Zástupce šéfredaktora Mladé fronty Dnes Michal Musil zveřejnil v úterý 19. ledna na komentářové stránce i na měřítka svého listu tak neskonale hloupý text, že i kdyby běžel příští úterý po Václaváku nahý, páchal by tím menší újmu na své osobní cti.

Jeho opus vyšel pod titulkem Ostuda s táním ledovců v Himaláji: útok na víru. Právě název je tu nejpravdivější částí celku, byť v jiném smyslu, než jak to autor zamýšlel: je to opravdu velká ostuda a přivolal ji na sebe, neboť cítí, že jeho víra v krásný průmyslový svět se otřásá v základech pod útokem nepříjemných skutečností dokládajících soustavně se prohlubující ekologickou krizi. Musil tedy volí cestu antropology popsanou u různých přírodních národů: zavře oči co nejpevněji. Jen Austrálci na rozdíl od Musila toto svoje kouzlení nenazývali pokora.

Musil tu ale nestojí v hanbě sám. Jeho text navazuje na obsáhlý referát, který Mladá fronta Dnes umístila pod palcové titulky Velká ledovcová blamáž jako hlavní zprávu na svou titulní stranu. Zpráva vychází z toho, že nedělní vydání londýnských Timesů  upozornilo na pochybný závěr Mezinárodního panelu pro klimatické změny týkající se rychlosti tání ledovců v Himalájích.

Údaj reprezentativního fóra vědců působícího při OSN vycházel z článku v časopise New Scientist, který jej v roce 1999 získal ze své korespondence s předním indickým glaciologem Syedem Hasnainem, jenž se ledovci v Himalájích zabýval v rámci úctyhodného mezinárodního výzkumu. V emailové korespondenci s redaktorem New Scientist tehdy uvedl, že ledovce v Himalájích mohou zcela zmizet do roku 2035.

Závěr do své studie převzal o několik let později Světový fond na ochranu divočiny a od něj ji převzal Mezinárodní panel klimatologů. Nyní se ukazuje, že údaj nevycházel z žádných důkladnějších poznatků, což je samozřejmě chyba, k níž se nyní doznává i Syed Hasnain sám.

Z bombastické zprávy MF Dnes se tyto okolnosti už nedovíme, zato se tu bez jakýchkoli dalších podkladů a nad rámec původní zprávy otištěné v Timesech propagandisticky spekuluje o tom, že za poznatky klimatologů stojí „zelený“ byznys a jeho snaha vydělávat na výběrovém zveřejňování zvláště nepříznivých informací o vývoji klimatických změn a zveličování jejich pravděpodobných dopadů.

Musil pak začíná komentovat přesně v bodě, kde „zpráva“ MfD přestává spekulovat. Jeho argumentace je tato: jak chce někdo tvrdit, že ví, jaké bude klima za sto let, když ani nedokážeme předvídat počasí na příští týden? Z toho Musil dovozuje, že apely na omezování produkce klimatických plynů jsou založeny na víře nepodložené nespornými fakty: „Jaká fakta to totiž jsou? Tak třeba pocit indického vědce o tání ledovců v Himalájích,“ píše Musil s neskrývaným šovinismem, který by si například právě v Británii absolutně nemohl dovolit. (Napsal by stejně přezíravě o „pocitu amerického vědce“? Nenapsal.)

Musil je ale na druhou stranu dosti obratný, aby věděl, že bude vypadat věrohodněji, nepřipojí-li se mírnyks dýrnyks k popíračům klimatických změn, a tak s lehkostí středoškolského časopisu laškuje: „Aby nevzniklo nedorozumění: podnebí se vskutku nějak mění a člověk se má snažit vypouštět do ovzduší co nejméně hnusů.“

Přesto svou poznámku končí větou, která je projevem takové lidské zpupnosti a pýchy, jaká se i na komentářové stránce Mladé fronty Dnes vidí jen zřídkakdy: „V kampani, podle níž lze temné budoucnosti planety zabránit jen totálním omezením skleníkových plynů, se skrývá obyčejná lidská pýcha, že víme skoro všechno.“

Co to tady na nás Michal Musil zkouší? Chová se jako kapsář, který — přistižen s rukou ve vaší peněžence — se šklebí jako neviňátko a snaží se vám namluvit, že vám právě vrací peníze, které jste vytrousili. Skutečně jen málokterý novinář by našel tolik drzosti, aby se tak jako Musil pokoušel své ignorantství čtenářům kolportovat jako svou ctnost, v tomto případě pokoru.

Musil totiž o změnách klimatu evidentně neví ani to, co se vešlo do onoho článku v londýnských Timesech. A z toho, že sám problematice nerozumí, protože ji prakticky ignoruje jeho špatně vedený deník, pak neuvěřitelně samolibě usuzuje, že jí tu nerozumí nikdo.