celé obyvatelstvo Kuby k tomu, aby se obešlo bez většiny hmotného komfortu. Pokud je cenou za to, že je celá populace gramotná a zdravotní péče zdarma, zákaz politické opozice, zákaz cestování do zahraničí a zákaz svobodného vyjadřování myšlenek, je tato cena příliš vysoká.

Jeden můj zdroj, který je brazilským diplomatem, mi řekl, že brazilská zpravodajská služba věří, že po prezidentských volbách v USA budou obnoveny ekonomické vztahy mezi Kubou a Amerikou. Dokonce si Brazílie vzala na triko toto zprostředkování. A také bylo rozhodnuto na brazilském ministerstvu zahraničních věcí, že se má Brazílie pokusit stát nejdůležitějším spojencem Kuby a proto bude sponzorovat několik klíčových částí její ekonomiky: do určité míry se říká, že má nahradit roli, kterou v minulosti hrál Sovětský svaz. O to se snažila Venezuela, ale v poslední době se její ekonomika oslabila natolik, že už na to nemá sílu. Ještě k tomu to vypadá, že prezident Hugo Chávez nevyhraje svůj boj s rakovinou.

Díky tomu, že nedávno nahradila Brazílie Británii jako šestá největší ekonomika světa, teď začíná využívat svůj mezinárodní vliv. Prezidentka Dilma Rousseffová přinesla šet set miliónů dolarů na obnovu přístavu Porto de Mariel, který směřuje k Miami a bude sponzorovat vědeckou průzkumnou laboratoř, která hledá efektivnější léčení rakoviny, ještě bude platit zmodernizování stomatologické péče, bude investovat do pokračování lékařského vzdělání a do vývoje zemědělské techniky na Kubě. A také do toho, co je považováno za to nejdůležitější, což je hledání ropy pod mořem v jejich zálivu.

V zemi, která je všeobecně chválena pro své zdravotnictví, se nemocnice rozpadají, pacienti si musejí např. sami kupovat vlastní chirurgický šicí materiál na černém trhu. Veškeré moderní zařízení, které má Kuba a všechny důležité léky jsou k dispozici jen pro zahraniční pacienty a pro místní aparátčíky. Průměrný občan se musí spokojit se zdravotnictvím, které by nebylo přijatelné nikde v civilizovaném světě.

Jen doufejme, že se potom nebudeme dívat na brazilskou prezidentku jako na Ronalda Reagana, který také ignoroval porušování lidských práv a podporoval diktatury. Ostatně jako spousta čtenářů.