Podle zpráv OECD v  krizi na přelomu 2008/2009 ztratily penzijní fondy globálně přes pět a půl tisíce miliard. Miliony lidí tak přišlo o své peníze a na důchod si budou muset ještě přivydělat, nebo se spokojit s mnohem menšími příjmy. Lidé v bohatých zemích, v nichž jsou na privátních fondech závislí, tedy především v USA a Velké Británii, houfně redukují své penzijní programy. Rozvíjející se země zestátňují privátní fondy, aby předešly totálnímu zbídačení důchodců, a rozvojové země začínají zavádět státní podporu ve stáří. Jen ve východní Evropě nás politici balamutí kouzlem soukromého spoření na důchod.

Je jasné, že banky, investoři a spekulanti hledají nové trhy, kde by mohli získat peníze pro své machinace. Důchodové fondy jsou velmi dobrým nástrojem, jak může privátní finanční sektor, s náležitým tlakem státního aparátu a s podporou médií, získat peníze.

V roce 1933 přijala Argentina model paralelních penzijních systémů — státního a privátních penzijních fondů. Na konci roku 2008 se rozhodla privátní fondy zestátnit, protože hrozil jejich totální kolaps, když v důsledku krize přišly až o třetinu aktiv. Podobná situace je v Chile, Mexiku i Kolumbii, kde se zavádí větší regulace a státní penze, aby se předešlo zhroucení zabezpečení ve stáří. Zatímco bankéři si dál užívají, jejich chyby platí daňoví poplatníci.

Chile se často uvádí jako úspěšná ukázka. Za Pinochetovy diktatury tu byl zaveden privátní model spoření na důchod. USAID, pod jejíž kuratelou probíhal proces demontáže chilského sociálního systému, k tomu sama uvedla, že provádět tak úspěšnou reformu by v demokraticky spravovaném státě nebylo možné. Třicet procent chilské populace dnes žije pod úrovní chudoby. Stát jim ovšem garantuje minimální příjem ve stáří, takže se nakonec mají lépe, když zestárnou, pokud se toho ovšem dožijí. Sociální podpora je však placena z daní — takže jsme zase tam, kde jsme byli. Zaplatí to běžní daňoví poplatníci, jen banky mají více peněz na rozhazování. Všichni se dnes shodují, že chilská reforma potřebuje reformu.

Hned na začátku krize začalo velké redukování vkladů do penzijních fondů. Na poplach bily všechny banky i státní instituce a nadávaly lidem, že to dělají, aby si nakupovali dovolené a zvyšovali životní standard. Tedy zase dělaly z lidí nezodpovědné hlupáky. Ale opak byl pravdou. I studie prováděné pro tyto organizace ukázaly, že většinou lidé vybírali penze nebo radikálně krátili spoření proto, že nedůvěřovali penzijním fondům. Měli k tomu dobrý důvod. Mnoha jejich starším kolegům či rodičům se stalo, že přišli o větší či menší část peněz kvůli propadům akciových trhů. Místo pátečního odchodu do penze je tak čekalo dalších pět let práce a nadějí…

Největší hvězdou našeho penzijního připojištění je sociálnědemokratický neoliberál Jiří Rusnok. Penzijní fondy podporoval už jako ministr, a tak není divu, že se posléze stal ředitelem jednoho z nich a dnes je prezidentem Asociace penzijních fondů. Když se ho ptali, kdo zaručí, že lidé o své peníze nepřijdou, reagoval lakonicky: „Lidé se musí smířit s tím, že jisté není nikdy nic. Jde jen o posouzení výše různých typů rizik. Renomované soukromé fondy mají v současnosti vyšší rating než Česká republika. Nechápu proto, jak může stát po soukromých subjektech požadovat absolutní garanci,...“ Mluví Rusnok o ratingu, udělovaném firmami, jež vysoce hodnotily banky, které pár dnů na to zkrachovaly a způsobily jeden z největších ekonomických kolapsů? Rusnokovi se mluví lehce o jistotách; díky ministerskému prosazování penzijních fondů a následné trafice v ING už má své jisté. Ve svém fondu by si na důchod asi nespořil, protože výnosy jsou reálně záporné.

Penzijní expertka OECD Fiona Stewartová volá po revitalizaci a vyšším zabezpečení lidí skrze státní penze. Není to překvapivé, OECD, jako jiné nadnárodní instituce, žije v neoliberální pohádce, kdy za dob rozvoje peníze ze státních výnosů čerpají firmy a krizi má zaplatit stát a zaměstnanci. V době, kdy se privátní systém důchodů hroutí, by měl tedy odpovědnost převzít stát a manažeři fondů si mohou dát chvilku odpočinek, protože důchodci jim zaplatili dost, aby mohli vyrazit vesele do Karibiku či jiných daňových rájů, kde mají uloženy své peníze a kde si mohou užívat trochu legrace, zatímco ochuzení důchodci budou holt ještě pár let pracovat. Manažeři však nemohou očekávat, že by odpočívali dlouho. OECD s privátními penzijními fondy počítá. Ale tentokrát budou muset být občané opatrnější, aby nedopadli jako během této krize nebo těch v minulém desetiletí, nebo v předminulém...

