„Stačí vzít rozum do hrsti a pokorně se — třeba jen o krok — vrátit zpátky k osvědčeným metodám, modelům, hodnotám a ctnostem“. V této neklidné době se máme uchýlit k rodině a tradiční komunitě, sdělil nám u příležitosti výročí založení Československé republiky 28. října prezident Klaus. Tentýž hlas se nesl i z rádia místní hospody v Pyšelích, kam si Libor, postava nového českého filmu, zašel koupit láhev zlaté Tequily, aby se opil a unikl tak před svým životem hroutícím se v důsledku policejního vyšetřování jeho auditorských praktik (z banky se ztratilo pět miliard). Hlas z místního rádia byl tehdy ještě výrazně blíže Klausovu ekonomickému liberalismu let devadesátých, než dnes jeho projev od projevu se posilujícímu sociálnímu konzervatismu. Jestliže by v kontextu dnešní finanční krize znělo jeho kázání o „přirozenosti trhů“ přesvědčivě pro stále méně posluchačů, teze o „přirozenosti rodiny“ může naopak působit uklidňujícím dojmem. Lekce, kterou nám přitom prezident dává, je ale tatáž. Nesnažte se, občané, organizovat do nepřirozených a netradičních sociálních forem — třeba ekologických nevládních organizací, feministických hnutí, občanských iniciativ… Začněte (a zůstaňte, dodejme) sami u sebe, v rodině, u svých blízkých.

Může to působit uklidňujícím dojmem, že se máme v nejistém světě kam uchýlit, k tradičním jistotám, k rodině. Pocit kazí jen fakt, že nám to říká stejný muž, který nám tak dlouho hlásal teze o „přirozenosti“ trhů a kapitalismu vůbec.

Útěk po česku — na Moravu

Daleko zajímavější a ve své neautoritativnosti přesvědčivější, byť ne uklidňující, je to, co k tomu říká režisér Robert Sedláček prostřednictvím svého nového filmu Rodina je základ státu.

V rovině základního příběhu je film vlastně velmi jednoduchý. Auditor Libor se podílí na tunelářských praktikách banky a i když není velké zvíře (nemá soukromý vrtulník, ale jen masivní Mercedes a luxusní vilu v Pyšelích), hrozí mu kriminál. Vyrazí s rodinou na útěk. Ne snad protože by věřil tomu, že se mu podaří policii uniknout. O to se vlastně ani moc nesnaží — odkazuje přitom, nebo vymlouvaje se, jako ve všem co dělá a nedělá, na rodinu. V tomto případě na epilepsii své dcery, s níž nemůže do zahraničí a bez rodiny přece nikam nepůjde. Vyráží tedy s rodinou na Moravu, na útěk, který spíš všechno jen o chvíli odloží: jeho zatčení i jeho odhalení před manželkou a dětmi. Do poslední chvíle se snaží udržet si v očích svých, manželky, přátel i „světa“ (to když ožralý vysílá v noci do místního radničního rozhlasu) identitu toho, kdo je jedním z nás, obětí okolností, kdo není „zmrd“, jak sám říká. A to se mu skutečně podaří.

Jedeme v tom všichni?

Kdyby neměl vydesignovanou vilu a Mercedes a nekoupil si k pití zlatou Tequilu, vypadal by Libor skutečně jako jeden z nás. Vylétl rychle nahoru, ale jinak vlastně zůstal klukem z Moravy. Z velké části mu zůstalo to, co sociologové nazývají habitem a co se mění jen pomalu, obtížně a relativně nezávisle na pohybu po sociálním žebříčku. Habitus není racionální, ale daleko spíš tělesná záležitost, ukazuje se v našich pohybech, vkusu, v tom co nám chutná, ve schopnosti chovat se samozřejmě v určitých situacích. Když Libor s Ivou narazí ve Strážnici na své přátele ze studií a ti je pozvou k sobě domů, cítí se tam dobře, vše zapadá. Nejenže lze navázat na společné zážitky z mládí, ale taky na sdílené dovednosti a rituály třeba v pití slivovice.

Libor je jedním z nás ještě v dalším smyslu. Všichni jsme v devadesátých letech poslouchali Klause a i když podstatnou část z nás začal brzo štvát, uvěřili jsme tomu, že - jak říká Slavoj Žižek - vesmírná katastrofa je pravděpodobnější než konec kapitalismu. Divokému spotřebnímu kapitalismu jsme nekladli podstatnější odpor ani diskurzivní, natož materiální. Když ožralý Libor hlásí do místního rozhlasu „jedeme v tom všichni,“ má do velké míry pravdu. Zároveň ale platí, že „v tom“ všichni nejedeme stejně, na tomtéž sedadle, v téže roli. Někdo sedí za volantem, druhý vyměnil pneumatiky, třetí naviguje, někdo se veze na zadní sedačce, jiný spadává z přívěsu za autem. Nikdo není nevinný, existují jen rozdílné míry odpovědnosti, jak říká švédská hackerka Lis Salanderová. A ty rozdíly jsou podstatné. Jak je ale rozlišovat a vážit při připisování odpovědnosti?

Když v roce 2009 začali Evropané pod heslem „nechceme platit za jejich krizi“ protestovat proti záchraně bank z veřejných rozpočtů a následným nevyhnutelným škrtům na veřejných službách a když dnes Američané okupují Wall street pod heslem „my jsme 99%,“ mají se o co opřít. Jestliže dnes jedno procento Američanů získává čtvrtinu všech příjmů v zemi a ředitelům velkých firem ve Velké Británii stouply loni, v kontextu drastických škrtů ve veřejném sektoru a předchozí státní pomoci soukromým bankám, z roku na rok platy o 49 procent, třídní logika „my a oni“ je více než opodstatněná.

