Zástupce šéfredaktora Mladé fronty Dnes Michal Musil zveřejnil v úterý 19. ledna na komentářové stránce i na měřítka svého listu tak neskonale hloupý text, že i kdyby běžel příští úterý po Václaváku nahý, páchal by tím menší újmu na své osobní cti.

Jeho opus vyšel pod titulkem Ostuda s táním ledovců v Himaláji: útok na víru. Právě název je tu nejpravdivější částí celku, byť v jiném smyslu, než jak to autor zamýšlel: je to opravdu velká ostuda a přivolal ji na sebe, neboť cítí, že jeho víra v krásný průmyslový svět se otřásá v základech pod útokem nepříjemných skutečností dokládajících soustavně se prohlubující ekologickou krizi. Musil tedy volí cestu antropology popsanou u různých přírodních národů: zavře oči co nejpevněji. Jen Austrálci na rozdíl od Musila toto svoje kouzlení nenazývali pokora.

Musil tu ale nestojí v hanbě sám. Jeho text navazuje na obsáhlý referát, který Mladá fronta Dnes umístila pod palcové titulky Velká ledovcová blamáž jako hlavní zprávu na svou titulní stranu. Zpráva vychází z toho, že nedělní vydání londýnských Timesů  upozornilo na pochybný závěr Mezinárodního panelu pro klimatické změny týkající se rychlosti tání ledovců v Himalájích.

Údaj reprezentativního fóra vědců působícího při OSN vycházel z článku v časopise New Scientist, který jej v roce 1999 získal ze své korespondence s předním indickým glaciologem Syedem Hasnainem, jenž se ledovci v Himalájích zabýval v rámci úctyhodného mezinárodního výzkumu. V emailové korespondenci s redaktorem New Scientist tehdy uvedl, že ledovce v Himalájích mohou zcela zmizet do roku 2035.

Závěr do své studie převzal o několik let později Světový fond na ochranu divočiny a od něj ji převzal Mezinárodní panel klimatologů. Nyní se ukazuje, že údaj nevycházel z žádných důkladnějších poznatků, což je samozřejmě chyba, k níž se nyní doznává i Syed Hasnain sám.

Z bombastické zprávy MF Dnes se tyto okolnosti už nedovíme, zato se tu bez jakýchkoli dalších podkladů a nad rámec původní zprávy otištěné v Timesech propagandisticky spekuluje o tom, že za poznatky klimatologů stojí „zelený“ byznys a jeho snaha vydělávat na výběrovém zveřejňování zvláště nepříznivých informací o vývoji klimatických změn a zveličování jejich pravděpodobných dopadů.

Musil pak začíná komentovat přesně v bodě, kde „zpráva“ MfD přestává spekulovat. Jeho argumentace je tato: jak chce někdo tvrdit, že ví, jaké bude klima za sto let, když ani nedokážeme předvídat počasí na příští týden? Z toho Musil dovozuje, že apely na omezování produkce klimatických plynů jsou založeny na víře nepodložené nespornými fakty: „Jaká fakta to totiž jsou? Tak třeba pocit indického vědce o tání ledovců v Himalájích,“ píše Musil s neskrývaným šovinismem, který by si například právě v Británii absolutně nemohl dovolit. (Napsal by stejně přezíravě o „pocitu amerického vědce“? Nenapsal.)

Musil je ale na druhou stranu dosti obratný, aby věděl, že bude vypadat věrohodněji, nepřipojí-li se mírnyks dýrnyks k popíračům klimatických změn, a tak s lehkostí středoškolského časopisu laškuje: „Aby nevzniklo nedorozumění: podnebí se vskutku nějak mění a člověk se má snažit vypouštět do ovzduší co nejméně hnusů.“

Přesto svou poznámku končí větou, která je projevem takové lidské zpupnosti a pýchy, jaká se i na komentářové stránce Mladé fronty Dnes vidí jen zřídkakdy: „V kampani, podle níž lze temné budoucnosti planety zabránit jen totálním omezením skleníkových plynů, se skrývá obyčejná lidská pýcha, že víme skoro všechno.“

Co to tady na nás Michal Musil zkouší? Chová se jako kapsář, který — přistižen s rukou ve vaší peněžence — se šklebí jako neviňátko a snaží se vám namluvit, že vám právě vrací peníze, které jste vytrousili. Skutečně jen málokterý novinář by našel tolik drzosti, aby se tak jako Musil pokoušel své ignorantství čtenářům kolportovat jako svou ctnost, v tomto případě pokoru.