Spořící občané musí být zodpovědnější, míní Fiona. Musí promyslet, jak budou investovat. V mládí agresivní portfolio, pak umírněné a před důchodem konzervativní. Navíc musí pořád sledovat, jak je fond veden a spravován. Protože v případě krachu nedostanou ani vindru a bude se o ně zase muset postarat stát. To je opravdu dobré slyšet od bankéřů, kteří si nebyli schopni několik let všimnout, že půjčují miliardy firmám tak zdefraudovaným jako Parmalat nebo Enron... A to měli jiné nástroje než skladnice z Baumaxu. Asi by bylo dobré si v rámci důchodového spoření ještě zaplatit nějakého poradce.

Přestože střadatelé na důchod nebyli příliš prozíraví, nemohou za finanční krizi a zhroucení tolik obdivovaného soukromého důchodového spoření. Proto také můžeme ve světě — u nás ne — sledovat zmenšování tlaku na rušení průběžných důchodových systémů. Tedy takových, kdy se penze hradí z důchodových plateb zaměstnanců. Je paradoxním nonsensem tvrdit, že v tomto systému nebudou za X let peníze. Pokud by se stát rozhodl, nebudou v něm peníze už nyní. Stačí jen snížit platby na důchod. Naopak, peněz v něm bude dost, pokud se platby zvýší. Oponenti namítají, že stát bude vybírat příliš mnoho peněz od občanů. Hlavně ale chtějí říci, že stát bude vybírat mnoho peněz od firem. Ty by se totiž na takto garantovaných penzích podílely. To ovšem u soukromého spoření neplatí, nebo je to zcela ponecháno na dobré vůli zaměstnavatelů či síle zaměstnanců při vyjednávání kolektivních smluv. To je tedy další důvod k prosazení privátních penzí — snížení plateb firem do státního rozpočtu.

Podíváme-li se na výnosy fondů, lehce zjistíme, že nepokryjí ani inflaci. Ukládáním do těchto fondů tedy spíše devalvujeme své příjmy. Naopak průběžný systém je závislý na příjmech, takže od těch se odvíjí i finanční zajištění ve stáří. Zatím to vypadá tak, že i když budeme v budoucnu platit více na důchodce, vyděláme na tom víc, než když budeme nyní naše peníze znehodnocovat na vkladech negarantovaných penzijních fondů.

A pokud nebude na důchody, prostě jako voliči odmítneme nakupovat nové transportéry, nebudeme podporovat nikoho, kdo by chtěl vyvážet demokracii pomocí předraženého střeliva, z ministerstva obrany uděláme ministerstvo pro odzbrojení s pár usměvavými diplomaty — jako to mají na Novém Zélandě — a rázem bude dost peněz nejen pro důchodce.

Navíc je třeba si uvědomit, že peníze v penzijních fondech slouží především ke spekulacím na trzích s akciemi, bondy a finančními deriváty a jsou tedy zdrojem dalších ekonomických bublin. Právě penzijní fondy se velkou měrou podílely na finanční krizi svými spekulativními a nezajištěnými investicemi.

Je ovšem jasné, že stát v současné klientelistické podobě není dostatečnou zárukou sociální a ekonomické stability. I na příkladech penzí se ukazuje, že zájmy nadnárodní finančnické lobby stojí nad potřebami občanů. Je proto nezbytně nutné zvýšit podíl občanů na zásadních rozhodnutích posílením přímé a participativní demokracie a zajistit, aby měli dostatek kvalitních informací pro svá rozhodnutí. To ale většina dnešních médií, pro něž jsou informace jen vedlejším produktem při zveřejňování inzerátů, není schopna splnit. Ale to jsem již od důchodů daleko. Základním poučením by pro nás mělo být, že pokud budeme provádět nějakou změnu sociálního, důchodového nebo i zdravotního systému, musíme si položit jednu ze základních otázek klasické logiky. Qui bono — komu to prospěje? Pokud na tom vydělá někdo jiný než občané, pak je to vždycky špatně.

Na penzijních fondech prodělají zaměstnanci ztrátou jistot, ztrátou spoluúčasti zaměstnavatele a devalvací příjmů. Celosvětově bude pokračovat cyklická ekonomika, vytvářející investiční bubliny v honbě za vyššími výnosy. Prodělá na tom stát, protože aniž by byl schopen garantovat naspořenou penzi, bude průběžně přispívat bankám ze státního rozpočtu. Určitě však vydělají manažeři firem, kteří budou stále méně participovat na sociálním systému. Ale nejvíce vydělají manažeři bank a fondů — jako siciliální demokrat Rusnok, kteří budou pobírat své vysoké platy, ať už to s vaší penzí dopadne jakkoli.