Na druhou stranu se ale zapomíná na to, že v globálním měřítku jsme to byli a ještě pořád jsme my všichni, kdo stojí proti miliardám lidí žijícím za dva dolary na den, někdy dokonce bez přístupu k pitné vodě. Koloniální i postkoloniální prosperita západního světa byla do značné míry založená na tunelování zemí „třetího světa“ a na mezinárodních a bilaterálních „dohodách“ uzavřených v náš prospěch. Naše vládnoucí elity to dělaly pro sebe, ale taky pro nás, pro velkou národní a transatlantickou rodinu. Je sice pochopitelné, že se od nich teď, když to už dělají jen sami pro sebe a nás přestali (z různých důvodů) jako pracující a vydělávající potřebovat, chceme distancovat, ale historicky jsme s nimi prorostlí jako sádlo v krkovičce (trefná metafora, kterou použil nedávno ekonom Tomáš Sedláček, když mluvil o evropské a řecké ekonomiky).

Občanská hnutí a protesty, které se dnes odehrávají ve Spojených státech a dalších městech bohatého světa, nemají smysl jako obrana „čisté společnosti“ před chamtivými bankéři a naspeedovanými burziány. Jejich smysl spočívá v tom, že jsou pokusy o přetvoření společnosti, experimenty s novými sociálními vztahy a identitami, s novými způsoby organizace. Proto dnes je a musí být pro Occupy Wall Street i na jiných místech tak významným tématem moc, solidarita, socialita a demokratické procedury uvnitř těchto hnutí. Takový sociální experiment je přesným opakem návratu k „tradičnímu a osvědčenému“, k němuž nás nabádá Klaus.

Vše pro rodinu - a nejlépe bez ní

Robert Sedláček nás naproti tomu ve svém filmu nenabádá k ničemu, jen před námi rozehrává z jemných vláken upletené rodinné napětí. Postava Ivy je pro něj stejně podstatná jako postava Libora. Ze stereotypu ženy zazobaného chlápka není v Ivě prakticky nic. Je to pěkná ženská, ale žádná barbína, přestože by jistě nemusela, pracuje na místním obecním úřadě. Nečte ženské časopisy, naopak do místních novin píše článek o zastávce prezidenta Beneše v Pyšelích. Není jednoduše podřízená a manželovi dokáže „udělat scénu“. Přesto jako by vůbec neměla vlastní život. Pečuje někdy laskavě, jindy nervózně o děti. Pečuje o manžela (o jeho penis, když on nemůže v noci usnout). Nemá žádné vlastní touhy, pracovní ani sexuální („děti ti to hodí někam úplně jinam“, svěřuje se kamarádce). Možná jediná touha, která se ukazuje, směřuje k potřebě přístupu k „celému“ Liborovi („mám někdy pocit, že mi unikáš, že o tobě nevím všechno,“ říká mu znepokojeně, než zas odběhne k dětem). Jediný pokus o útěk z této role pečovatelky se uskuteční v posledních pěti minutách filmu, kdy po obědě v hotelu, kde jsou ubytováni, navrhne projížďku na kole. „Já jdu zarezervovat kola, ty připrav děti“. Tohle nečekané prohození rolí jí pak umožní jako první zpozorovat blížící se policejní komando a zorganizovat útěk rodiny zadním vchodem, kde na ně čeká v ukradené hotelové dodávce. Zůstává za volantem a rozjede divokou záchrannou akci ve své režii. Ta však brzo končí nárazem do stromu a Liborovým zatčením.

Kdyby nechal režisér tuhle scénu otevřenou, možná bych si řekla, že na té rodině vážně něco je. Iva podpořila Libora a sama se v tom procesu někam posunula. Iva se ale nakonec otočí a zavolá „Libore, život bez tebe nemá pro mě smysl, jak ses včera ptal“ (Libor se jí v opilosti ptal, zda by mu byla věrná, kdyby musel třeba na pět let odjet, zda by s někým nešukala). A tak za Liborem spadla klec vězení a za Ivou klec rodiny. Musí být rodina vždycky nakonec takovou klecí na smysl a svobodu imaginace? („Někdy mám chuť sednout do vlaku a odjet, kamkoli; ale pak si uvědomím, že tam dojedu a co? Nic. Tak jsem pořád tady,“ svěřuje se Ivě kamarádka ze studií, žena z druhého filmového páru.)

Libor opakovaně tvrdí, že vše co dělá, dělá pro rodinu. Zároveň ale vše co dělá, směřuje k tomu, jak s rodinou legitimně nebýt. Nejprve ukrutně pracuje a potom jde za to do vězení (kterému se prý, jak jsem se nedávno dozvěděla, mezi chlapi říká „pánská dovolená“ — fitko, telka…). S rodinou opravdu je jen v tom liminálním mezičase mezi zaměstnáním a vězením.

Taková rodina skutečně je základem státu; státu, kde ve vládě sedí jediná žena, v jejím poradním orgánu žádná a společně připravují „reformy“, které rozklad společnosti na „my“ a „oni“ definitivně uzákoní; státu, kde prezident na Ministerstvo školství instaluje člověka, který si zakládá na tom, že dává přednost „jihočeské selce před pražskou intelektuálkou“ a sexuální výchovu považuje za škodlivou. A takový stát je základem rodiny, o kterou se muž může opřít a pro kterou rád zariskuje i kriminál (při troše šikovnosti a sociálního kapitálu to riziko věru až zas tak velké není). Neexistují malé dějiny rodin a velké dějiny států. Ty dějiny jsou upletené ze stejné matérie.

Texty v uvozovkách jsou psány po paměti; nejsou přesnými citacemi z filmu.Vulgarismy jsou původní.