Musil totiž o změnách klimatu evidentně neví ani to, co se vešlo do onoho článku v londýnských Timesech. A z toho, že sám problematice nerozumí, protože ji prakticky ignoruje jeho špatně vedený deník, pak neuvěřitelně samolibě usuzuje, že jí tu nerozumí nikdo.

Skutečnost je ale samozřejmě jiná a pro každého, kdo není odkázán na provinční psaní většiny českých médií o světě, snadno ověřitelná. Klimatické změny všechna kvalitní světová média mezi nimi i citované londýnské Timesy pokládají za jeden z nejvážnějších civilizačních problémů dneška, a několikrát týdně o něm obsáhle referují. V tomto kontextu mimochodem samozřejmě působí britská zpráva úplně jinak, než jak ji podává u nás MF Dnes.

Podívejme se však na stěžejní body Musilovy sofistikované, leč vratké argumentace popořadě. Absurdnost zdánlivě elegantního tvrzení, podle nějž nelze předvídat vývoj klimatu, když nedokážeme předvídat počasí na příští týden, můžeme snadno ilustrovat na analogickém příkladu z oblasti, v níž se zástupce šéfredaktora MF Dnes orientuje určitě víc.

Nikdo soudný nebude tvrdit, že když nedokážeme předvídat, co bude psát jedno konkrétní vydání Mladé fronty Dnes příští týden, nemůžeme tím pádem předvídat její psaní v dlouhodobějším výhledu.

Můžeme například předpovědět, že ve volební kampani bude neúměrnou pozornost věnovat Miloši Zemanovi v průhledné snaze poškodit ČSSD, což ale neznamená, že předpovíme, v které konkrétní dny věnuje Zemanovi větší část některé ze svých stran domácího zpravodajství, tak jako se to tento týden stalo v pondělí a v úterý.

Můžeme předpovědět, že o Haiti bude MF Dnes psát způsobem parazitujícím na emocích z neštěstí tamních Západem po desítiletí ožebračovaných obyvatel beze snahy proniknout k příčinám tragédie, rozebrat poctivě míru odpovědnosti Západu za ni, natožpak vyvodit z toho důsledky pro své referování o plánech na rekonstrukci země.

Nemůžeme ale předpovědět, kolik přesně krvavých a slzavých fotek ještě MF Dnes zveřejní a kolik centimetrů novinových sloupků proamerické propagandy při této příležitosti otiskne.

Analogicky tedy nesporná skutečnost, že se klima čím dál rychleji mění v důsledku „vypouštění hnusů“, nemá co do činění s předpovědí počasí na zítra, ani třeba na únor.

Stejně tak jeden konkrétní omyl, ba dokonce ani deset konkrétních omylů vědců neznamená, že je třeba něco revidovat na základních závěrech klimatologické vědy, jež se opírá o desetitisíce podobných pravd. Zase analogie: skutečnost, že web Idnes.cz převzal silvestrovský žertík Deníku Referendum, aniž by se kdokoli obtěžoval do naší redakce zavolat, aby ověřil, zda je naše verze Klausova projevu pravá, sama o sobě ještě neznamená, že Idnes.cz přestává být nejdůvěryhodnějším zdrojem informací na českém webu, jak o sobě ve své sebeprezentaci prohlašuje.

