Protože se v těchto dnech znovu začíná objevovat tlak na důchodovou reformu, rozhodla jsem se, že se jí dnes budu věnovat. Ve svém znamenitém článku mě předešel Tomáš Tožička, který popsal některé základní aspekty a připomněl, jak to vypadá v Argentině, Chile, Mexiku nebo Kolumbii. Protože je to však téma zásadní, které ovlivní naše životy na dlouhá léta, neuškodí, když se na ně podíváme z více stran.

Tomáš Tožička přesně říká, že na důchody bude tolik peněz, kolik se na tento účet deponuje. Jednak jde o výši plateb, které se záměrně stále snižují (zastropování odvodů pro lidi z vyšších příjmových skupin), jednak lze při podrobnějším studiu rozpočtu objevit, že sedm miliard, které se na tento účet v minulém roce na účet mělo navíc vložit, bylo přesunuto do  jiných kapitol. Kromě toho všichni, kdo straší katastrofálním deficitem v oblasti sociálních dávek, zřejmě záměrně nebo z neznalosti, směšují tyto dávky s důchody, které ale jdou z jiné kapitoly než sociální dávky. Jsou vypláceny z penzijního pojištění, které si každý povinně platí, a kde se vybralo 340 miliard, takže žádná katastrofa nehrozí, rozdíl je asi kolem tří miliard (L. Niedermayer — Respekt).

Dokonce ani sociální dávky nezpůsobily deficit rozpočtu, byl v této oblasti vyšší pouze o sedm miliard. Je to tedy dovedná hra s čísly, která nám má nahnat strach z budoucnosti a volá po přesměrování peněz na důchody jinam. Za deficit odpovídají kroky ministra Miroslava Kalouska a zákony, které dovolily oslabit státní příjmy. O korupci a masovém rozkrádání veřejných rozpočtů nemluvě. K rozvracení sociálního systému přispívají nově také praktiky podnikatelů, kteří masově propouštějí zaměstnance, aby je vzápětí přijali jako brigádníky nebo živnostníky. Tím je opět ochuzován stát a jeho příjmy a zvětšovány výdaje.

Svou troškou přispěl i ministr Petr Nečas, který možností vyvedení alespoň malé části na důchody ven do soukromých fondů opět oslabil celkový důchodový účet. Jenom krize, která mnohým otevřela oči a ukázala, jak to se soukromými fondy a celoživotními úsporami mnohých lidí na západě dopadlo, zabránila Nečasovi v razantnějších krocích. Není náhoda, že největšími obhájci změny systému jsou prezident asociace soukromých zájmů — fondů Jiří Rusnok a Vladimír Bezděk, který rovněž jeden z fondů vede. Jak je možné, že právě oni jsou vyzváni ministrem Janotou, aby vystupovali jako hlavní experti, je těžko pochopitelné, protože jsou v klasickém střetu zájmů.

Ráda bych ale dnes nabídla pohled Ivana Lesaye z ekonomického ústavu slovenské Akademie věd, který se důchodové reformě léta věnuje a vydal na toto téma velmi zajímavou studii. Ukazuje v ní na původce nové myšlenky na „.privatizaci důchodů“. V roce 1994 vydala Světová banka knížku „Odvrácení krize stáří“, kde se převrací současně platné modely, které jsou založené na kolektivním sdílení rizik stáří, a mění je na individuální pojištění, kdy se už každý stará jenom sám o sebe. Tato navržená změna spočívá na dvou pilířích: 1. založení soukromě řízeného povinného fondového pilíře, který nahrazuje část průběžného systému financování důchodů, 2. zavedení systému virtuálních osobních účtů v průběžném financování.

Podle něj jde tedy o dvě kategorie. O typ řízení a typ odpovědnosti. Lesay říká, že kontrolovat a regulovat veřejný systém je snazší než soukromý. Veřejné systémy jsou méně nákladné než soukromé, protože nemusejí vytvářet zisk, i když uvádí výjimku soukromých zaměstnaneckých fondů, které zisk rovněž nevytvářejí. Za zásadní nebezpečí považuje virtuální účty, které ruší mezigenerační solidaritu a přerozdělování a model společenské smlouvy mezi generacemi. Za problém dnešního fungování považuje to, že důchodový účet není oddělený od státního rozpočtu (mám za to, že změnu zavedl v devadesátých letech V. Klaus, který také způsobil, že do té doby ziskový systém začal mít problémy). I. Lesay navrhuje zřízení zvláštní sociální pojišťovny nebo jiné instituce.

Stejně tak říká, že společnost bude mít na důchody podle toho, jak se povede ekonomice. Pokud se jí nebude dařit, žádný model nemůže být samospasitelný. Demografický vývoj zcela nedokážeme předpovídat, navíc ani navrhovaný systém nebude lepší, bude-li méně plátců. Soukromé fondy nezajistí prosperitu společnosti, ale politici se takto (konečně) krásně zbaví odpovědnosti, protože v případě, že soukromé pojišťovací společnosti zkrachují, nenesou za ně žádnou odpovědnost a nebudou mít také žádné mechanismy, jak zasáhnout, což velmi dobře vědí.

Soukromé fondy, které potřebují zisk, riskují na kapitálových trzích a hrají s penězi nás všech, na které by jinak nikdy nedosáhly. Lesay říká, že zatím si politici na tuto změnu netroufli, protože by je mohla stát přízeň voličů a kromě toho je přechod na nový systém nesmírně nákladný a na to nejsou v rozpočtu peníze. Dnes zřejmě nastal okamžik, kdy pod pláštíkem krize se pokoušejí tuto hranici překročit. Je pravděpodobné, že bude zvolena metoda postupného oslabování průběžného systému financování, která časem povede k pádu dnešního způsobu zabezpečení stáří. Dávejme bedlivý pozor na to, kdo bude co navrhovat a žádejme veřejnou diskusi se skutečnými argumenty. Škody by byly nevratné.