Nedávno jsem potkal na ulici člověka, který mne slušně a zároveň zoufale a poníženě prosil o nějaké drobné — pro obyvatele města zkušenost bohužel zcela běžná. Nový byl tento zážitek tím, že bylo znát, že ten člověk byl bezdomovcem maximálně týden. Bezdomovec si ze setkání s chudým studentem odnesl stovku a student nemírnou frustraci ze skutečnosti, že svou stovkou zmíněnému muži, který se nově ocitl na ulici a je tak odsouzen ke zcela nedůstojnému životu, pomohl opravdu jen zcela nepatrně a neví, co by mohl udělat víc.

Žijeme v době, kdy je zcela běžné potkávat na ulici sociálně vyloučené spoluobčany, kteří celý život poctivě pracovali, nejsou (alespoň na počátku) ani alkoholici, ani drogově závislí a do tíživé životní situace se nedostali vlastní vinou nebo snad z toho důvodu, že by nedůstojný život pod hranicí chudoby byl jejich vlastní volbou. Od nového roku začnou platit další a další vládní „reformy“ a můžeme tedy očekávat další nárůst bezdomovců v ulicích — vyhnout se setkání s takovými lidmi už bude definitivně nemožné.

Tato skutečnost vzbuzuje mnoho podstatných otázek. Já se zde pokusím zamyslet nad jednou možná netradiční: Viděl někdy někdo na ulici žebráka romské národnosti? Vzhledem k tomu, že Romové jsou označováni jako „nepřizpůsobiví“ občané, žijící v nevyhovujících podmínkách na/pod hranicí chudoby v sociálně vyloučených chudinských ghetech, zdálo by se, že právě oni jsou hlavními adepty, odsouzenými k nedůstojnému bezdomoveckému životu na ulici. Čím to tedy je, že s Romy-bezdomovci v (post)produktivním věku se na ulicích nesetkáváme? Překvapivě to není proto, že by Romům v propadu na sociální dno bránil „přebujelý“ sociální stát a (zne)užívání sociálních dávek. Kdybychom měli tak vyspělý sociální stát, kde by tomu tak bylo, asi by nebyli bezdomovci žádní. Je to naopak proto, že romská společnost jednoduše nedovolí, aby se příslušník této společnosti ocitl na dně a především sám, bez možnosti požádat o pomoc „bližního svého“. Romská společnost je pospolitá, jsou v ní silné sociální a rodinné vazby, které nedovolí člověka, který na společnosti, jíž je členem, participuje, vytlačit mimo tuto společnost, na dno chudoby.

Sám považuji schopnost společnosti postarat se o své příslušníky tak, aby žádný z nich nemohl bez vlastního přičinění žít pod hranicí důstojnosti, za jednu z hlavních měřítek pro kvalitu a míru vyspělosti takové společnosti. Pokud se shodneme alespoň na tom, že je toto relevantní měřítko, vyvstávají nutně další otázky. Není tedy podle těchto kritérií romská společnost mnohem etičtější, humánnější a chceme-li hierarchizovat, mnohem vyspělejší než západní společnost „moudrého bílého muže“? A co tedy vlastně žádá bílá majorita, když požaduje po romské menšině „přizpůsobení se“? Žádá zpřetrhání rodinných a společenských vazeb, narušení solidarity a sounáležitosti romské společnosti a zavedení neoliberálního diskurzu, ve kterém existují úspěšní a bohatí na jedné straně a neúspěšní, na okraji společnosti živořící na straně druhé? A z jaké pozice a jakým právem toto „přizpůsobení se“ požadujeme? Pouze z pozice silnějšího a početnějšího etnika?

Možná, že bychom se měli ze vzájemných vztahů a uspořádání romské společnosti spíše poučit než se je snažit násilně potlačit. Znamená-li romská „nepřizpůsobivost“ výše popsané, jsem rád, že zde ještě existuje početná, dominantnímu a agresívnímu diskurzu úspěšně vzdorující skupina lidí a nebylo by od věci se zamyslet, zda by se spíše neměla „znepřizpůsobit“ i zbylá část české společnosti.