Kdyby Michal Musil chtěl do budoucna založit své psaní o klimatických změnách namísto neznalosti vydávané za pokoru například na četbě textů o této problematice, snadno by zjistil, že kritizovaný Mezinárodní panel pro klimatické změny je ve skutečnosti institucí krajně opatrnou a její předpovědi prozatím pokaždé zaostaly za reálným vývojem změn klimatu i jejich důsledků, vždy bohužel nepříznivějším.

Mohl by také zjistit v nedávno vydané zprávě renomovaného Earth Policy Institutu, že ledovce po celém světě tají rychleji, než se předvídalo ještě jen před dvěma lety. Právě tato měsíc stará studie, nikoli deset let starý omyl v New Scientist, by byla zprávou na titulní stranu, kdyby MF Dnes chtěla dělat seriozní novinářství, a nikoli protiekologickou propagandu v zájmu fosilního průmyslu.

Zde bychom sice mohli skončit, ale případ nastoluje natolik závažné otázky o povaze Mladé fronty Dnes, o způsobu její práce a o deformacích české společnosti, že se alespoň některým tentokrát budeme věnovat podrobněji.

Nejde totiž jen o Michala Musila. Před týdnem přece podobně v MF Dnes rozšafně plácal nesmysly o přívalech sněhu a globálním oteplování Viliam Buchert. Skoro to vypadá, že pokud člověk chce v MF Dnes o změnách klimatu psát, nesmí o nich zhola nic vědět.

Jelikož to opravdu působí už jako doktrína, zasluhuje si analýzu svých strukturálních příčin. Na Musilově a Buchertově psaní o klimatických změnách se dobře ilustruje povaha MF Dnes jako deníku s vyhraněně cynickým vztahem ke skutečnosti, který tuto svou vlastnost navíc vydává za svou přednost, za svou neutralitu.

Cynismus MF Dnes se podobá cynismu celé české společnosti a vychází ze tří zdrojů. Někteří z redaktorů listu se na jeho stránkách pitvořili ještě za Husáka. Už tehdy si utvářeli cynický vztah ke své profesi, ale to samo o sobě by ještě tolik nevadilo a nebýt toho, že Mladá fronta Dnes posud kádruje všechny kolem kromě svých redaktorů, jako kdyby komunisté padli včera, nestálo by to ani za zmínku. Každý se může změnit k lepšímu a dvacet let je dlouhá doba.

Jenomže redaktoři, kteří v MF Dnes zůstali, po roce 1989 noviny odcizili státu způsobem, který lze pokládat za modelový příklad legálních krádeží provázejících masové ztráty státního majetku během Klausem zpackané ekonomické reformy. Mladá fronta Dnes je svým rodokmenem niterně spjata s Klausovým polokriminálním experimentováním, jež naši zem připravilo o stovky miliard. Proto nikdy nemohla být ve společenské kritice nepotrestaného rozkrádání státních majetků vydávaného za privatizaci důsledná. To je druhý zdroj jejího cynismu. Nejen státy, ale též instituce se udržují idejemi, z nichž vznikly.

Třetí zdroj cynismu MF Dnes, který samozřejmě nejen z ní prosakuje do celé společnosti, jí přinesl až stávající vydavatel, jenž se podobá tolika jiným vlastníkům statků s aspektem veřejného zájmu, jimž ale nejde o nic jiného než o vlastní zisk.

Tato zapletenost lidí, kteří se přizpůsobují z důvodů svých zájmů existenčních v rozporu s utišovaným hlasem vlastního svědomí zájmům vlastníků, jimž jde primárně o zisk, je třetím zdrojem cynismu, který se sice netýká pouze MF Dnes, neboť dnes v značné míře ochromuje celou českou společnost, ale MF Dnes je jeho zosobněním.

Provinční vydavatel MF Dnes chce hlavně vydělávat, takže šetří na všem, i na redaktorech. Zpravodajství ze světa tak tvoří výběr z agenturní produkce, který je zčásti veden pravičáckou politickou korektností, jež se vydává za střízlivost, a zčásti prostě bulvárním populismem: o klimatických změnách se tu tedy píše ještě tehdy, když nějaké aktivistky někde protestují nahé nebo když vláda nějaké ostrovní země zasedá ve skafandrech pod vodou.

Psát systematicky o klimatických změnách, v tématu se orientovat a rozumět mu, to vyžaduje každý týden spoustu hodin práce, a kdyby MF Dnes nezanedbávala své veřejné poslání, vyhradila by si na ně jednoho člověka.

Ten, pokud by pracoval bez předsudků, by byl jistě schopen záhy své kolegy poučit, že veřejné poznání problému klimatických změn nekomolí „zelený“ byznys, který se s ohromnými bolestmi rodí za nemalých subvencí západních vlád, levicových i pravicových, s nadějí, že nám pomůže současné civilizační problémy zvládnout s co nejmenšími otřesy.

Takový redaktor by své kolegy záhy také mohl poučit o tom, že cesty zásadních zpráv o změnách klimatu k lidem dnes naopak blokuje o několik řádů mocnější „fosilní“ byznys, od ropných a energetických společností až po automobilky, který rovněž stojí za účelovým propagandistickým nafukováním z hlediska podstaty problému bezvýznamných zpráv, jako je ta, po níž skočila 19. ledna 2010 MF Dnes.

Automobilkám, ropnému průmyslu, energetickým firmám, těmto fosilním vypouštěčům hnusů, abychom se přidrželi exaktností překypující Musilovy formulace, jde o to uhájit své zisky ohrožené postupujícím poznáním vědců a na něm založenými vratkými prvními politickými krůčky světového společenství. Proto korporace platí snahy o zpochybňování vědeckého poznání, tak jako například Lukoil zaplatil ruské vydání patafyzické Klausovy knihy dokazující, že planeta je placatá, či tak jako ropné korporace v USA sponzorují pavědecké popíračské instituty.

V tomto světle úterní veřejné sebeostouzení Michala Musila dostává ještě mnohem závažnější povahu. K poznatkům klimatické vědy totiž patří i pravděpodobností počty obětí, které změny klimatu způsobují, a to už i dnes, nikoli jen výhledově. Musilovo prostoduché pyšné tlachání se tak v ničem neliší od vychvalování předností Sovětského svazu obdobně informovanými novináři meziválečné Mladé fronty; a je podobně nekompetentní a zatížené propagandou jako psaní věřících komunistů v Mladé frontě v padesátých letech. Je to jistý druh spoluúčasti na zločinu.

Musil zde neobstojí s nejlacinějším ze všech argumentů, k němuž se uchyluje každý přistižený novinářský lajdák, podle nějž má každý přece právo na svůj názor. I soudy rozlišují hodnotící úsudky od faktických tvrzení a pokud nemáme agnosticky rezignovat na samu možnost mezilidské komunikace, je třeba přistoupit na to, že tlachání bezohledné k faktům, jaké předvedli v poslední době hned dva komentátoři MF Dnes, prostě není názorem, na jehož vyslovování má novinář, chce-li být brán vážně, právo. Nebo se v MF Dnes začne zítra psát o přednostech komunismu? Nebo se tu bude psát, že žádný holocaust nebyl? Jsou to lži na stejné úrovni; i kvůli popiračství klimatických změn umírají lidé.

Přestože tak daleko zacházet opravdu neměl, je ale kolega Musil především obětí. Proč by měl jeho šéf, provinční německý vydavatel, považovat za důležité, aby se v novinách, jejichž redakce nejprve sloužila Husákovi, pak je ukradla demokratickému státu a nakonec je prodala právě jemu, provinčnímu německému vydavateli, mělo psát o klimatických změnách aspoň tak jako ve Frankfurter Allgemaine Zeitung? Vždyť je pro něj mnohem levnější nechat čas od času proběhnout své redaktory po Václaváku nahé, jen v kabátu z ostudy.